7 C 371/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 32 346 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15 890 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 24. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení částky 16 456 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 979,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 387,70 Kč, úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 8 815,90 Kč od 27. 2. 2016, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 8 815,90 Kč od 27. 2. 2016 do 23. 12. 2021, zákonného úroku z prodlení z částky 1 825,90 Kč od 24. 12. 2021 do zaplacení, a dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6 498,76 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 16 160 Kč od 27. 2. 2016 do 23. 12. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 7 260 Kč od 24. 12. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 32 346 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 16. 8. 2013 žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), smlouvu o půjčce [číslo]. Předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím půjčky posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného půjčku splácet, a to dle informací o rodinných, majetkových a pracovních poměrech poskytnutých žalovaným a zaznamenaných v zákaznické kartě a ověřených z předložených dokladů. Na základě uvedené smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 11 000 Kč, jež se žalovaný zavázal splatit spolu se sjednanými poplatky ve výši 9 196 Kč v dohodnutých splátkách. Žalovaný své povinnosti řádně a včas neplnil, na úhradu dluhu zaplatil pouze 4 010 Kč Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 60 týdnů od data podpisu, tj. 10. 10. 2014. Žalobkyně dále uvedla, že dne 30. 10. 2011 žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně smlouvu o půjčce [číslo]. Na základě uvedené smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, jež se žalovaný zavázal splatit spolu se sjednanými poplatky ve výši 7 260 Kč v dohodnutých splátkách. Žalovaný své povinnosti řádně a včas neplnil, na úhradu dluhu zaplatil pouze 1 100 Kč Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 45 týdnů od data podpisu, tj. 10. 9. 2011. Pohledávky za žalovaným byly následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupeny na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný byl vyzván před podáním žaloby k úhradě dluhů, žalovaný však na výzvu žalobkyně nereagoval a již ničeho neuhradil.

2. Dne 14. 2. 2022 zaslala žalobkyně na výzvu soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy [číslo] s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka před uzavřením smlouvy o půjčce a zaznamenaných v zákaznické kartě. K uzavření smlouvy [číslo] uvedl, že tato byla uzavřena 30. 10. 2010, tedy před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěry, kdy věřitelé nebyli povinni před poskytnutím úvěru úvěruschopnost spotřebitelů posuzovat.

3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně.

4. Žalovaný se ve věci vyjádřil na jednání konaném dne 11. 3. 2022, kdy uvedl, že mu ze strany předchůdkyně žalobkyně byla dne 30. 10. 2010 poskytnuta půjčka 10 000 Kč. Nepamatoval si výši částky, kterou předchůdkyni žalobkyně vrátil, ani zda před uzavřením smlouvy zkoumala jeho příjmy a výdaje. Dále žalovaný potvrdil, že dne 16. 8. 2013 obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně 11 000 Kč. Nepamatoval si výši vrácené částky žalobkyni, před uzavřením smlouvy předkládal nájemní smlouvu a pracovní smlouvu.

5. Ze zákaznické karty ze dne 16. 8. 2013 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že bydlí v podnájmu, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] jako čalouník, kdy pobírá mzdu ve výši 15 739 Kč. Uvedl také další příjmy domácnosti ve výši 8 100 Kč. Výdaje žalovaného činí celkem 11 400 Kč, přičemž nájem dosahuje výše 6 000 Kč, výdaje domácnosti činí 5 000 Kč a výdaje za telefon 400 Kč. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně měl poskytnout občanský průkaz, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu. Žalovaný tuto listinu podepsal.

6. Ze smlouvy o půjčce ze dne 30. 10. 2010 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný svým podpisem potvrdil, že při uzavření smlouvy převzal v hotovosti celou shora uvedenou částku půjčky. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 7 260 Kč, celkem tedy částku 17 260 Kč, a to v hotovosti v 44 týdenních splátkách po 390 Kč.

7. Z tabulky vedené na jméno a rodné číslo žalovaného ke smlouvě [číslo] že žalobkyně evidovala předpisy a platby žalovaného s tím, že žalovaný celkem uhradil 4 010 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní, má soud za prokázané, že došlo k postoupení pohledávek za žalovaným žalobkyni.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26. 2. 2016 vyplývá, že společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni. Dle přiloženého podacího lístku byla tato písemnost odeslána dne 11. 3. 2016.

10. Z předžalobní upomínky ze dne 9. 8. 2019 vyplynulo, že žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k úhradě závazku s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního podacího archu byla tato žalovanému odeslána dne 12. 8. 2019.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně smlouvu o půjčce, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržel od předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil 4 010 Kč. Předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v zákaznické kartě. Žalovaný dále uzavřel s předchůdkyní žalobkyně smlouvu o půjčce, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržel od předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil 1 100 Kč. Předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy nezabývala schopností žalovaného splácet úvěr. Pohledávky z předmětných smluv byly následně postoupeny žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu byla také zaslána předžalobní výzva.

12. Dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Dle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 451 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle § 451 odst. 2 občanského zákoníku je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 563 občanského zákoníku, není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Dle § 517 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

13. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), se spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Dle § 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období. Dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 30. 10. 2010 smlouvu o půjčce (dle § 657 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 7 260 Kč, a to v týdenních splátkách, kdy dluh jako celek byl splatný do 44 týdnů od uzavření smlouvy. Žalovaný uhradil pouze částku 1 100 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně netvrdila a ani nedoložila, že by se právní předchůdkyně při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného úvěr splácet.

15. Právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným dále uzavřela dne 16. 8. 2013 smlouvu o půjčce (dle § 657 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel v hotovosti částku ve výši 11 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 9 196 Kč, a to v týdenních splátkách, kdy dluh jako celek byl splatný do 60 týdnů od uzavření smlouvy. Žalovaný uhradil pouze částku 4 010 Kč. Na právní vztah ze smlouvy o půjčce ze dne 16. 8. 2013 je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 1 a § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli přesahující 5 000 Kč uzavřený v době od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016. Žalobkyně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr právní předchůdkyně žalobkyně podrobně a zodpovědně zabývala (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Právní předchůdkyně žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného sice zabývala příjmovou částí poměrů žalovaného, ale nijak neověřila další příjmy domácnosti, stejně tak nebyly komplexně prověřeny výdaje žalovaného. Nelze tedy shledat, že se právní předchůdkyně žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na zhodnocení osobních a majetkových poměrů žalovaného a jeho schopnosti půjčku splácet. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Soud shledal rovněž tuto smlouvu neplatnou, vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

16. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy ve smyslu jejího rozporu s dobrými mravy (§ 3 občanského zákoníku). Ostatně ke shora uvedenému se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Žalobkyně se svou neúčastí u jednání soudu vzdala možnosti být poučena ve smyslu možného doplnění tvrzení a důkazů ohledně shora uvedených okolností.

17. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému celkem 21 000 Kč (10 000 Kč + 11 000 Kč), je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatných smluv, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat, ponížené o dosud provedené úhrady ve výši 5 110 Kč (1 100 Kč + 4 010 Kč) na výsledných 15 890 Kč (§ 451 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat první den poté, co byl věřitelem vyzván (§ 563 občanského zákoníku). Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, která se dostala do sféry dispozice žalovaného dne 22. 12. 2021, následující den, tj. 23. 12. 2021, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 24. 12. 2021 do prodlení (§ 517 občanského zákoníku) a je tak povinen žalobkyni uhradit úroky z prodlení v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku žalobního návrhu pak soud žalobu zamítl (výrok II.)

18. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil.