7 C 58/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 75 984,49 Kč s příslušenstvím

I. Řízení co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 4 444,48 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 399,48 Kč od 3. 9. 2010 do 28. 6. 2019, úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 71 540,01 Kč od 26. 2. 2020 do 20. 6. 2020, se zastavuje.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 71 540,01 Kč s úrokem ve výši 22,68 % ročně z částky 71 540,01 Kč od 21. 6. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 71 540,01 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 5. 2020 se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky 75 984,49 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 3. 9. 2010 uzavřela společnost [právnická osoba] se žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty [číslo] na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 73 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5% čerpaného úvěru. Vedle splátky jistiny se žalovaná zavázala splácet úroky a poplatky v souladu se smlouvou, Produktovými podmínkami revolvingového úvěru, Sazebníkem a Úrokovým lístkem. [právnická osoba] svůj závazek splnila a otevřela žalované účet č. [bankovní účet]. Žalovaná svou povinnost nesplnila, nesplácela poskytnutý úvěr řádně a včas, proto byl úvěr prohlášen dopisem ze dne 28 6. 2019 za okamžitě splatný v celé výši. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 71 540,01 Kč, smluvního úroku z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 5 399,48 Kč, smluvních poplatků ve výši 4 444,48 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 71 540,01 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 22,68% ročně z částky 71 540,01 od 26. 2. 2020 do zaplacení. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 31. 3. 2020. Žalovaná svou povinnost nesplnila a dlužná částka nebyla dosud uhrazena.

2. V podání ze dne 1. 10. 2021 žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých klientem v žádosti o vydání kreditní karty ze dne 3. 9. 2010. Žádost byla hodnocena individuálně, v souladu se schvalovací strategií a principy obezřetného úvěrování. Úvěruschopnost byla prověřována v interních i externích databázích, v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra ČR. V případě klienta v důchodu vycházela banka z důchodového výměru ČSSZ, kdy byla výše příjmu 8 316 Kč, a dále ze sdělení klienta o čistém měsíčním příjmu domácnosti 30 000 Kč. Banka porovnávala příjmy a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že klient měl v době podání žádost vůči bance závazky s celkovou výší měsíčních splátek 2 278 Kč. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že klient neměl v době podání žádost žádné závazky. Banka v tomto případě schválila kreditní kartu s úvěrovým rámcem 33 000 Kč. Žalobkyně má za to, že právní předchůdkyně postupovala s řádnou péčí. Žalobkyně i přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. ve smyslu nutnosti doplnit důkazy, žádné další důkazy v otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované ve stanovené lhůtě nedoložila. V podání ze dne 18. 11. 201 žalobkyně soudu sdělila, že dne 17. 4. 2011 došlo k navýšení úvěrového rámce na 49 000 Kč a dne 18. 10. 2011 došlo k navýšení úvěrového rámce na 73 000 Kč, a to v souladu s článkem 17 Produktových podmínek, kdy je banka oprávněna, pokud klient řádně plní své závazky, klientovi ve výpisu navrhnout zvýšení úvěrového rámce, k samotnému navýšení pak dojde ve lhůtě sdělené bankou a s účinností dnem jeho využití klientem. Dále žalobkyně soudu sdělila, že na jistinu úvěru byly započteny splátky v celkové výši 227 661,32 Kč.

3. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že s žalobou nesouhlasí. Úvěr řádně splácena, a to měsíčně částkou 4000 Kč, později 1 000 Kč, když se ocitla ve finanční tísni. Nyní jí zbývá 1 500 Kč na živobytí. Dále uvedla, že banka při podpisu smlouvy vyžadovala pouze doložení výměry důchodu, výdaje nebyly zkoumány. V této době činil příjem domácnosti žalované 30 000 Kč, protože pobírala dávky pěstounské péče na děti, o které se starala. Dle žalované byl úvěrový limit ve výši 33 000 Kč, což také podepsala. O dalším navyšování úvěrového rámce bankou nevěděla, nic nepodepisovala. Na upozornění ze strany banky požádala o prominutí dluhu, nedostala však žádnou odpověď.

