7 C 395/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně se sídlem adresa žalobkyně zastoupené: ; anonymizováno jméno příjmení , advokátem se sídlem anonymizováno 6 slov proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení 40 475 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 24. 1. 2024 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 10 475 Kč, úroků z prodlení z částky 37 775 Kč od 27. 1. 2022 do 23. 1. 2024, a dále úroků z prodlení z částky 7 775 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 835,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 15. 8. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 40 475 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne 13. 12. 2021 uzavřel žalovaný s žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo] za použití prostředků komunikace na dálku, konkrétně prostřednictvím své webové stránky [webová adresa]. Na základě smlouvy o úvěru byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč, jež byla žalovanému zaslána dne 13. 12. 2021 na bankovní účet. Žalovaný se zavázal k úhradě jistiny, poplatku za poskytnutí zápůjčky, obojí splatné do 26. 1. 2022. Žalovaný však ničeho neuhradil. V důsledku prodlení žalovaného vznikla povinnost zaplatit též úroky z prodlení z částky 37 775 Kč od 27. 1. 2022 do zaplacení, a dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení ze zůstatku na úvěru od 27. 1. 2022 do 27. 4. 2022.

2. Žalobkyně v podání došlém soudu dne 2. 2. 2024 popsala postup při prověřování bonity spotřebitele. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupovala žalobkyně dle interní metodiky schválené Českou národní bankou a zcela v souladu se zákonným požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb,., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně u žalovaného zjišťovala informace, a to celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem ověřené čisté měsíční příjmy a další. Výše čistého příjmu žalovaného činila 35 626 Kč, což žalobkyně doložila výpisem o posouzení úvěruschopnosti. K ověření majitele bankovního účtu a výše příjmu využila žalobkyně licence AISP, což doložila autorizací ověření totožnosti. Žalobkyně využívá služeb [právnická osoba], která disponuje licencí pro přístup k osobním bankovním údajům. Banka, u níž má žalovaný uvedený účet veden, nejprve přijme požadavek o poskytnutí informací o účtu. Majitel účtu je následně přesměrován do internetového bankovnictví, aby se autorizoval a potvrdil, že banka může informace o účtu poskytnout.

3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný se k jednání soudu bez omluvy nedostavil (pozn.: předvolání k jednání bylo žalovanému doručeno fikcí dne 19. 9. 2023). Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti; vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Soud v této věci učinil následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 12. 2021 plyne, že z obsahu textu této listiny vyplývá, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu, na jejímž základě se měla žalobkyně zavázat poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se měl zavázat vrátit poskytnuté peníze, včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 7 500 Kč, roční procentní sazba nákladů činila 1410,33 %. Tato smlouva nebyla ze strany žalovaného podepsána, v kolonce podpisu je pouze uvedeno:“ podepisuji SMS kódem [číslo] dne 2021 -12-13 Součástí smlouvy byly údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Sazebník platný od 1. 9. 2020, Souhlas se zpracováním osobních údajů, Všeobecné obchodní podmínky placené od 1. 8. 2020, všechny listiny s absentujícími podpisy stran. Z interní listiny - výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně - vyplývá, že žalobkyně disponovala osobními údaji žalovaného (jméno, příjmení, rodné číslo, trvalé bydliště, celkový počet členů ve společně hospodařící domácnosti, výše pravidelných měsíčních výdajů, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem). Z další interní nedatované listiny - Identifikované příjmy - vyplývá, že žalobkyně uvedla, že na základě informací byl ověřen čistý měsíční příjem žalované, přičemž výše ověřeného čistého měsíčních příjmu činila 35 626 Kč. Z interní nedatované listiny - Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli - vyplývá, že žalobkyně uvedla částku 30 000 Kč, jež měla být zaslána na účet [bankovní účet]. Z výzvy ze dne 10. 5. 2023 včetně podacího lístku z téhož dne plyne, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalobkyně dále doložila kopii občanského průkazu žalovaného. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 14. 12. 2023 vyplývá, že běžný účet č. [bankovní účet] je veden na jméno žalovaného, přičemž dne 13. 12. 2021 byla na shora uvedený účet zaslána částka 30 000 Kč. Z výpisu z běžného účtu pořízeného [právnická osoba], účtu [číslo] za období od 20. 5. 2020 do 21. 5. 2021 vyplývá, že počáteční zůstatek na účtu činil 0 Kč, konečný zůstatek činil 4 008,22 Kč, kdy z přehledu účtu jsou patrné časté platby odesílané z předmětného účtu ve prospěch příjemců - [webová adresa], případně [webová adresa].

6. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně zaslala dne 13. 12. 2021 na bankovní účet žalovaného 30 000 Kč.

7. Dle § 2390 obč. zák. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 obč. zák. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 obč. zák., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.¨Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti, žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o zápůjčce, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržel od žalobkyně finanční prostředky v částce 30 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy neuhradil ničeho. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

9. Je nepochybné, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku poskytnutou spotřebiteli. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila žalovanému 30 000 Kč, je třeba na tuto částku pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, která se dostala do sféry dispozice žalovaného dne 22. 1. 2024, následující den, tj. 23. 1. 2024, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostala se dne 24. 1. 2024 do prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobkyně od shora uvedeného dne rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 14,75 % ročně (výrok I.). Soud proto žalobě s ohledem na výše uvedené vyhověl, a to co do částky 30 000 Kč spolu s úroky z prodlení, jak jsou shora specifikovány a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

10. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalobkyně byla ve věci pouze částečně úspěšná a má dle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na poměrnou náhradu nákladů řízení vůči žalovanému, když zároveň doložil splnění podmínky dané ust. § 142a o.s.ř., tedy zaslání předžalobní upomínky. V daném případě náklady spočívají v uhrazeném soudním poplatku ve výši 1 620 Kč a nákladů na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni tedy dle § 14b odst. 1 bod 3. advokátního tarifu náleží odměna ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon. Advokát v daném případě vykonal tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení a dvě písemná podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva) a náleží mu tak odměna a náhrady v celkové výši 1 800 Kč (3 x 500 + 3 x 100). Náklady řízení na straně žalobce dále tvoří DPH v sazbě 21 %, když dle § 137 odst. 3 o.s.ř. má advokát rovněž právo na náhradu DPH, v daném případě tedy ve výši 378 Kč Celkem tedy náklady řízení na straně žalobkyně při součtu výše uvedených částek činí 3 798 Kč (1 620 + 1 800 + 378). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 30 000 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 30 181,84 Kč, žalovaná byla úspěšná ohledně zaplacení 10 475 Kč včetně příslušenství pohledávky, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina včetně příslušenství na její straně celkem 19 362,76 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 49 544,60 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 61 %, úspěch žalovaného 39 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 22 % svých nákladů, z částky 3 798 Kč tedy ve výši 835,56 Kč.

11. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.