7 C 85/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl soudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně se sídlem adresa žalobkyně , země jednající v České republice prostřednictvím právnická osoba , IČO se sídlem adresa , zastoupené advokátkou titul . jméno příjmení jméno , se sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované hlášena na adrese adresa žalované , o zaplacení 53 777,70 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 41 390 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 29. 3. 2022 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 12 387,70 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 49 202,13 Kč od 1. 9. 2021 do 28. 3. 2022, a dále úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 812,13 Kč od 29. 3. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5 286,46 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobou ze dne 16. 9. 2021 se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky 53 777,70 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 1. 20. 2020. Na základě žádosti o spotřebitelský úvěr žalobkyně poskytla žalované revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce, ke dni 17. 12. 2020 žalovaná postupně z úvěrového rámce vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 54 740 Kč. Pro jednotlivá čerpání úvěru byly dohodnuty podmínky jejich splácení, a to čerpání úvěru evidované na podúčtu [číslo] (tzv. Komfort čerpání). Žalovaná se zavázala uhradit dluh ve splátkách ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. Roční úroková sazba činila 22,68 %. V suladu se smlouvou byla žalovaná povinna hradit v rámci pravidelných splátek rovněž pojištění ve výši 5,99 % z měsíční splátky úvěru. V souladu s všeobecnými úvěrovými podmínkami byla žalobkyně oprávněna požadovat, aby splátky jednotlivých čerpání byly žalovaným hrazeny souhrnnou platbou, jejíž splatnost byla dohodnuta vždy na 17. den v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byly peněžní prostředky čerpány. Žalobkyně účtovala v souladu se smlouvou o úvěru smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru, která činila 0,1 % denně ze splátky v prodlení, s jejímž splacením se žalovaná dostala do prodlení více než 30 dnů. V případě tohoto úvěru žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě smluvní pokuty ve výši 473 Kč formou automatizovaných písemných upomínek, naposledy dopisem ze dne 26. 7. 2021. Dne 18. 6. 2021, před tím, než se úvěr stal v důsledku prodlení žalované splatným, vyzvala žalobkyně žalovanou k uhrazení dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů. Žalovaná v této lhůtě dlužnou splátku neuhradila. Dopisem ze dne 26. 7. 2021 žalobkyně v souladu s příslušnými všeobecnými úvěrovými (obchodními) podmínkami od úvěrové smlouvy odstoupila. Odstoupení od úvěrové smlouvy nabylo účinnosti dne 31. 8. 2021 a dluh žalované ve výši 53 777,70 Kč se tak stal splatným v celém rozsahu. Dlužná částka sestává ke dni splatnosti z dlužné jistiny ve výši 47 200,48 Kč, dlužných úroků ve výši 4 575,57 Kč, pojistného v částce 928,65 Kč, náhrady nákladů za vymáhací proces (odeslání upomínky) ve výši 600 Kč a sjednané smluvní pokuty ve výši 473 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 26. 7. 2021 vyzvala žalovanou k úhradě dluhu. Žalovaná dluh nevyrovnala i přes zaslání předžalobní upomínky žalobkyní ze dne 1. 9. 2021.