4. Podáním ze dne 7. 10. 2021 vzala žalobkyně žalobu co do částky 15 000 Kč zpět z důvodu jejího zaplacení žalovanou po podání žaloby (15 měsíčních splátek ve výši 1 000 Kč). Žalobkyně započetla 9 843,96 Kč na kapitalizované úroky a poplatky a 5 156,04 Kč na úrok se sazbou 22,68% ročně od 26. 2. 2021 do 20. 6. 2020. V tomto rozsahu navrhla řízení zastavit.

5. Podle ustanovení § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí.

6. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud postupoval ve smyslu citovaného ustanovení a rozhodl tak, že řízení co do uvedené částky zastavil.

7. Dále je rozhodováno ohledně částky 71 540,01 Kč s úrokem ve výši 22,68 % ročně z částky 71 540,01 Kč od 21. 6. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 71 540,01 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, a dále ohledně nákladů řízení. Provedeným dokazování byly soudem zjištěny následující skutečnosti:

8. Ze žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 3. 9. 2010 bylo zjištěno, že žalovaná dne 3. 10. 2010 požádala žalobkyni o kreditní kartu VISA Classic, s výší úvěrového rámce 33 000 Kč. V žádosti žalovaná uvedla, že je vdaná, žije v pronajatém domě (bytě), má základní vzdělání, je v invalidním důchodu, kdy její čistý měsíční příjem činí 8 316 Kč a celkový příjem domácnosti činí 30 000 Kč. Tuto listinu žalovaná podepsala.

9. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 3. 9. 2010 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované revolvingový úvěr do celkové výše úvěrového rámce 33 000 Kč a vydala jí kreditní kartu VISA Classic, s procentuální výší pro výpočet minimální splátky 5%. Žalobkyně poskytnout ve prospěch žalované peněžní prostředky do určité výše a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit, zaplatit úroky a další úhrady. V dalším bylo odkázáno na Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník poplatků. Tuto listinu žalovaná podepsala. Žalobkyně současně předložila Souhlasy udělené [právnická osoba] z 3. 9. 2010, Všeobecné obchodní podmínky s platností od 1. 11. 1999 a Sazebník poplatků [právnická osoba] s platností od 1. 1. 2010.

10. Z potvrzení o aktivaci kreditní karty z 13. 9. 2010 žalovaná potvrdila, že jí byla provedena na její žádost aktivace karty, a tuto listinu podepsala.

11. Ze sdělení společnosti [právnická osoba] ze dne 29. 11. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná je majitelkou běžného účtu č. [bankovní účet] od 2. 8. 2004.

12. Z výpisu z běžného účtu č. [bankovní účet] ze dne 30. 9. 2010 bylo zjištěno, že v měsíci září 2010 počáteční zůstatek na účtu byl 491,39 Kč a konečný zůstatek 366,82 Kč, a že měsíčním příjmem žalované byl invalidní důchod ve výši 8 316 Kč a částka zaslaná od Úřadu práce v Chomutově ve výši 5 012 Kč.

13. Z výpisů ke kreditní kartě VISA za jednotlivé měsíce roků 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2018, 2019, bylo zjištěno, že úvěrový rámec v původní výši 33 000 Kč se postupně navýšil na 49 000 Kč a později na 73 000 Kč, dále, že na každém výpisu je vždy uvedena výše minimální splátky za aktuální období, výše minimální splátky k úhradě s uvedením data splatnosti a dále výše splátky po splatnosti. Ze shora uvedených výpisů byly dále zjištěny měsíční transakce žalované. Na každém výpisu je dále uvedena roční úroková sazba pro nákupy u obchodníků ve výši 25,08 % a roční úroková sazba pro výběry z bankomatů ve výši 29,99% 14. Z upomínky – rozhodnutí o zesplatnění a žádosti o splacení dluhů z úvěru ze dne 29. 2. 2019 vyplynulo, že s ohledem na opakované porušování smluvních podmínek a neplnění jejích povinností z předmětného úvěru došlo k zesplatnění úvěru, a že byla žalovaná vyzvána k úhradě celého dluhu nejpozději do 15. 7. 2019.

