7 C 318/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., IČO: IČO žalobkyně A , adresa zastoupeného advokátem: Jméno advokáta ., se sídlem Adresa advokáta , proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované , trvale bytem Adresa žalované , o zaplacení 26 388 Kč s příslušenstvím, Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 25. 11. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba se ohledně zaplacení 20 388 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 266 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 1 165,87 Kč, úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 10 689,93 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 11 091,94 Kč od 23. 4. 2024 do 24. 11. 2024, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 5 091,94 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, zamítá.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalované povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 17. 3. 2022, kterou žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Na základě smlouvy bylo právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalované 15 000 Kč, které se zavázala uhradit ve splátkách spolu s částkou 7 350 Kč jakožto úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč. Celkovou částku ve výši 27 888 Kč se žalovaná zavázala uhradit ve 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaná shora uvedenou pohledávku uhradila pouze částečně. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno, byla rovněž před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.Dne 12. 12. 2024 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Dále žalobkyně uvedla, že ze žádosti o úvěr ze dne 17. 3. 2022 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o úvěru majetkovou situaci žalované, a to konkrétně z dohody o pracovní činnosti, výdajových pokladních dokladů a z potvrzení o výši příjmů. Žalovaná svým podpisem stvrdila, že údaje, které poskytla právní předchůdkyni žalobkyně jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, kdy dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře. Žalobkyně rovněž uvedla, že jí žalovaná po uzavření smlouvy o úvěru uhradila částku v celkové výši 9 000 Kč.Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.Žalovaná se, ač řádně a včas předvolána, k jednání soudu nedostavila. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, k výzvě soud připustila, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalované nedisponuje. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět.Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 17. 3. 2022 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni uhradit celkem 27 888 Kč, a to ve 14měsíčních splátkách splatných po 1 992 Kč. Žalovaná zároveň svým podpisem stvrdila, že finanční prostředky ve výši 15 000 Kč při uzavření smlouvy v hotovosti převzala.Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi žalobkyní a předchůdkyní žalobkyně bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovanou.Z Potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 3. 6. 2024 vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně potvrdila, že ji byla ze strany žalobkyně uhrazena kupní cena vyplývající z výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek.Z oznámení o postoupení pohledávky ve smyslu ust. § 1882 odst. 1 občanského zákoníku ze dne 14. 6. 2024 vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni a zároveň jí informovala o výši dluhu.Z přiložené neoznačené listiny bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně evidovala platby žalované s tím, že žalovaná uhradila částku v celkové výši 9 000 Kč.Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 10. 9. 2024 (a podacího lístku ze dne 11. 9. 2024) vyplynulo, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.Z žádosti o úvěr ze dne 17. 3. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že je vdaná, bydlí v nájmu, nemá vyživovací povinnost, má střední vzdělání, je zaměstnaná u společnosti , právnická osoba, , její příjem činí 19 667 Kč, výdaje na bydlení, energie činí 10 000 Kč, doprava, jídlo a osobní náklady činí 3 860 Kč, celkové měsíční výdaje činí 13 860 Kč. Žalovaná poskytla právní předchůdkyni žalobkyně výdajové pokladní doklady od zaměstnavatele (dne 15. 1. 2022 byla žalované vydána částka 19 700 Kč, dne 15. 2. 2022 částka 19 700 Kč a dne 15. 3. 2022 částka 19 600 Kč), dohodu o provedení činnosti (mezi zaměstnavatelem , právnická osoba, a žalovanou jakožto zaměstnancem byla uzavřena dohoda o provedení činnosti, kdy se žalovaná zavázala provádět v období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2023 práci prodavačky oblečení) a potvrzení o výši příjmu (společnost , právnická osoba, dne 17. 3. 2022 vystavila žalované potvrzení, že průměrný čistý příjem žalované za poslední tři měsíce činil 19 607 Kč. Žalovaná tuto listinu podepsala.Z Výpisu z obchodního rejstříku spol. , právnická osoba, . ze dne 12. 12. 2022 byla zjištěna subjektivita žalobkyně ke dni pořízení výpisu.Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v celkové částce 15 000 Kč. Žalovaná na základě smlouvy uhradila celkem 9 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v žádosti o úvěr. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a následně jí byla také zaslána předžalobní výzva.Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku v celkové výši 15 000 Kč, žalovaná vrátila celkem 9 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu o úvěru neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.Je nepochybné, že na právní vztahy, od nichž žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru, neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu se zákony. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce měla učinit příslušná zkoumání (šetření v registrech a zkoumání měsíčního příjmu žalované), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Dle tvrzení žalobkyně při žádosti o úvěr dne 17. 3. 2022 žalovaná uvedla, že je zaměstnaná, kdy její mzda činí celkem 19 667 Kč měsíčně a výdaje činí celkem 13 860 Kč. Žalovaná žalobkyni doložila potvrzení o výši příjmu včetně tří podkladních dokladů a dohody o provedení činnosti. Žalobkyně však ani netvrdila, že by se předchůdkyně žalobkyně zabývala skutečnými výdaji žalované. Dle názoru soudu z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nebylo dostatečně zjištěno, zda je žalovaná schopna podmínkám úvěrů dostát, když uvedené tvrzení nebyla prokázána, a i kdyby byla, nebylo ani tvrzeno, že by předchůdkyně žalobkyně vůbec zjišťovala skutečné výdaje žalované. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že nebylo objektivně zjištěno, zda je žalovaná osobou, jejíž majetkové poměry by odůvodňovaly schopnost splácet úvěr. V tomto ohledu je zcela lhostejno, zda se ze strany žalované jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované 15 000 Kč a žalovaná žalobkyni vrátila 9 000 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách, tj. 6 000 Kč, pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná sice byla dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzvána předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalované doručena a že měla možnost se s ní seznámit. Žalovaná byla tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která jí byla doručena dne 23. 11. 2024. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měla žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinila, ocitla se ode dne následujícího v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 12,75 % ročně (výrok I.). Ve zbytku žalobního nároku (viz výše) soud žalobu zamítl (výrok II.).Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když měla žalovaná v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.