2. Dne 15. 3. 2022 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od žalované, kdy žalovaná uvedla, že pracuje pro [anonymizována dvě slova] [obec] a její měsíční příjem činí 20 000 Kč, náklady na bydlení činí 7 000 Kč, ostatní pravidelné náklady a ostatní finanční závazky činí 0 Kč, žalovaná ve smlouvě dále uvedla, že je svobodná, má dvě vyživovací povinnosti a bydlí v nájmu. Deklarovaná výše nákladů na bydlení ze strany klientů je žalobkyní vždy ověřena, pokud jsou tyto podhodnoceny, má žalobkyně pro tyto účely tabulky s minimálními náklady na bydlení dle regionů, typu bydlení atd. a náklady navýší. Žalobkyně dále do výdajů započítává klientem deklarovanou sumu ostatních pravidelných nákladů jako jídlo, ošacení a obuv, dopravné, provoz osobního automobilu, telekomunikační služby, financování vzdělávání, kulturních a společenských potřeb a rekreace), dále finanční závazky ověřené kontrolou v registru SOLUS a splátky schvalovaného úvěru. V daném ohledu má žalobkyně dále zaveden institut minimálního disponibilního příjmu, což je položka, která musí klientovi po započítání výdajů zbýt, aby se nedostal do předlužení, a která postačuje k úhradě základních životních výdajů, jako jsou jídlo, ošacení atd. Příjem klienta je pak vždy ověřen bankou, liší se dle individuálních okolností pouze technika ověření, které je vícestupňové. Žalobkyně tak porovná klientem deklarovaný příjem s údaji o příjmech v daném segmentu, pokud by tyto byly v rozporu, požaduje žalobkyně doklad o příjmu a případně úvěr zamítne. Příjem deklarovaný žalovanou byl ověřen proti tabulce předpokládaných příjmů. Dále žalobkyně učinila dotaz do tzv. negativního registru SOLUS, interního blacklistu, databáze zaměstnavatelů ARES, katastru nemovitostí, centrální evidence exekucí, insolventního rejstříku, přičemž z výsledku uvedených kontrol nevyplynuly skutečnosti zpochybňující hodnověrnost poskytnutých informací nebo jiné skutečnosti, které by důvodně zpochybnily schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně při poskytnutí tohoto úvěru vzala rovněž v potaz již dříve poskytnutý úvěr [číslo] úvěr [číslo] které byly žalovanou řádně včas splaceny. Dále žalobkyně uvedla, že všechny žádosti posuzuje dotazem do interního expertního systému Expert systém, jehož fungování podrobně popsala, a který vyhodnocuje získané informace a v případě zjištěného rizika je žádost dále zkoumána manuálně expertním pracovníkem žalobkyně. Jelikož všechny informace poskytnuté žalovanou byly podrobeny shora uvedeným„ testům“ žalobkyně, které jsou propracované a na vysoké metodické úrovni včetně ověření nezávislých zdrojů jako bylo šetření v registrech shora uvedených, má žalobkyně za to, že schopnost žalované splácet úvěr byla zkoumána dostatečně a s odpovídajícím výsledkem souladným se zákonem.

3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.

4. Žalovaná se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavila. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu na žalobě setrvala, zároveň specifikovala částku, jež byla žalovanou na předmětný úvěr čerpána, kdy tato částka činila celkem 53 490 Kč, přičemž žalovaná na předmětný úvěr uhradila celkem 12 100 Kč. Závěrem žalobkyně navrhla žalobě vyhovět a pro případ, že by soud předmětnou smlouvu kvalifikoval jako neplatnou, uplatnila nárok na bezdůvodné obohacení.

5. Z žádosti o revolvingový spotřebitelský úvěr /smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 1. 10. 2020 vyplynulo, že v uvedené žádosti/smlouvě jsou uvedeny údaje o poskytovateli úvěru (žalobkyni) a klientovi (žalované), kdy je uvedeno, že příjem žalované činí 20 000 Kč, je zaměstnána jako pracovnice ve službách u [právnická osoba] [anonymizováno] [obec], dále je zaznamenáno, že žalovaná je svobodná, má dvě vyživovací povinnosti, bydlí v nájmu, přičemž celkové náklady domácnosti činí 7 000 Kč, jiné finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, kreditních karet apod.) žalovaná nemá. Z přehledu podmínek revolvingového úvěru vyplývá, že aktuální úvěrový rámec činí 50 000 Kč, výše prvního čerpání z aktuálního úvěrového rámce činí 8 990 Kč. Dále je v tabulce uvedena výše měsíční splátky 5 % z dlužné částky, minimálně 500 Kč, splatnost do 17. dne v měsíci, RPSN 28,74 %, základní úroková sazba 22,68 %, měsíční poplatek za správu a vedení úvěrového účtu 50 Kč, pojištění Soubor Master, kdy nedílnou součástí žádosti/smlouvy je přihláška k pojištění, výše měsíční úhrady za pojištění 5,99 % z měsíční splátky úvěru, doba trvání úvěru byla dohodnuta na neurčito. V rámci formuláře žalovaná prohlásila, že jí uvedené informace ve smlouvě jsou úplné, přesné a pravdivé a že nezamlčela podstatné informace k posouzení její úvěruschopnosti. V rámci formuláře jsou obsažena též sankční ustanovení, a to smluvní pokuta za prodlení s úhradou splatné splátky – 0,1 % denně z částky splatné v prodlení, dále náhrada za vymáhání ve výši 600 Kč a poplatek za upomínku ve výši 100 Kč. Žalobkyně rovněž ke smlouvě doložila všeobecné obchodní podmínky, které tvořily nedílnou součást smlouvy a dále Sazebník pro úvěry platný od 11. 3. 2020.

