7 C 414/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně adresa žalobkyně – příjmení příjmení zastoupeného advokátem: anonymizováno jméno příjmení jméno , se sídlem adresa žalobkyně , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného , o zaplacení 10 401,96 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 10 401,96 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 434,68 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 537,76 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 924,51 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 014,27 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 4. 4. 2021, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Na základě smlouvy bylo právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalovanému 10 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu s částkou 4 900 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 929 Kč, a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 800 Kč. Celkovou částku ve výši 18 592 Kč se žalovaná zavázala uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.

2. Dne 16. 1. 2024 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Dále žalobkyně uvedla, že ze žádosti o úvěr ze dne 4. 4. 2021 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o úvěru majetkovou situaci žalovaného. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný svým podpisem stvrdil, že údaje, které žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně poskytl jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, kdy dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, k výzvě soud připustila, že žalobkyně jinými, než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět.

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 4. 4. 2021 uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit celkem 18 592 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách splatných po 1 328 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdila, že finanční prostředky ve výši 10 000 Kč při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

7. Z oznámení ze dne 15. 8. 2023 vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětných smluv byla postoupena žalobkyni a zároveň jej informovala o výši dluhu.

8. Z přiložené listiny bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně evidovala platby žalovaného s tím, že za období od 5. 4. 2021 do 22. 2. 2022 žalovaný uhradil celkem 13 480 Kč.

9. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobkyně dne 1. 11. 2023 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána dne 2. 11. 2023.

10. Z žádosti o úvěr ze dne 4. 4. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl, že bydlí v nájmu, má střední vzdělání, je zamětnan ve společnosti [právnická osoba], jeho příjem činí 18 442 Kč, výdaje na bydlení činí 3 000 Kč, doprava, jídlo a osobní náklady činí 3 860 Kč, srážky ze mzdy činí 6 066 Kč, měsíční splátky stávajících půjček činí 1 328 Kč, celkové měsíční výdaje činí 14 254 Kč. Žalovaný poskytl právní předchůdkyni žalobkyně výplatní pásky, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu. Žalovaný tuto listinu podepsal.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v celkové částce 10 000 Kč. Žalovaný na základě smlouvy uhradil celkem 13 480 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v žádosti o úvěr. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu byla také zaslána předžalobní výzva.

12. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 10 000 Kč, žalovaný vrátil celkem 13 480 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu o úvěru neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

20. Je nepochybné, že na právní vztahy, od nichž žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru, neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu se zákony. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Předchůdkyně žalobkyně sice po formální stránce měla učinit příslušná zkoumání (šetření v registrech a zkoumání měsíčního příjmu žalovaného), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Dle tvrzení žalobkyně při žádosti o úvěr dne 4. 4. 2021 žalovaný uvedl, že je zaměstán, kdy jeho mzda činí celkem 18 442 Kč měsíčně a výdaje činí celkem 14 254 Kč. Tato tvrzení však žalobkyně nijak nedoložila, kdy v žádosti je pouze uvedeno, že žalovaný měl předchůdkyni žalobkyně předložit pracovní smlouvu, výplatní pásky a nájemní smlouvu. Žalobkyně ani netvrdila, že by se předchůdkyně žalobkyně zabývala skutečnými výdaji žalovaného, tj. tvrzenými výdaji na dopravu, jídlo, srážkami ze mzdy či měsíčními splátkami stávajících půjček. Dle názoru soudu z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nebylo dostatečně zjištěno, zda je žalovaný schopen podmínkám úvěrů dostát, když uvedené tvrzení nebyla prokázána, a i kdyby byla, nebylo ani tvrzeno, že by předchůdkyně žalobkyně vůbec (kromě v žádosti uvedené nájemní smlouvy) zjišťovala skutečné výdaje žalovaného. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že nebylo objektivně zjištěno, zda je žalovaný osobou, jehož majetkové poměry by odůvodňovaly schopnost splácet úvěr, a to již s ohledem na další splátky půjček. V tomto ohledu je zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

21. Jelikož žalobkyně uhradila žalovanému celkem 10 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobkyně v žalobě a z předloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad však plyne, že žalovaný vrátil celkem částku 13 480 Kč. Je tak zřejmé, že žalovaný bezdůvodné obohacení zcela žalobkyni vrátil ještě před podáním žaloby, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl včetně požadovaného úroku z prodlení.

22. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. V daném případě by ve věci úspěšnému žalovanému podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náležela plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.