15. Z rozhodnutí ČSSZ ze dne 27. 5. 2010, [číslo jednací] [číslo], bylo zjištěno, že žalované se s účinností od 15. 1. 2010 zvýšil invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně s tím, že invalidní důchod činí 8 316 Kč měsíčně.

16. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla před podáním žaloby postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni.

17. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 2. 2020 vyplynulo, že společnost [právnická osoba] oznámila žalované, že její pohledávka z titulu smlouvy [číslo] byla postoupena žalované na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum].

18. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 31. 3. 2020 a podacího archu ze dne 3. 4. 2020 soud zjistil, že tuto adresoval právní zástupce žalobkyně žalované, kde žalovaná byla upozorněna, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru, a že tato výzva byla učiněna pře podáním žaloby.

19. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná uzavřela s předchůdkyní žalobkyně smlouvu o revolvingovém úvěru, jak je shora uvedeno, v souvislosti s touto smlouvou jí byla vydána kreditní karta, kdy byla sjednána výše úvěrového rámce 33 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit, zaplatit úroky a další úhrady. Procentuální výše pro výpočet minimální splátky byla sjednána ve výši 5%. Jelikož žalovaná nehradila splátky řádně a včas, předchůdkyně žalobkyně v souladu se smluvními ujednáními prohlásila úvěr za splatný, což žalované písemně oznámila dopisem ze dne 29. 6. 2019. K datu zesplatnění činila dlužná částka 85 874,12 Kč, z toho 4 444,48 Kč poplatky a 9 889,63 Kč úroky. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalované upomínku a výzvu k zaplacení.

20. Dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

21. Dle § 261 odst. 3, písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obchodní zákoník“) touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).

22. Dle § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

23. Dle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlené určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.

24. Dle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle § 451 odst. 2 občanského zákoníku je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

25. Podle § 563 občanského zákoníku, není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

26. Dle § 517 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

27. Dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

28. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru (dle § 497 obchodního zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná obdržela kreditní kartu s úvěrovým rámcem 33 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek (§ 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

29. Žalobkyně sice ve svých vyjádřeních tvrdila, že se předchůdkyně žalobkyně schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala. Této argumentaci však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech, informace získané od žalované v žádosti o poskytnutí úvěru a doložení nároku na invalidní důchod), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale z těchto je také nutné učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalované zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalované, a to pouze kontrolou pohybu na běžném účtu a doložením příjmu. Dále žalobkyně zcela pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených žalovanou, že je vdaná, žije v pronajatém domě (bytě), má základní vzdělání, je v invalidním důchodu, kdy její čistý měsíční příjem činí 8 316 Kč a celkový příjem domácnosti činí 30 000 Kč, aniž by však jakkoliv zkoumala výdaje žalované. Z doloženého výpisu z běžného účtu žalované za září roku 2010 naopak jednoznačně vyplývá, že podmínkám dalšího úvěru žalovaná nebyla schopna dostát. Z výpisů z účtu žalované totiž plyne, že žalovaná ukončovala měsíční období s minimálním zůstatkem na účtu (specifikován shora), a to i s ohledem na její příjmy velmi nízkým. Žalobkyně tedy neprokázala, že by se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování.

30. Pro úplnost soud uvádí, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy. Ostatně k otázce spotřebitelského úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne.

31. Z výše uvedeného lze učinit závěr, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Jelikož předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěrový rámec 33 000 Kč, resp. ode dne 17. 4. 2011 v žalobkyní tvrzené výši 49 000 Kč a ode dne 18. 10. 2011 v žalobkyni tvrzené výši 73 000 Kč, je třeba plnění v daném rámci pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobkyně v žalobě ohledně úhrad jednotlivých splátek (podání ze dne 18. 11. 2021) však plyne, že žalovaná vrátila žalobkyni celkem částku 227 661,32 Kč. Je tak zřejmé, že žalovaná bezdůvodné obohacení zcela žalobkyni vrátila ještě před podáním žaloby, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

32. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. V daném případě by ve věci úspěšné žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náležela plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná náhradu nákladů řízení neuplatnila, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.