7 C 8/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně adresa žalobkyně – příjmení příjmení zastoupeného advokátem: titul titul . jméno příjmení jméno , se sídlem adresa žalobkyně , proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované , o zaplacení 31 018,74 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 196 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 196 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 16 822,74 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 386,26 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 8 341,16 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 490,26 Kč od 21. 1. 2020 do 22. 6. 2021, dále úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 294,26 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení, a dále úroku ve výši 29 % ročně z částky 18 490,26 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalované povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 15. 5. 2017, kterou žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ předchůdkyně žalobkyně“), jako věřitelem. Na základě smlouvy bylo právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalované 22 000 Kč, které se zavázala uhradit ve splátkách spolu s částkou 19 017 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 935 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky a doručení ve výši 5 384 Kč a částku za administrativní činnost ve výši 9 698 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 684 Kč. Žalovaná uhradila celkem 7 804 Kč. Ke splatnosti dluhu jako celku došlo ke dni 9. 7. 2018, k němuž je požadován rovněž úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní úrok, obojí z neuhrazené jistiny. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno, byla rovněž před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.

2. Dne 15. 7. 2021 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce. Dále žalobkyně uvedla, že ze zákaznické karty ze dne 15. 5. 2017 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalované z výpisů z bankovního úvýměru o přiznání dávky. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná svým podpisem stvrdila, že údaje, které žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně poskytla jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, kdy dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře.

3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.

4. Žalovaná se, ač řádně a včas předvolána (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavila. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, k výzvě soud připustila, že žalobkyně jinými než dosud doloženými důkazy v otázce úvěruschopnosti žalované nedisponuje. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět.

5. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 15. 5. 2017 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně poskytla žalované zápůjčku ve výši 22 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni uhradit celkem 41 017 Kč, a to v 60 týdenních splátkách splatných po 684 Kč. Žalovaná zároveň svým podpisem stvrdila, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobkyni, a to včetně předmětné pohledávky za žalovanou.

7. Z oznámení ze dne 20. 1. 2020 vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni a zároveň ji informovala o výši dluhu.

8. Dle přiloženého podacího lístku byla žalované dne 14. 2. 2020 zaslána ze strany žalobkyně písemnost.

9. Z přiložené listiny označení jakožto tabulka umoření bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně evidovala platby žalované s tím, že dne 15. 5. 2017 byla žalované poskytnuta částka 22 000 Kč, žalovaná za období od 19. 5. 2017 do 16. 10. 2017 uhradila celkem 7 804 Kč.

10. Z předžalobní upomínky adresované žalované právním zástupcem žalobkyně dne 23. 4. 2020 vyplynulo, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky s výstrahou soudního vymáhání.

11. Dle přiloženého podacího lístku byla žalované dne 24. 4. 2020 odeslána ze strany právního zástupce žalobkyně písemnost.

12. Ze zákaznické karty ze dne 15. 5. 2017 bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí u rodičů, pobírá důchod, podporu či dávky, kdy její příjem činí 7 600 Kč, přičemž ostatní příjmy činí 3 000 Kč, měsíční výdaje jsou nulové. Žalovaná poskytla právní předchůdkyni žalobkyně rozhodnutí o přiznání dávky ze dne 22. 3. 2017. Žalovaná tuto listinu podepsala.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v částce 22 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila celkem 7 804 Kč (celkem se zavázala uhradit 41 017 Kč, dle tvrzení žalobkyně zbývalo ke dni podání žaloby uhradit na jistině, poplatku a smluvní pokutě 31 018,74 Kč). Právní předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v zákaznické kartě. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a následně jí byla také zaslána předžalobní výzva.

14. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

15. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

16. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

17. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

20. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti, když žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě obdržela 22 000 Kč, přičemž na shora uvedenou zápůjčku žalovaná uhradila pouze 7 804 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

23. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech a doložení rozhodnutí o přiznání dávky), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila a rovněž opomenula zjišťovat výdaje žalované. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalované zabývala pouze okrajově příjmovou částí poměrů žalované, a to jen doložením rozhodnutí o přiznání dávky, aniž by jakkoliv hodnotila komplexnější příjem žalované za delší období. Dále žalobkyně zcela pominula výdajovou položku, když vycházela z údajů uvedených žalovanou, že je svobodná, bezdětná a nemá tudíž vyživovací povinnost a bydlí u rodičů. Je velmi nepravděpodobné, že by veškeré měsíční výdaje žalované byly nulové. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že žalobkyně v otázce výdajů žalované neučinila žádná zjištění, nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jejích příjmů a výdajů. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

24. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

25. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uhradila žalované 22 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobkyně ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaná v souvislosti se smlouvou uhradila celkem 7 804 Kč, k úhradě tedy zbývá 14 196 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, která se dostala do sféry dispozice žalované dne 21. 6. 2021, následující den, tj. 22. 6. 2021, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostal se dne 23. 6. 2021 do prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalované má pak žalobkyně od shora uvedeného dne rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 8,25 % ročně (výrok I.). Soud proto žalobě s ohledem na výše uvedené vyhověl, a to co do částky 14 196 Kč spolu s úroky z prodlení, jak jsou shora specifikovány a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

26. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaná byla v řízení většinově úspěšná a měla by tak vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.

27. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.