7 C 44/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl soudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce, advokátem se sídlem adresa proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 23 282,89 Kč s příslušenstvím, Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 14 357,97 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 25. 3. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 8 924,92 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 671,42 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 817,18 Kč, úrokem 8,05 % ročně z částky 20 000 Kč od 25. 6. 2025 do zaplacení, a dále zákonným úrokem z prodlení z částky 23 282,89 Kč od 25. 6. 2025 do 24. 3. 2026, a dále zákonným úrokem z prodlení z částky 8 924,92 Kč od 25. 3. 2026 do zaplacení, se zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobou doručenou soudu dne 6. 8. 2025 se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky 23 282,89 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi stranami dne datum došlo k uzavření smlouvy o úvěru č. číslo, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Součástí smlouvy byly mimo jiné Obchodní podmínky pro povolené přečerpání účtu. Před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru žalované, byla její schopnost splácet poskytnutý úvěr posouzena s odbornou péčí v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně provedla kontrolu informací přes systém CBCB (tj. přes bankovní a nebankovní registry). Žalobkyně dále posoudila úvěruschopnost žalované rovněž s ohledem na její životní náklady. Po důkladné analýze veškerých informací v souladu se zákonem žalobkyně dospěla k závěru, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet. Úvěrový účet povoleného přečerpání byl otevřen ke dni 22. 11. 2012 a počínaje tímto dnem mohl být úvěr čerpán. Úroková sazba byla sjednána ve výši 16,9 % ročně s tím, že pro případ prodlení byl sjednán úrok z prodlení v zákonné výši. Následně byla úroková sazba změněna, a to na výši repo sazby ČNB zvýšené o 8 procentních bodů. Dlužná částka byla tedy dále úročena úrokem ve výši 8,05 %. Dle smlouvy se splácení úvěru uskutečňuje automaticky tím, jak klient nakládá s peněžními prostředky na účtu, tj. při převodu peněžních prostředků na účet je nejprve splacen vyčerpaný úvěr. Splatnost vyčerpané částky povoleného přečerpání je stanovena na období 6 měsíců. Žalovaná své povinnosti ze smlouvy nesplnila řádně a včas, čímž se dostala do prodlení se splácením. Žalobkyně proto prohlásila veškeré pohledávky ze smlouvy za splatné. O konečné splatnosti byla žalovaná informována i dopisem ze dne 9. 1. 2025. Žalovaná svůj závazek nesplnila, přestože ji žalobkyně opakovaně vyzývala k úhradě pohledávky. Žalobkyně proto nárokuje zaplacení jistiny 20 000 Kč, úroku ve výši 2 671,42 Kč (úrok ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny od 30. 10. 2024 až 24. 6. 2025), úroku z prodlení ve výši 817,18 Kč (úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny a poplatků od 10. 6. 2024 až 24. 6. 2025), poplatků ve výši 3 282,89 Kč, úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 20 000 Kč od 25. 6. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení v zákonné výši z částky 23 282,89 Kč od 25. 6. 2025 do zaplacení. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 4. 7. 2025. Žalovaný svou povinnost nesplnil a dlužná částka nebyla dosud uhrazena. V podání došlém soudu dne 31. 3. 2026 žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru, jehož zaplacení se v projednávané věci domáhá, s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, kdy žalovaná v žádosti uvedla, že její čistý měsíční příjem činí částka, pravidelné měsíční výdaje činí částka a splátky úvěrů bez kreditních karet a kontokorentů částka. Informace sdělené žalovanou žalobkyně ověřila v systému CBCB, kdy bylo zjištěno, že žalovaná se nenachází v prodlení se splácením závazků vůči bankovním institucím, žalovaná měla jeden existující splátkový kontrakt, kdy měsíční splátka činila částku částka, žalovaná neměla žádné existující kontrakty na kreditní a úvěrové karty a neměla žádné existující nesplátkové kontrakty a debety na běžném účtu. Úvěrový limit byl generován na základě deklarace příjmu s využitím dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu č. č. účtu žalované, příjem žalované byl vypočten na částku částka (na základě transakční historie běžného účtu žalované od 14. 