7 C 71/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 28 668,61 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 28 668,61 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 645,53 Kč za dobu od 11. 6. 2021 do 30. 11. 2021, s úrokem ve výši 9,45 % ročně z částky 28 668,61 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 28 668,61 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 6. 2. 2022 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 28 668,61 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 11. 6. 2021 uzavřela společnost [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) –„ právní předchůdkyně žalobkyně“, se žalovaným Smlouvu o úvěru, a to na základě žádosti žalovaného ze dne 11. 6. 2021 o klasický úvěr [číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 27 990 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 9,45 % ročně v 36 měsíčních splátkách po 896 Kč. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel. Vzhledem k porušení smluvních podmínek ze strany žalovaného přistoupila právní předchůdkyně žalobkyně v souladu s Všeobecnými obchodními podmínkami dne 30. 11. 2021 k zesplatnění úvěru. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 2 668,61 Kč, z dlužného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 645,53 Kč. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes zaslání předžalobní upomínky žalobkyní. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena na žalobkyni.

2. V podání ze dne 24. 3. 2022 žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých klientem v žádosti o úvěr, kdy žalovaný mimo jiné uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 19 850 Kč a celková náklady domácnosti činí 4 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně dále provedla kontrolu v interních systémech a pomocí dotazu v systému SOLUS, vše bez nálezu. Žalobkyně má za to, že právní předchůdkyně postupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného dostatečně zodpovědně, odborně, a zcela v souladu se zákonem a zároveň s péčí, kterou po ní byl možné rozumně požadovat.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalobkyně se z jednání soudu nařízeného na den 18. 5. 2022 omluvila, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

5. Z Žádosti/ Smlouvy o klasickém úvěru [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 27 990 Kč na nákup zboží, které se žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným úrokem ve 36 měsíčních splátkách po 896 Kč. Ve smlouvě je vyplněno, že žalovaný má příjem 19 850 Kč ze zaměstnání u zaměstnavatele: [jméno] [jméno], [ulice a číslo], [PSČ] [obec], jako dělník, je svobodný, bezdětný, bydlí u rodičů, dětí, přičemž celkové náklady domácnosti 4 500 Kč, jiné finanční závazky žalovaný nemá. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení (splátky), náhrada za vymáhání ve výši 600 Kč a poplatek za upomínku ve výši 100 Kč. Dále byl sjednán revolvingový úvěr až do možné výše 10 000 Kč. Tato listina není opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného, v kolonce„ Podpis klienta“ na poslední listině smlouvy je pouze zaznamenáno – Pokud není uveden vlastnoruční podpis, podepsáno elektronicky s nutností ověření v elektronickém dokumentu. Žalobkyně rovněž ke smlouvě doložila Produktové podmínky pro klasické úvěry, Rámcovou smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb [číslo] datovanou dne 8. 6.2021, Všeobecné obchodní podmínky, Informace o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru, Sazebník pro úvěry platné od 11. 3. 2020, a dále Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (rovněž s absentujícím podpisem žalovaného).

6. Z dopisu právní předchůdkyně žalobkyně adresovaného žalovanému ze dne 8. 7. 2021 a připojených poštovních poukázek bylo zjištěno, že žádost žalovaného byla schválena, a to ve výši 27 990 Kč (způsob splácení složenkou, první měsíční splátka 17. 8. 2021, počet měsíčních splátek 36, výše měsíční splátky 896 Kč.

7. Z listiny- číslo úvěru [číslo] vyplynulo, že žalovaný měl čerpat dne 7. 7. 2021 27 990 Kč, celková dlužná částka k datu 27. 10. 2021 činila 29 314,14 Kč, z toho úroky 645,53 Kč, poplatky 600 Kč a pokuta 78,61 Kč.

