7 C 79/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: AvaFin Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 46 570 Kč s příslušenstvím Řízení se co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 1 000 Kč zastavuje.Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 39 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 23. 4. 2026 do zaplacení a náhradu nákladů řízení v částce 5 350,38 Kč, to vše v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatných do každého 25. dne v měsíci předem k rukám žalobkyně, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, to vše pod ztrátou výhody splátek.Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 6 570 Kč, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 40 000 Kč od 27. 10. 2025 do 22. 4. 2026 a zákonného úroku z prodlení z částky 1 000 Kč od 23. 4. 2026 do zaplacení, se zamítá. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 46 570 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru. Celkový výše úvěru činila 5 000 Kč, na základě dodatku ke smlouvě byl navýšen úvěrový limit na částku 40 000 Kč. K opakovanému čerpání úvěru žalovaným došlo postupně od 27. 7. 2025 do 5. 8. 2025. K uzavření smlouvy došlo pomocí komunikace na dálku, nabídka na uzavření smlouvy učiněná žalovaným vyplněním žádosti o poskytnutí zápůjčky finančních prostředků byla pořádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného schválena a potvrzena žalobkyní formou elektronické zprávy, jejíž součástí byl rovněž unikátní číselný kód, po jehož zadání byly žalovanému finanční prostředky převedeny na jeho bankovní účet. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována na základě dat získaných prostřednictvím aplikace , název, . Žalovanému bylo předloženo potvrzení, jímž souhlasil s poskytnutím dat třetí straně a žalobkyně před poskytnutím úvěru získala přístup k transakční historii, informacím o příjmech a výdajích a dalším informacím o finanční situaci žalovaného. Příjmy žalovaného byly ve výši , částka, a výdaje činily , částka, . Žalobkyně rovněž ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích CRIF, SOLUS, TELCO SCORE, CEE, Insolvenční rejstřík, databáze neplatných OP. Žalovaný se zavázala splatit poskytnutý úvěr tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách, a to vždy ke dni splatnosti. Zbytek celkové částky k úhradě splatí žalovaný nejpozději ke dni ukončení této smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek, když počínaje splátkou splatnou dne 24. 8. 2025 tyto splátky nehradil, případně je hradil pouze částečně. Na úvěr žalovaný neuhradil ničeho. Z výše uvedeného důvodu došlo tedy k zesplatnění úvěru ke dni 26. 10. 2025. K úhradě jistiny tedy zbývá 40 000 Kč. Žalobkyně rovněž požaduje uhrazení úroku z prodlení z dlužné částky, a to od okamžiku splatnosti této částky do zaplacení. Dle ustanovení VI. smlouvy má žalobkyně právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z aktuální výše dlužné částky. Smluvní pokuta od 27. 10. 2025 do 3. 3. 2026 ve výši 0,1 % denně z částky 40 000 Kč činí celkem 5 120 Kč. Žalobkyně dále požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky (dle sazebníku poplatků) s tím, že náklady na vymáhání odpovídají částce 150 Kč při třech dnech po splatnosti, 500 Kč při sedmi dnech po splatnosti, 500 Kč při 14 dnech po splatnosti, 200 Kč při 20 dnech po splatnosti, 100 Kč při 25 dnech po splatnosti, kdy tyto částky se sčítají. Žalovaný je po splatnosti více než 191 dnů, náklady na vymáhání tedy činí 1 450 Kč. Žalovaný i přes výzvu ničeho neuhradil.Žalobkyně v podání došlém soudu dne 21. 5. 2026 zevrubně popsala postup při prověřování bonity spotřebitele. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vzala žalobkyně v úvahu data získaná prostřednictvím aplikace , název, , po vyhodnocení dat byly zjištěny příjmy žalovaného ve výši , částka, a výdaje , částka, . Prostřednictvím systému , název, byl ověřen aktuální stav bankovního účtu žalovaného. Totožnost byla ověřena na základě občanského průkazu a řidičského průkazu, a zároveň prostřednictvím aplikace Kontomatik, přes níž byl ověřen i bankovní účet žalovaného, na nějž byly zaslány finanční prostředky. Další informace byly systémem žalobkyně automaticky ověřovány před poskytnutím úvěru v dostupných databázích – CRIF, SOLUS, TELCO SCORE, CEE, Insolvenční rejstřík, databáze neplatných OP. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupovala v souladu s právními předpisy a interními postupy. Neplatnost smlouvy nelze dovozovat pouze z tvrzeného porušení povinnosti žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti, aniž by bylo současně prokázáno, že již v době uzavření smlouvy existovaly objektivní okolnosti zpochybňující schopnost žalovaného závazek splácet. Žalobkyně poskytla žalovanému 40 000 Kč, žalovaný ničeho neuhradil.Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 14. 5. 2026 uvedl, že na základě smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru čerpal celkem 40 000 Kč, přičemž uhradil 1 000 Kč. V době sjednání úvěru nedokázal správně vyhodnotit možnosti a ani podmínky velmi složitě konstruované smlouvy. Žalovaný dále velmi zevrubně uvedl, že žalobkyně jakožto věřitel svou povinnost prověřit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného nesplnila. Důsledkem čehož je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v souladu s ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný rovněž považuje za spornou i samotnou skutečnost, zda úvěrové smlouva sjednaná prostřednictvím elektronické komunikace na dálku byla vůbec uzavřena. Žalovaný dále shledal rozpor smlouvy s dobrými mravy, kdy RPSN je ve smlouvě uváděno ve výši 5 818 %. Obvyklá výše úrokové sazby pro revolvingové úvěry činila v době uzavření smlouvy 15,26 % p.a., obvyklá výše RPSN spotřebitelských úvěrů pro domácnost obecně činila v době uzavření smlouvy 9,31 %. RPSN úvěru je tak přibližně 381 násobkem obvyklého RPSN požadovaného poskytovateli úvěrů v době uzavření smlouvy. Žalovaný proto považoval smlouvu za absolutně neplatnou. Navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl a vypořádání proběhlo dle pravidel pro bezdůvodné obohacení. Obdrženou jistinu úvěru ve výši 40 000 Kč žalovaný navrhl uhradit formou splátkového kalendáře, a to v měsíčních splátkách po 1 000 Kč.Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný při jednání soudu uvedl, že smlouva o úvěru byla z jeho strany uzavřena z důvodu gamblerství, kterým v předmětné době trpěl. Sáhl si na dno a půjčoval si další a další peníze. Žalovaný dále uvedl, že si od žalobkyně půjčil 40 000 Kč, kdy částku 1 000 Kč v dubnu 2026 vrátil. Žalobkyni poskytl občanský průkaz, řidičský průkaz a domnívá se, že dal souhlas s přístupem k informacím v rámci banky, podrobnosti uzavření půjčky si však již nevybavil. Jelikož jej informovaly úvěrové společnosti, aby jim začal dluhy splácet, již nevěděl, na jakou pohledávku má splácet a proto navštívil dluhovou poradnu. V současné době se snaží k situaci postavit čelem, podstupuje terapie. Žalovaný předložil tři výpisy ze svého účtu před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy (tj. před datem 25. 7. 2025), z těchto účtů jednoznačně vyplývá, že měl více půjček a nebyl schopen splátky hradit. Byl sice zaměstnán, ale výplata nepokrývala jednotlivé splátky půjček a odklad splátek nepřipadal v úvahu. Dále žalovaný požádal soud o povolení splátek, a to po 2 000 Kč měsíčně vždy do každého 25. dne v měsíci, neboť je v současné době bez zaměstnání, od 20. 7. 2026 však nastupuje do nové práce. Jeho příjmy aktuálně činí , částka, , pobírá podporu v nezaměstnanosti. Od července bude pracovat jako seřizovač u společnosti , právnická osoba, . Jeho plat by měl činit , částka, až , částka, měsíčně čistého. V současné době platí za nájem , částka, měsíčně, a dále má zvýšené výdaje za auto (, částka, ) a splácí půjčky v částce přibližně , částka, měsíčně.K výzvě soudu žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 18. 6. 2026 uvedla, že na základě dokladu o provedené platbě žalobkyně tuto platbu dohledala. Konstatovala však, že tato platba byla zaslána na nesprávný účet, proto nemohla být automaticky započtena na předmětný úvěr. Dále žalobkyně uvedla, že bere žalobu částečně zpět co do částky 1 000 Kč, ve zbytku na žalobě nadále trvala.Podle ustanovení § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. Podle § 96 odst. 3 o.s.ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.Jelikož žalovaný při jednání soudu dne 1. 7. 2026 s částečným zastavením žaloby souhlasil, postupoval soud ve smyslu citovaného ustanovení a rozhodl tak, že řízení co do uvedené částky zastavil (výrok I.).Soud provedl v řízení důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:Z Potvrzení o provedené platbě the Pay ze dne 25. 