7 C 30/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO: IČO se sídlem adresa zastoupené: Jméno Zástupce , advokátkou se sídlem adresa proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11 842,76 Kč s příslušenstvím, Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 4 999,97 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10,5 % ročně od 8. 3. 2026 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba se ohledně zaplacení 6 842,79 Kč, úroků z prodlení z částky 5 363,28 Kč od 22. 3. 2025 do 7. 3. 2026 a dále úroků z prodlení z částky 363,31 Kč od 8. 3. 2026 do zaplacení, zamítá.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 24. 9. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 11 842,76 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřel žalovaný s žalobkyní smlouvu o úvěru č. , hodnota, za použití prostředků komunikace na dálku, konkrétně prostřednictvím své webové stránky , www.adresa, . Na základě smlouvy o úvěru byla žalovanému poskytnuta částka celkem 10 000 Kč, kdy byla žalovanému zaslána dne 29. 10. 2024 částka 5 000 Kč a dne 13. 11. 2024 částka 5 000 Kč na bankovní účet. Žalovaný splatil na jistinu celkem 5 000,03 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek. Žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 21. 3 2025. Žalovaný dluží žalobkyni částku 11 737,80 Kč sestávající z jistiny v částce 4 999,96 Kč, poplatku za vyplacení úvěru 99,50 Kč, smluvního úroku 6 374,52 Kč, poplatku za službu „klidné spaní“ 98,82 Kč a poplatku za službu „presto“ 165 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vznikla povinnost zaplatit též úroky z prodlení z částky 5 363,28 Kč od 22. 3. 2025 do zaplacení, a dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení ze zůstatku na úvěru od 14. 12. 2024 do 14. 3. 2025.Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný se k jednání soudu bez omluvy nedostavil (pozn.: předvolání k jednání bylo žalovanému doručeno fikcí dne 19. 9. 2023). Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti; vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Soud v této věci učinil následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, plyne, že z obsahu textu této listiny vyplývá, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu, na jejímž základě se měla žalobkyně zavázat poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 57 400 Kč a žalovaný se měl zavázat vrátit poskytnuté peníze, roční procentní sazby nákladů 1 990,52 %, úrokové sazby (denní úrok) 1,066 %, celková výše poplatku za vyplacení tranše úvěru činila 1,99 % z čerpané částky. Tato smlouva nebyla ze strany žalovaného podepsána, v kolonce podpisu je pouze uvedeno: “tímto podepisuji dne 2024-10-29, klient”. Součástí smlouvy byly údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů, Všeobecné obchodní podmínky placené od 27. 5. 2024, Informace pro spotřebitele, Předpis denních splátek, všechny listiny s absentujícími podpisy stran. Z interní listiny - výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně - vyplývá, že žalobkyně disponovala osobními údaji žalovaného (jméno, příjmení, rodné číslo, trvalé bydliště, celkový počet členů ve společně hospodařící domácnosti, výše pravidelných měsíčních výdajů, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem). Z další interní nedatované listiny - Identifikované příjmy - vyplývá, že žalobkyně uvedla, že na základě informací byl ověřen čistý měsíční příjem žalovaného, přičemž výše ověřeného čistého měsíčních příjmu činila , částka, . Z interní nedatované listiny - Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli - vyplývá, že žalobkyně uvedla částku 5 000 Kč, jež měla být zaslána na účet , č. účtu, dne 29. 10. 2024 a částku 5 000 Kč, jež měla být zaslána na účet , č. účtu, dne 13. 11. 2024. Z výzvy ze dne 12. 7. 2025 včetně podacího lístku ze dne 21. 7. 2025 plyne, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 12. 2. 2026 vyplývá, že běžný účet č. , č. účtu, je veden na jméno žalovaného, přičemž dne 13. 11. 2024 byla na shora uvedený účet zaslána částka 5 000 Kč a dne 29. 10. 2024 opět částka 5 000 Kč.

6. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně zaslala dne 29. 10. 2024 na bankovní účet žalovaného 5 000 Kč a dále dne 13. 11. 2024 částku 5 000 Kč.

7. Dle § 2395 obč. zák., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 obč. zák., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti, žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržel od žalobkyně finanční prostředky v celkové částce 10 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy neuhradil ničeho. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

9. Je nepochybné, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku poskytnutou spotřebiteli. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila žalovanému 7 000 Kč, je třeba na tuto částku pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, která se dostala do sféry dispozice žalovaného dne 6. 3. 2026, následující den, tj. 7. 3. 2026, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 8. 3. 2026 do prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalované má pak žalobkyně od shora uvedeného dne rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 10,5 % ročně (výrok I.). Soud proto žalobě s ohledem na výše uvedené vyhověl, a to co do částky 10 000 Kč spolu s úroky z prodlení, jak jsou shora specifikovány a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

10. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.

11. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.