7 C 483/2019

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně adresa žalobkyně – příjmení příjmení zastoupeného advokátem: JUDr. Ing. jméno příjmení jméno , se sídlem adresa žalobkyně , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného , o zaplacení 94 409,47 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 448 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 448 Kč od 20. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 75 961,47 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 953,61 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 10 260,06 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26 410,66 Kč od 22. 5. 2019 do 19. 6. 2020, dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 962,66 Kč od 20. 6. 2020 do zaplacení, a dále úroku ve výši 15 % ročně z částky 24 549,30 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], jako věřitelem. Na základě smlouvy bylo právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalovanému 31 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu s částkou 25 364 Kč, jež představuje úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 2 984 Kč, dále úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 12 400 Kč, dále úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 230 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 7 750 Kč. Ke splatnosti dluhu jako celku došlo ke dni 19. 1. 2017, k němuž je požadován rovněž úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní úrok, obojí z neuhrazené jistiny. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dne 11. 12. 2020 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, kdy tyto jsou obsahem žádosti o úvěr a dále z výplatních pásek žalovaného. Dále žalobkyně uvedla, že z“ čestného prohlášení žadatele” v žádosti vyplývá, že žalovaný svým podpisem stvrdil, že údaje, které žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně poskytl jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, kdy dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře.

2. Žalovaný k věci uvedl, že úvěr ve výši 31 000 Kč od žalobkyně skutečně obdržel, kdy uhradil žalobkyni celkem 12 552 Kč. Dále žalovaný uvedl, že nesouhlasí s enormní výší žalované částky. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že zaměstnankyně [právnická osoba], nepožadovala při sjednávání úvěru po žalovaném listiny prokazující jeho výdaje, když žalovaný doložil při sjednávání úvěru pouze výplatní pásky. Zpočátku úvěr splácel, neboť žil ve společné domácnosti s přítelkyní, kvůli níž si peníze půjčil. Poté, co se s přítelkyní rozešel, nebyl schopen ze svého příjmu splátky řádně hradit.

3. V podání došlém soudu dne 15. 12. 2020 žalobkyně poukázala na skutečnost, že zákon ani judikatura explicitně nestanovuje, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost ověřována, pouze k tomu dává určité návody, kdy kogentně neurčuje, jaké konkrétní údaje a podklady musí věřitel shromáždit a jaké závěry z těchto údajů jsou učiněny správně či nikoliv. Závěrem žalobkyně sdělila, že před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru, jehož zaplacení se v projednávané věci domáhá, s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr s vyhodnocením všech zjištěných a objektivně zjistitelných údajů při zachování odborné péče. Právní zástupce žalobkyně při jednání soudu i přes opětovné poučení soudu dle § 118a odst. 3 o.s.ř. ve smyslu nutnosti doplnit důkazy, uvedl, že jinými důkazy, než které již doložil, v otázce zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, nedisponuje.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 31 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit celkem 56 364 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách splatných po 4 026 Kč. Úroková sazba činila 15 % ročně. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.

5. Z žádosti o úvěr ze dne [datum] vyplývá, že žalovaný je zaměstnán u [právnická osoba], jeho celkové měsíční příjmy činí 18 700 Kč. Ohledně měsíčních výdajů žalovaný prohlásil, že bydlení/energie činí 5 500 Kč, doprava, jídlo a osobní náklady činí 3 410 Kč, dále měsíční splátky stávajících pohledávek 3 500 Kč, výdaje na spoření a pojištění 200 Kč a výdaje na telefon 200 Kč, celkem tedy výdaje činí 12 810 Kč. Dále je v žádosti uvedeno, že žalovaný je svobodný, bezdětný, bydlí v družstevním bytě a má středoškolské vzdělání. Žalovaný k žádosti doložil občanský průkaz a rodný list. Na závěr žalovaný v žádosti uvedl, že má závazek vůči [právnická osoba], kdy výše dluhu činí 200 000 Kč a 100 000 Kč mu zbývá doplatit. Žalovaný tuto listinu podepsal.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a [právnická osoba] bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

7. Z oznámení ze dne 29. 5. 2019 vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni a zároveň jej informovala o výši dluhu.

8. Z přiložené listiny označení jakožto transakční historie bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně evidovala platby žalovaného s tím, že k datu 16. 1. 2017 žalovaný uhradil celkem 12 552 Kč.

9. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobkyně dne [datum] vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v částce 31 0000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 12 552 Kč (celkem se zavázal uhradit 56 364 Kč, dle tvrzení žalobkyně zbývalo ke dni podání žaloby uhradit na jistině, poplatku a smluvní pokutě celkem 94 409,47 Kč). Právní předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v žádosti o úvěr. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu byla také zaslána předžalobní výzva.

11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

17. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), se spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Dle § 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období. Dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

18. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti, když žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, na jejímž základě obdržel 31 000 Kč, přičemž na shora uvedený úvěr žalovaný uhradil pouze celkem 12 552 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

19. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 1 a § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli přesahující 5 000 Kč uzavřený v době od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila a rovněž opomenula zjišťovat výdaje žalovaného. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalovaného, a to doloženými výplatními páskami. Dále žalobkyně zcela pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených žalovaným, že je svobodný, bezdětný a nemá tudíž vyživovací povinnost. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že žalobkyně v otázce výdajů žalovaného neučinila žádná zjištění, resp. pouze kusé spočívající v přijetí prohlášení žalovaného, že jeho náklady na bydlení činí 5 500 Kč, dále výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady činí 3 410 Kč, náklady na spoření a pojištění činí 200 Kč, náklady na telefon jsou ve výši 200 Kč, a dále že mezi další výdaje náleží splátky ostatních úvěrů v částce 3 500 Kč, nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaného uvedených údajů ohledně jejích výdajů. Žalobkyně se podrobněji nezabývala výdaji žalovaného, kdy žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se se zcela nevěrohodnými a nepravděpodobnými údaji poskytnutými žalovanou. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119)

20. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

21. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 31 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná sice byl k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 26. 9. 2019, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že ten měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která mu byla doručena dne 18. 6. 2020. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, octl se ode dne následujícího (20. 6. 2020) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 10 % ročně (výrok I.).

22. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy částky 75 961,47 Kč, dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 953,61 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 10 260,06 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26 410,66 Kč od 22. 5. 2019 do 19. 6. 2020, dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 962,66 Kč od 20. 6. 2020 do zaplacení, a dále úroku ve výši 15 % ročně z částky 24 549,30 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení (viz výše).

23. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku III. rozsudku podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná co do částky 18 448 Kč, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 19 570,04 Kč (16 %), žalovaný byl úspěšný co do částky 75 961,47 Kč, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na jeho straně celkem 101 681,93 Kč (84 %). Žalovaný by tak měl právo na poměrnou náhradu nákladů řízení (68 %). Vzhledem k tomu, že žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

24. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.