8. Z dopisu právní předchůdkyně žalobkyně adresovaného žalovanému ze dne 29. 10. 2021 vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně tímto odstoupila od shora uvedené úvěrové smlouvy z důvodu neplnění smluvních povinností žalovaným, úvěr se tímto ke dni 30. 11. 2021 stal splatným v celém rozsahu.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 12. 1. 2022 a připojeného poštovního podacího archu ze dne 13. 1. 2022, soud zjistil, že tuto adresoval právní zástupce žalobkyně žalovanému, kde žalovaný byl upozorněn, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla před podáním žaloby postoupena ze [právnická osoba] [anonymizována tři slova] na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 12. 2021 vyplynulo, že žalobkyně oznámila žalovanému, že jeho pohledávka z titulu smlouvy o úvěru byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Z připojeného poštovního podacího archu vyplývá, že žalovanému byla dne 21. 12. 2021 zasílána ze strany žalobkyně písemnost.

11. Dle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednáním učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku, písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle § 565 občanského zákoníku, je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměněn právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. Podle § 582 odst. 1, věty první, občanského zákoníku, není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Dle § 2395 občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 104 zákona o spotřebitelském úvěru, smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až § 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

13. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 11. 6. 2021 uzavřena smlouva, na jejímž základě se měla právní předchůdkyně žalobkyně zavázat poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 27 990 Kč a žalovaný se měl zavázat poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve splátkách, včetně sjednaného úroku. Předložená smlouva o úvěru není opatřena vlastnoručním podpisem žalovaného.

14. U vlastnoručního podpisu (popř. elektronického podpisu vyššího ověření) lze vycházet z vyvratitelné domněnky § 565 věta druhá občanského zákoníku v tom smyslu, že tímto podpisem protistrana uznala jak pravost, tak i správnost (pravdivost) soukromé listiny. Není-li pravost podpisu zpochybněna, předpokládá se, že listina pochází od toho, kdo ji podepsal, a že text, který podepsal, odpovídá skutečnosti. U podpisu prostřednictvím prostého elektronického podpisu však z této zákonné domněnky vycházet nelze a skutečnost, že úvěrovou smlouvu podepsal žalovaný, musí prokázat ten, kdo tuto skutečnost tvrdí, tedy žalobkyně. Uvedenou skutečnost bylo možno prokázat např. prohlášením žalovaného, ten však v řízení zůstal nečinný. Protože presumpce pravosti a správnosti soukromé listiny v daném případě z právní úpravy nevyplývá, bylo na žalobkyni, aby v řízení prokázala, že smlouvu žalovaný podepsal, přičemž svojí nepřítomností u jednání se žalobkyně připravila o právo na poučení podle § 118a odst.3 o.s.ř. k označení důkazů, že smlouvu uzavřel žalovaný (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2022, č.j. 95 Cdo 172/2021-105).

15. Zároveň soud, odhlédne-li od výše uvedené neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy, konstatuje, že právní předchůdkyně žalobkyně důsledně v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 spotřebitelského zákona neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. Soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala, že žalovaný má čistý příjem 19 850 Kč (ze zaměstnání), přičemž celkové náklady domácnosti činí 4 500 Kč. Odborná péče předpokládá zjištěné údaje ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka o tom, že žalovaný je v době před uzavřením smlouvy zaměstnán, a rovněž s jakým výdělkem, dokladem o uspokojování bytové potřeby, apod. Dle názoru soudu žalobkyně rovněž nezjišťovala a neověřovala výdaje žalovaného, zejména výdaje na bydlení, apod. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

16. Soud se rovněž zabýval tím, zda na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, když žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 27 990 Kč. K prokázání tohoto svého tvrzení žalobkyně předložila listinu – číslo úvěru: [číslo], z něhož však jednoznačně neplyne, že částka 27 990 Kč byla poskytnuta právě žalovanému. Jedná se pouze o interní listinu vyhotovenou právní předchůdkyní žalobkyně. Žalobkyně neoznačila žádný relevantní důkaz, že předmětné finanční prostředky byly poskytnuty žalovanému. Soud tak uzavřel, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil.

17. S ohledem na shora uvedené soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu tedy co do jistiny ve výši 28 68,61 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 645,53 Kč, jakož i úroků z úvěru, zamítl, a to včetně úroků z prodlení (výrok I. rozsudku).

18. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. V daném případě by ve věci úspěšnému žalovanému dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. náležela plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu neplyne, že by žalovanému vznikly jakékoliv náklady řízení, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku).