7 C 49/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně , adresa , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , o zaplacení 15 370 Kč s příslušenstvím, Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 3 100 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 28. 3. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba se, co do zaplacení 12 270 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 15 370 Kč od 10. 2. 2023 do 27. 3. 2026, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 12 270 Kč od 28. 3. 2026 do zaplacení, zamítá.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit jí částku 15 370 Kč spolu se zákonným úrokem z této částky od 10. 2. 2023 do zaplacení z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, , kterou žalovaný uzavřel s žalobkyní jakožto věřitelem. Na základě smlouvy bylo žalobkyní poskytnuto žalovanému 15 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu s částkou 12 270 Kč, jež představuje souhrnný poplatek. Žalovaný se zavázal úvěr splácet po 455 Kč týdně s tím, že první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy. Zároveň bylo sjednáno, že nejprve bude hrazeno na kapitalizovaný úrok a až poté na jistinu. Dále bylo ujednáno, že v případě prodlení nebo v případě neplnění vůbec, se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaný splácel nepravidelně, žalobkyně tudíž částku uhrazenou ze strany žalovaného ve výši 11 900 Kč vydělila týdenní splátkou 455 Kč a vypočetla tak, kdy se žalovaný skutečně dostal do prodlení. Splatnost pohledávky žalobkyně nastala ke dni 9. 2. 2023.Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adresu trvalého pobytu shora) taktéž bez omluvy nedostavil, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.V podání došlém soudu dne 12. 3. 2026 žalobkyně soudu sdělila, že před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru, jehož zaplacení se v projednávané věci domáhá, s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to kontrolou v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, dále kontrolou předložených dokumentů vyplněných v evidenční kartě, kontrolou rodného čísla, dále přezkoumáním aktuálního počtu exekucí a rovněž kontrolou aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku, kontrolou platební historie klienta u společnosti žalobkyně, dále vyhodnocením aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů a vyhodnocení příslušné lokality bydliště. Poskytnuté prostředky byly žalovanému vyplaceny hotově na adrese trvalého bydliště, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy v listinné podobě. Žalovaný uhradil celkem 11 900 Kč, a to ve splátkách v období od 16. 12. 2021 až 22. 2. 2024.Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným vyplynulo, že jejím předmětem byl úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet, jak je shora uvedeno, kdy se zavázal žalobkyni uhradit celkem 27 270 Kč. Žalovaný svým podpisem stvrdil, že úvěrovanou částku převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Součástí smlouvy byly rovněž informace o spotřebitelském úvěru. Z evidenční karty podepsané žalovaným stejného dne vyplynulo, že žalovaný uvedl skutečnosti o svých poměrech, kdy uvedl, že je svobodný, má učňovské vzdělání, bydlí jako spolubydlící, není majitelem vozu, ani nemovitosti, neměl nikdy úvěr u společnosti, a je zaměstnán na plný úvazek jako zedník u společnosti , právnická osoba, s čistým měsíčním příjmem , částka, . Měsíční výdaje žalovaného činí , částka, , kdy výdaje na bydlení činí , částka, , částka životního minima , částka, . Žalovaný žalobkyni předložil občanský průkaz, pracovní smlouvu, výplatní pásky (10, 11). Dále žalobkyně doložila listinu označenou jako Informace ke smlouvě , číslo, , z nichž vyplynulo, že žalovaný uhradil celkem 11 900 Kč. Dále žalobkyně doložila předžalobní upomínku adresovanou žalovanému, jež byla dle předloženého potvrzení dne 6. 3. 2025 odeslána. Žalobkyně rovněž doložila kopii údajů o zaměstnání klienta podepsaných žalovaným dne 17. 5. 2022, dále čestné prohlášení o přispívání na výdaje spojené s bydlením datované a podepsané dne 17. 5. 2022, dále kopie dvou výplatních pásek za období 3 a 4/2022, a dále kopie výplatních pásek za období 10/2021 a 11/2021 z nichž je patrné, že žalovanému byla na účet ze strany zaměstnavatele zaslána částka , částka, a , částka, .Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržela od žalobkyně finanční prostředky v částce 15 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil celkem 11 900 Kč. Žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v evidenční kartě. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu, jak je shora uvedeno.Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, když žalovaný sice uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru, na jejímž základě obdržel 15 000 Kč, přičemž na shora uvedený úvěr žalovaný hradil celkem 11 900 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala. Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně dle soudu této povinnosti nedostála, resp. neprokázala, že by této povinnosti dostála. Žalobkyně nedoložila (i přes výzvu soudu), že by se právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalovaného úvěr splácet, a to v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, resp. doložila pouze příjmy žalovaného (dvě výplatní pásky za období 10/2021 a 11/2021), výdaje žalovaného však nebyly nikterak doloženy (čestné prohlášení o přispívaní na výdaje spojené s bydlením je datováno až dne 17. 5. 2022, kdy smlouva o úvěru byla uzavřena již 16. 12. 2021). Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Žalobkyně dle soudu této povinnosti nedostála, resp. neprokázala, že by této povinnosti dostála. Žalobkyně sice dle evidenční karty po formální stránce učinila určitá zjištění, nicméně nijak nedoložila, že by tato vyplývala z objektivních podkladů (vyjma dvou doložených výplatních pásek). Nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jeho příjmů a výdajů. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119)Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému celkem 15 000 Kč a žalovaný vrátil celkem 11 900 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách ve výši 3 100 Kč (15 000 – 11 900) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 26. 3. 2026. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (28. 3. 2026) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,50 % ročně (výrok I.).Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy v částce 12 270 Kč, a to včetně příslušenství.Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.