7 C 342/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně adresa žalobkyně – příjmení příjmení zastoupeného advokátem: titul titul . jméno příjmení jméno , se sídlem adresa žalobkyně , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného , o zaplacení 70 615 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 40 500 Kč od 24. 7. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 30 115 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 602,01 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 7 895,25 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 500 Kč od 25. 6. 2019 do 23. 7. 2019, a dále úroku ve výši 29 % ročně z částky 40 500 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Na základě smlouvy bylo právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalovanému 45 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu s částkou 35 959 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 11 028 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky a doručení ve výši 10 490 Kč a částku za administrativní činnost ve výši 14 441 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 4 498 Kč. Ke splatnosti dluhu jako celku došlo ke dni 25. 10. 2018, k němuž je požadován rovněž úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní úrok, obojí z neuhrazené jistiny. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.

2. Dne 8. 2. 2021 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce. Dále žalobkyně uvedla, že ze zákaznické karty ze dne [datum] se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalovaného z výpisů z bankovního účtu. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný svým podpisem stvrdil, že údaje, které žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně poskytl jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, kdy dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, k výzvě soud připustila, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět.

5. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit celkem 80 959 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách splatných po 4 498 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

7. Z oznámení ze dne 24. 6. 2019 vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno dne 17. 7. 2019.

8. Z přiložené listiny označení jakožto tabulka umoření bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně evidovala platby žalovaného s tím, že dne [datum] byla žalovanému poskytnuta částka 45 000 Kč, dne 18. 5. 2017 žalovaný uhradil částku 4 500 Kč.

9. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobkyně dne 12. 3. 2020 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána dne 13. 3. 2020.

10. Ze zákaznické karty ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v nájemním bytě, je zaměstnán u [právnická osoba] jako mistr výroby, jeho čistý příjem činí 21 040 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 37 000 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 10 000 Kč, splátky zápůjček činí 921 Kč. Žalovaný poskytl právní předchůdkyni žalobkyně tři výplatní pásky (za měsíce leden., únor a březen roku 2017). Žalovaný tuto listinu podepsal.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v částce 45 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil celkem 4 500 Kč (celkem se zavázal uhradit 80 959 Kč, dle tvrzení žalobkyně zbývalo ke dni podání žaloby uhradit na jistině, poplatku a smluvní pokutě 70 615 Kč). Právní předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v zákaznické kartě. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu byla také zaslána předžalobní výzva.

12. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

14. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

19. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti, když žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě obdržel 45 000 Kč, přičemž na shora uvedenou zápůjčku žalovaný uhradil pouze 4 500 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

22. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila a rovněž opomenula zjišťovat příjmy žalovaného. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala pouze výdajovou částí poměrů žalovaného, a to doloženými výpisy z bankovního účtu. Dále žalobkyně zcela pominula příjmovou položku, když vycházela z údajů uvedených žalovaným, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost, a dále že je zaměstnán u [právnická osoba] jako mistr výroby s příjmem 21 040 Kč. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že žalobkyně v otázce příjmů žalovaného neučinila žádná zjištění, resp. pouze kusé spočívající v přijetí prohlášení žalovaného, že jeho čistý měsíční příjem činí 21 040 Kč a další příjmy domácnosti činí 37 000 Kč, nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaného uvedených údajů ohledně jeho příjmů. Žalobkyně se tedy podrobněji nezabývala příjmy žalovaného, kdy žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

23. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

24. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému 45 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobkyně ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaný v souvislosti se smlouvou uhradil celkem 4 500 Kč, k úhradě tedy zbývá 40 500 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 6. 2019, které bylo žalovanému odesláno dne 17. 7. 2019. Toto je třeba považovat dle § 573 občanského zákoníku za doručené třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 22. 7. 2019, jelikož pak žalovaný bez zbytečného odkladu dne 23. 7. 2019 neplnil, je od následujícího dne (tj. 24. 7. 2019) s úhradou v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobkyně od shora uvedeného dne rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 10 % ročně (výrok I.).

25. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy částky 30 115 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 602,01 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 7 895,25 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 500 Kč od 25. 6. 2019 do 23. 7. 2019, a dále úroku ve výši 29 % ročně z částky 40 500 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení.

26. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku III. rozsudku podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná co do částky 40 500 Kč, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 47 423,83 Kč (41,85 %), žalovaný byl úspěšný co do částky 30 115 Kč, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na jeho straně celkem 65 883,57 Kč (58,15 %). Žalovaný by tak měl právo na poměrnou náhradu nákladů řízení (16,3 %). Vzhledem k tomu, že žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

27. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.