6. Z výzvy k zaplacení dluhu na úvěrovém účtu [číslo] ze dne 1. 9. 2021 vyplynulo, že tuto adresovala právní zástupkyně žalobkyně žalované s tím, že dlužná částka činí 53 777,70 Kč. Z poštovního podacího archu vyplývá, že tato výzva byla žalované doručována dne 1. 9. 2021.

7. Dále žalobkyně doložila upomínku – poslední možnost mimosoudního vyrovnání - ze dne 18. 6. 2021, jíž rovněž adresovala žalované s výzvou k úhradě dluhu s tím, že pokud nebude dluh řádně uhrazen, bude žalobkyně nucena od smlouvy o úvěru odstoupit.

8. Z dopisu žalobkyně adresovaného žalované ze dne 26. 7. 2021 vyplynulo, že žalobkyně tímto odstoupila od shora uvedené úvěrové smlouvy z důvodu neplnění smluvních povinností žalovanou.

9. Z výpisu z úvěrového účtu [číslo] vyplynulo, že žalovaná od 23. 7. 2009 do 21. 6. 2018 čerpala na předmětný úvěr finanční prostředky, kdy na konci účetního období vykazovala záporný zůstatek na účtu ve výši – 6 889 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu [číslo] vyplynulo, že žalovaná od 19. 12. 2008 do 14. 12 2010 čerpala na předmětný úvěr finanční prostředky, kdy na konci účetního období vykazovala na účtu 0 Kč.

10. Z výpisu historie transakcí čísla úvěru [číslo] vyplývá, že žalovaná čerpala na předmětný úvěr od 8. 10. 2020 do 17. 12. 2020 částku v celkové výši 53 490 Kč, přičemž ze strany žalované bylo za období od 18. 11. 2020 do 8. 3. 2021 uhrazeno celkem 12 100 Kč.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná obdržela celkem 53 490 Kč Kč, jak vyplývá z výpisu z výpisu historie transakcí. Žalovaná na základě úvěrové smlouvy uhradila žalobkyni celkem 12 100 Kč, jak rovněž vyplývá ze shora uvedeného výpisu. Žalobkyně se při uzavírání předmětné smlouvy zabývala schopností žalované úvěr splácet způsobem, když interně posoudila poměry žalované na základě údajů, které žalovaná uvedla v úvěrové smlouvě.

12. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

18. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná obdržela celkem 53 490 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejím ujednáním a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

22. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalované uvedených údajů ohledně jejích příjmů a výdajů, když žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovanou, že její měsíční příjem činí 20 000 Kč. Dále je pak zřejmé, že žalobkyně v otázce výdajů žalované neučinila žádná zjištění, resp. pouze kusé spočívající v přijetí prohlášení žalované, že celkové náklady domácnosti činí 7 000 Kč, když sama žalovaná uvedla, že má vyživovací povinnost vůči dvěma dětem, nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované jako spotřebitele. Žalobkyně rovněž argumentovala, že žalované poskytla v minulosti dva úvěry, které žalovaná řádně a včas splácela. V tomto případě je nutno poukázat na skutečnost, že úvěr [číslo] byl žalované poskytnut v roce 2008 (tedy 12 let před uzavřením předmětného revolvingového úvěru) a úvěr [číslo] byl žalované poskytnut v roce 2009 (tedy 11 let před uzavřením předmětného revolvingového úvěru), kdy sociální situace žalované za shora uvedenou dobu mohla nepochybně dostát změny, kdy z výpisu z úvěrového účtu [číslo] navíc vyplývá, že žalovaná na konci vyúčtování k datu 21. 6. 2018 vykazovala debetní zůstatek (- 6 889 Kč). V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalované jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jejích příjmů a výdajů. Žalobkyně se podrobněji nezabývala majetkovými poměry žalované, kdy žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se pouze s údaji poskytnutými žalovanou. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

23. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

24. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 53 490 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná v dané souvislosti žalobkyni vrátila 12 100 Kč, je tedy povinna vrátit rozdíl v obou částkách ve výši 41 390 Kč (tedy 54 740 – 12 100 = 41 390). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaná sice byla dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzvána, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalované doručena a že tato měla možnost se s ní seznámit. Žalovaná byla tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzvána až žalobou, která jí byla doručena dne 25. 3. 2022. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne (28. 3. 2022), měla žalovaná bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinila, ocitla se ode dne následujícího (29. 3. 2022) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 11,75 % ročně (výrok I.).

25. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy částky 12 387,70 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 49 202,13 Kč od 1. 9. 2021 do 28. 3. 2022, a dále úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 812,13 Kč od 29. 3. 2022 do zaplacení (viz výše).

26. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobkyně, jež zároveň doložila, že splnila podmínky stanovené § 142a o.s.ř. Náklady řízení na straně žalobkyně pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 1 969 Kč a náklady na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč (v tomto případě činí výše tarifní hodnoty 49 202,13 Kč) a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni tedy dle § 14b odst. 1 bod 3. advokátního tarifu náleží odměna ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon. Advokát v daném případě vykonal tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení a dvě písemná podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva) a náleží mu tak odměna a náhrady v celkové výši 1 800 Kč (3 x 500 + 3 x 100). Dalším úkonem právní služby byla účast při jednání soudu, na níž je třeba již aplikovat obecná ustanovení tarifu. Dle § 7 bod 5. tarifu, náleží odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby a rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z Prahy do Chomutova a zpět, za níž advokát nárokoval adekvátní náhradu v rozsahu osmi půlhodin, což je obecně známo, tedy za 800 Kč. Co se týče náhrady cestovného, advokát požadoval náhradu za cestu z Prahy do Chomutova a zpět rovněž v obecně známé adekvátní délce 220 km, k čemuž předložil technický průkaz použitého vozidla, z něhož vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 5,4 l benzínu na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb. činí náhrada za 1 km 4,70 Kč, dle § 4 písm. a) činí průměrná cena 1 l benzínu automobilového 95 oktanů 37,10 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 220 x 4,70 + 5,4 x 37,10 x 220/100, tedy celkem 1 474,75 Kč Náklady na cestovné a za promeškaný čas činí tedy celkem 2 274,75 Kč (800 + 1 474,75). Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek (1 800 + 3 100 + 300 + 2 274,75), tedy ve výši 1 569,70 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobkyně tedy činí celkem 11 013,45 Kč (1 969 + 3 x 500 + 3 x 100 + 3 100 + 300 + 2 274,75 + 1 569,70). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 41 390 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 41 696,46 Kč, žalovaná byla úspěšná ohledně zaplacení 12 387,70 Kč s úroky shora specifikovanými ve výroku č. II tohoto rozsudku, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 14 840,27 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 56 536,73 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 74 %, úspěch žalované 26 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 48 % svých nákladů, z částky 11 013,45 Kč tedy ve výši 5 286,46 Kč.

27. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.