7. 2025 vyplývá, že z účtu žalobkyně byla odeslána částka 5 000 Kč na účet , č. účtu, , VS , var. symbol, , dále dne 27. 7. 2025 byla na předmětný účet odeslána částka 5 000 Kč, dne 28. 7. 2025 částka 10 000 Kč, dne 30. 7. 2025 částka 5 000 Kč, dne 31. 7. 2025 částka 5 000 Kč, dne 31. 7. 2025 částka 3 000 Kč, dne 4. 8. 2025 částka 3 000 Kč a dne 5. 8. 2025 částka 4 000 Kč.Žalobkyně dále doložila kopii občanského a řidičského průkazu žalovaného.Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že žalobkyně a žalovaný (označený jménem, příjmením, rodným číslem, bytem, telefonním číslem a emailovou adresou) uzavřeli na základě žádosti žalovaného smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky do výše limitu a ve formě bezúčelového nezajištěného spotřebitelského úvěru na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru, žalovaný se zavázal úvěr spolu s příslušným smluvním úrokem žalobkyni vrátit. Celková výše úvěru činila 5 000 Kč, doba trvání úvěru byla dohodnuta na dobu neurčitou, úroková míra činila 39,99 % měsíčně, RPSN činila 5 567,12 %. Smlouva není datována a není podepsána žalovaným. Ke smlouvě byl přiložen Sazebník poplatků.Z Dodatku ke smlouvě o spotřebitelském úvěru o navýšení úvěrového limitu a (nebo) snížení úrokové míry vyplývá, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný jako klient spolu dne 25. 7. 2025 uzavřeli Smlouvu o spotřebitelském úvěru, kdy strany dodatkem upravily parametry úvěru poskytnutého na základě smlouvy, celková výše úvěru činila 40 000 Kč (datum poskytnutí úvěru 25. 7. 2025). Dodatek rovněž není ze strany žalovaného vlastnoručně podepsán.Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 26. 10. 2025 vyplývá, že žalobkyně vzhledem k opakovanému porušování smluvních podmínek oznámila žalovanému, že došlo k zesplatnění úvěru, a to dne 26. 10. 2025. Celková dlužná částka ke dni zesplatnění činila 90 740,41 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů od doručení dopisu.Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 29. 12. 2025 bylo zjištěno, že právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu souvisejícího s předmětným úvěrem. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalovanému odeslána dne 22. 1. 2026.Z výpisu z účtu žalovaného u , právnická osoba, . – číslo účtu , č. účtu, za měsíc duben, květen a červen 2025 vyplývají jednotlivé transakce na účtu s tím, že z výpisu bylo zjištěno, že docházelo k četné transakci platební kartou ve prospěch společnosti , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, aj. Počáteční zůstatek na účtu v měsíci dubnu činil , částka, , konečný zůstatek činil , částka, . Počáteční zůstatek na účtu v měsíci květnu činil , částka, , konečný zůstatek činil , částka, . Počáteční zůstatek na účtu v měsíci červnu činil , částka, , konečný zůstatek činil , částka, . Z výpisů z účtu rovněž vyplývá, že docházelo k příchozím úhradám na účet, a to ve formě spotřebitelských úvěrů (, právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, .)Z výpisu ze systému Kontomatik za období 8. 1. 2025 až 24. 7. 2025 vyplývají položkové příjmy a výdaje na účtu žalovaného.Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel dne 25. 7. 2025 s žalobkyní smlouvu o revolvingovém úvěru, jak je shora uvedeno, v souvislosti s touto smlouvou čerpal celkem 40 000 Kč a uhradil celkem 1 000 Kč. Jelikož žalovaný nehradila splátky řádně a včas, žalobkyně v souladu se smluvními ujednáními prohlásila úvěr za splatný ke dni 26. 10. 2025. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku s výzvou k zaplacení dlužné částky. Žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného a listinami shora uvedenými.Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků vyplynulo, že žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 40 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil 1 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu o úvěru neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejím ujednáním a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.Je nepochybné, a tvrdila to konečně i žalobkyně, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech, výpis ze systému Kontomatik), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Z výpisu z účtu je patrné, že žalovaný čerpal velké množství finančních prostředků ve formě úvěrů a půjček, kdy následně prováděl časté transakce za účelem nákupu hazardních her prostřednictvím internetu. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovaným uvedených údajů ohledně jeho příjmů i výdajů. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně uhradila žalovanému celkem 40 000 Kč a žalovaný vrátil pouze 1 000 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách 39 000 Kč (tj. 40 000 Kč – 1 000 Kč) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 21. 4. 2026. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (23. 4. 2026) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,5 % ročně (výrok I.). Ve zbytku žalobního nároku (viz výše) soud žalobu zamítl (výrok II.).Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobkyně, jež zároveň doložila, že splnila podmínky stanovené § 142a o.s.ř., v daném případě nákladů za uhrazený soudní poplatek ve výši 1 863 Kč a nákladů na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni tedy dle § 14b odst. 1 bod 3. vyhl č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „tarif“) náleží odměna ve výši 700 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon. Advokát v daném případě vykonal tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení a dvě písemná podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva) a náleží mu tak odměna a náhrady v celkové výši 2 400 Kč (3 x 700 + 3 x 100). Dalším úkonem právní služby bylo vyjádření k výzvě soudu (částečné zpětvzetí žaloby ze dne 18. 6. 2026), na nějž je třeba již aplikovat obecná ustanovení tarifu. Dle § 7 bod 5. tarifu, náleží odměna ve výši 2 980 Kč za jeden úkon právní služby a rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (ve znění vyhl. č. 258/2024 Sb. účinné od 1. 1. 2025). Náklady řízení na straně žalobkyně dále tvoří DPH, jehož je advokát zastupující v této věci dle ověření soudem plátcem, v sazbě 21 %, když dle § 137 odst. 3 o.s.ř. má advokát rovněž právo na náhradu DPH, v daném případě tedy ve výši 1 224,30 Kč. Celkem tedy náklady řízení na straně žalobkyně při součtu výše uvedených částek činí 8 917,30 Kč (1 863 + 2 400 + 2 980 + 450 + 1 224,30). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 39 000 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 39 860,13 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 1 000 Kč s příslušenstvím, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na jeho straně celkem 9 835,34 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 49 695,47 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 80 %, úspěch žalovaného 20 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 60 % svých nákladů, z částky 8 917,30 Kč tedy ve výši 5 350,38 Kč.Podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Z citovaného ustanovení vyplývá, že základním pravidlem je plnění rozhodnutím uložené povinnosti do tří dnů, a každé prodloužení obecné lhůty je tak výjimkou z uvedeného pravidla. Při úvaze o určení lhůty ke splnění povinnosti dle § 160 odst. 1 o.s.ř. je nutno vycházet nejen z konkrétních okolností případu a osobních a majetkových poměrů účastníků, ale soud by měl rovněž přihlédnout k projevené snaze o splnění závazku či jeho části a posoudit, zda stanovení delší než zákonné lhůty k plnění nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky, délku prodlení dlužníka s placením a dobu, za kterou by tímto způsobem došlo k zaplacení dlužné částky, neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. V souzené věci dluží žalovaný žalobkyni částku 39 000 Kč včetně příslušenství představující bezdůvodné obohacení. Žalovaný při jednání soudu uvedl, že není schopen dluh vzhledem k aktuální situaci uhradit, neboť aktuálně pobírá podporu v nezaměstnanosti, od 20. 7. 2026 nastupuje do nového zaměstnání, je tedy předpoklad, že žalovaný bude mít stabilní příjem. K tomu je třeba uvést, že v daném případě soud využil moderačního práva a povolil žalovanému úhradu dluhu ve splátkách, když vyhověl žádosti žalovaného. Povolení splátek k plnění rozsudkem uložené povinnosti nebude představovat neúměrné zvýhodnění žalovaného (dlužníka) na úkor žalobkyně (věřitele) a výrazně nezatíží žalobkyni. Pro ochranu žalobkyně pak soud ve výroku tohoto rozsudku rovněž vyslovil podmínku ztráty výhody splátek, jež znamená, že pokud se žalovaný opozdí se splácením svého dluhu, stane se tím splatnou celá zbývající částka.