8. 2012 do 16. 11. 2012). Zadluženost žalované byla zjišťována z transakcí klienta a systému CBCB – nebyly zjištěny žádné negativní informace. Rizikovost žalované byla stanovena – Low – nízká. Dále byla žalobkyní ověřena risk KO kritéria. V rámci skóringového modelu žalobkyně nad rámec posuzování příjmů, výdajů a dalšího využila taktéž dostupná statistická data a vyhodnotila získané informace o žalované ve smyslu zhodnocení úvěruschopnosti žalované i z hlediska demografických dat. Žalobkyně rovněž poukázala na judikaturu, kdy je zásadně věcí účastníků a nikoliv soudu, aby v řízení snesli tvrzení. Zásadně není možné, aby ve sporném řízení soud právně významné skutečnosti, které nebyly účastníkem, jehož ve vztahu k nim tíží povinnost tvrzení, uplatněny, sám vyhledával, a to ani tehdy, jestliže by jejich zjištění mohlo k závěru o neplatnosti hodnoceného jednání vést. Žalobkyně považovala uvedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující, kdy po zhodnocení výše uvedených dokumentů, v jejich vzájemném souladu, a po porovnání příjmů a výdajů, bylo prokázáno, že bylo možno poskytnout úvěr ve sjednané výši, a to i na základě interního skóringu provedeného žalobkyní. Z doplnění žaloby vyplývá, že žalovaná v žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že její čistý měsíční příjem činí částka, pravidelné měsíční výdaje bez splátek úvěrů činí částka, a splátky úvěrů bez kreditních karet a kontokorentů částka. Žalobkyně ověřila informace sdělené žalovanou přes systém CBCB a dále vyhodnocením platební kapacity. Úvěrový limit byl generován na základě deklarace příjmu s využitím dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu č. č. účtu žalované, v jehož rámci byl stanoven. Příjem žalované byl na základě deklarace vypočten na částku částka. Příjmy žalované vyplývaly z transakční historie na běžném účtu od 14. 8. 2012 do 16. 11. 2012. Zadluženost žalované byla zjišťována z transakcí klienta a systému CBCB, nebyly zjištěny žádné negativní informace. Rizikovost žalované byla stanovena dle aplikačního skóre jako Low – nízká. Dále byla žalobkyní ověřena risk KO kritéria. V rámci skóringového modelu žalobkyně nad rámec posuzování příjmů, výdajů a dalšího využila taktéž dostupná statistická data a vyhodnotila získané informace o žalované ve smyslu zhodnocení úvěruschopnosti žalované i z hlediska demografických dat. Žalované byl na základě smlouvy poskytnut úvěr jako úvěr bezúčelový, když měsíční splátku 1 000 Kč vyhodnotila žalobkyně vzhledem ke skutečnostem, které žalovaná uvedla a s přihlédnutím k výši úvěrového limitu 20 000 Kč, jako vyhovující s tím, že se nejedná o částku, kterou by žalovaná nebyla schopna splácet a která by přesahovala její finanční možnosti. Úvěrový účet byl vyrovnán ke dni 3. 1. 2024. Ode dne 3. 1. 2024 byla žalovanou čerpána částka 62 225,22 Kč, přičemž ze strany žalované bylo uhrazeno celkem 47 867,25 Kč. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila. Žalovaná se, ač řádně a včas předvolána, k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Provedeným dokazování byly soudem zjištěny následující skutečnosti: Ze Smlouvy o ČSOB Plus Kontu ze dne 11. 10. 2017 vyplývá, že se žalobkyně zavázala vést pro žalovanou účet číslo č. účtu s periodicitou výpisů z účtu měsíčně elektronicky. Součástí smlouvy byl rovněž Sazebník ČSOB pro fyzické osoby – občany. Ze Smlouvy o ČSOB Plus Kontu ze dne datum vyplývá, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na jejímž základě se žalobkyně zavázala vést pro žalovanou účet č. č. účtu a platební služby s ním spojené, dále poskytnutí debetní karty k účtu, žalovaná se zavázala platit žalobkyni za sjednané služby poplatky dle Sazebníku ČSOB pro fyzické osoby – občany. Z žádosti o založení osobního účtu a služeb elektronického bankovnictví ze dne 22. 11. 2012 vyplývá, že žalovaná jakožto žadatelka požádala žalobkyni o uzavření smlouvy o Osobním účtu, dle níž jí bude zřízen osobní účet a vydána platební karta. Žádost byla žalovanou podepsána. Z žádosti o poskytnutí úvěru bylo zjištěno, že žalovaná dne datum požádala žalobkyni o kontokorent k účtu č. účtu do výše úvěrového limitu 20 000 Kč. V žádosti žalovaná mimo jiné uvedla, že je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, žije v domě/bytě v osobním vlastnictví/družstevním vlastnictví, má učňovské vzdělání, je zaměstnána ve společnosti právnická osoba., na dobu neurčitou, od 02/2008, její čistý měsíční příjem činí částka, spoření a stavební spoření činí částka, pojistné a penzijní připojištění činí částka, měsíční výše splátek úvěrů, leasingu a splátkového prodeje činí částka, v kolonce doložení příjmu je uvedeno „žádné“. Shora uvedenou listinu žalovaná podepsala. Z Oznámení o poskytnutí kontokorentu č. č. účtu ze dne datum bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované bezúčelový úvěr formou kontokorentu do výše úvěrového limitu 20 000 Kč na účet č. účtu, přičemž peněžní prostředky mohly být čerpány ke dni 22. 11. 2012. Výše úrokové sazby činila 16,90 % ročně, RPSN 19,56 % ročně, celková částka, kterou bylo potřeba zaplatit 20 921 Kč. Shora uvedenou listinu žalovaná podepsala. Součástí smlouvy byly rovněž Předsmluvní informace ke kontokorentu - spotřebitelský úvěr obsahující podpis žalovaného, dále Vysvětlení předsmluvních informací a základní informace o jednotlivých druzích spotřebitelských úvěru poskytovaných ČSOB, Sazebník ČSOB pro fyzické osoby-občany, Obchodní podmínky pro ČSOB spotřebitelské úvěry, a dále rovněž Podmínky pro Kontokorent. Dle čl. 9 obchodních podmínek, které byly sjednány jako součást smlouvy, bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna úvěr prohlásit písemným oznámením za splatný, pokud bude žalovaný v prodlení s jakoukoliv platební povinností z dané smlouvy. Z oznámení o využití oprávnění – nedodržení podmínky kontokorentu (zesplatnění úvěru) ze dne 9. 1. 2025 vyplynulo, že žalobkyně upozornila žalovanou, že s ohledem na neplnění jejích povinností z předmětného úvěru prohlašuje tento za splatný ke dni 30. 1. 2025, dle přiložené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalované dne 14. 1. 2025. Z poslední výzvy k zaplacení dlužné částky ze dne 9. 1. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu, kdy ke dni 8. 1. 2025 činila dlužná částka 4 461,81 Kč (splátka včetně úroků, úroků z prodlení a poplatku 500 Kč za tuto výzvu) s upozorněním, že v opačném případě bude nucena přistoupit k předčasnému zesplatnění úvěrové pohledávky, dle přiložené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalovaného dne 14. 1. 2025. Z opakované výzvy k zaplacení dlužné částky bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu, kdy ke dni činila dlužná částka 3 567,90 Kč (splátka včetně úroků, úroků z prodlení a poplatku 500 Kč za tuto výzvu) s upozorněním, že v opačném případě bude n ucena přistoupit k předčasnému zesplatnění úvěrové pohledávky. Z výzvy k zaplacení dlužné částky bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu, kdy ke dni 17. 11. 2024 činila dlužná částka 2 693,45 Kč (splátka včetně úroků, úroků z prodlení a poplatku 500 Kč za tuto výzvu). Z upomínky k zaplacení dlužné částky bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu, kdy ke dni 10. 11. 2024 činila dlužná částka 2 041,09 Kč (splátka včetně úroků, úroků z prodlení a poplatku 300 Kč za tuto upomínku). Z předžalobní upomínky ze dne 4. 7. 2025 a připojeného potvrzení o podání, ze dne 7. 7. 2025 soud zjistil, že tuto adresoval právní zástupce žalobkyně žalované, kde žalovaná byla upozorněna, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru. Žalobkyně rovněž doložila interní listiny - Informace z Credit Bureau (CBCB Informace) dokládající, že žalobkyně disponovala osobními údaji žalované. Dále žalobkyně doložila výpis transakční historie na účtu žalované č. hodnota za dobu od 12. 11. 2012 až 3. 10. 2024. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná uzavřela s žalobkyní smlouvu o úvěru (úvěrový účet povoleného přečerpání byl otevřen ke dni 22. 11. 2012 a počínaje tímto dnem mohl být úvěr čerpán), jak je shora uvedeno, v souvislosti s touto smlouvou čerpala celkem částku 62 225,22 Kč (od data 3. 1. 2024, k datu 3. 1. 2024 byl úvěrový účet vyrovnán), úroková sazba byla sjednána ve výši 16,9 % ročně s tím, že pro případ prodlení byl sjednán úrok z prodlení ve výši zákonné. Jelikož žalovaná neplnila povinnosti ze smlouvy řádně a včas (na předmětný úvěr žalovaná uhradila celkem 47 867,25 Kč), žalobkyně prohlásila veškeré pohledávky ze smlouvy za splatné, což žalované písemně oznámila dopisem ze dne 9. 1. 2025. Žalobkyně zaslala žalované upomínku a výzvy k zaplacení. Žalovaná již ničeho neuhradila i přes zaslání předžalobní výzvy právním zástupcem žalobkyně. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru č. číslo (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná obdržela celkem 62 225,22 Kč (počítáno od data 3. 1. 2024, kdy byl úvěrový účet vyrovnán). Žalovaná od data vyrovnání uhradila celkem 47 867,25 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Je nepochybné, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. V doložené žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, žije v domě/bytě v os./družstevním vlastnictví, je vyučena, je zaměstnána u společnosti právnická osoba., její čistý měsíční příjem činí částka, spoření činí částka, měsíční výše splátek úvěrů, leasingu a splátkového prodeje činí částka, měsíční výdaje – povinné (soudně nařízené výživné apod.) jsou nulové, pojistné a penzijní připojištění činí částka a celkové limity na povolených přečerpáních a kreditních kartách jsou rovněž nulové. Dle názoru soudu z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nebylo dostatečně zjištěno, zda je žalovaná schopna podmínkám úvěru dostát, když nebyly vzaty v potaz další závazky žalované, tedy nebyly vůbec zjišťovány její výdaje. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že nebylo objektivně zjištěno, zda je žalovaná osobou, jejíž majetkové poměry by odůvodňovaly schopnost splácet úvěr. V tomto ohledu je zcela lhostejno, zda se ze strany žalované jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila žalované od data vyrovnání úvěrového účtu 62 225,22 Kč a žalovaná vrátila 47 867,25 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách 14 357,97 Kč pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná sice byla dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzvána předžalobní výzvou ze dne 4. 7. 2025, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalované doručena a že měla možnost se s ní seznámit. Žalovaná tak byla k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která jí byla doručena dne 23. 3. 2026. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měla žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinila, ocitla se ode dne následujícího (25. 3. 2026) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,5 % ročně (výrok I.). Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku (viz výše). Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle nepatrného úspěchu žalované. Z celkového předmětu řízení ve výši 31 030,64 Kč (jistina včetně příslušenství) tak představuje úspěch žalobkyně 47 % (14 719,86 Kč), úspěch žalované 53 % (16 310,78 Kč). Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalovaná by měla právo na úhradu 6 % svých nákladů, jelikož rozdíl v úspěchu žalované je zcela nepatrný, kdy navíc žalovaná ani žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se návrhem domáhat výkonu rozhodnutí.