7 C 85/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně, se sídlem Adresa žalobkyně, právně zastoupené Jméno Zástupce, advokátem se sídlem adresa, proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného, hlášen na adrese Adresa žalovaného, o zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím, Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 852 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí 10 000 Kč. V odůvodnění uvedla, že žalovaný uzavřel se společností právnická osoba., IČO: IČO (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne datum úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně zhodnotila, že předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, proto je dle žalobkyně smlouva neplatná. Žalovaný se však bezdůvodně obohatil, neboť získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu a je z tohoto důvodu povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 5 000 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne 26. 6. 2024 úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně zhodnotila, že předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, proto je dle žalobkyně smlouva neplatná. Žalovaný se však bezdůvodně obohatil, neboť získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu a je z tohoto důvodu povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 5 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně a společností právnická osoba, IČO: IČO byly pohledávky za žalovanou postoupeny na tuto společnost. Následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba, IČO: IČO a žalobkyní byly pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobkyni. Žalovaná žalobkyni neuhradila ničeho, a to ani přes zaslání předžalobní výzvy. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán, k jednání soudu nedostavil. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení. Soud v této věci učinil následující skutková zjištění: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum plyne, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu, na jejímž základě se měla předchůdkyně žalobkyně zavázat poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se měl zavázat vrátit poskytnuté peníze. Ve smlouvě jsou zaznamenány osobní údaje žalovaného, mimo jiné číslo bankovního účtu č. účtu. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, obě listiny absentují podpisy stran, resp. jsou za žalovaného podepsány za pomocí SMS kódu číslo. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum plyne, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu, na jejímž základě se měla předchůdkyně žalobkyně zavázat poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se měl zavázat vrátit poskytnuté peníze. Ve smlouvě jsou zaznamenány osobní údaje žalovaného, mimo jiné číslo bankovního účtu č. účtu. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, obě listiny absentují podpisy stran, resp. jsou za žalovanou podepsány za pomocí SMS kódu číslo. Ze smlouvy o postoupení pohledávky č. hodnota ze dne 20. 10. 2024 a č. hodnota ze dne 20. 10. 2024 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena z předchůdkyně žalobkyně na společnost právnická osoba Ze smlouvy o postoupení pohledávek číslo ze dne 22. 10. 2024 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni. Z předžalobní výzvy dle § 142a občanského soudního řádu ze dne 24. 7. 2025 vyplývá, že žalovaný byl vyzván k úhradě předmětného dluhu před podáním žaloby. Z potvrzení o provedení transakce právnická osoba. ze dne 26. 6. 2024 vyplývá, že na účet vedený na jméno žalovaného č.ú. č. účtu byla dne datum provedena platba ve výši 5 000 Kč (specifický symbol spec. symbol) a 5 000 Kč (specifický symbol spec. symbol). Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný neuhradil ničeho. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu o úvěru neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejím ujednáním a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Je nepochybné, a tvrdila to konečně i žalobkyně, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak sama uvedla, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně nemohla zabývat v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a předchůdkyně žalobkyně, která se úvěruschopností žalovaného zabývat měla, ji k tomu nepředala žádné podklady. Soud má tedy za to, že žalobkyně, resp. předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení jeho možnosti splácet předmětný úvěr. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně, resp. předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti. Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 10 000 Kč a žalovaný ničeho nevrátil, je třeba na tuto částku pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy měla žalobkyně ve věci plný úspěch a zároveň prokázala splnění podmínek dle § 142a o.s.ř. Náklady řízení na straně žalobkyně pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 400 Kč a náklady na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po datu 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni tedy dle § 14b odst. 1 bod 1. advokátního tarifu, náleží odměna ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (v daném případě - předžalobní upomínky a příprava a převzetí zastoupení, a dále žaloba) a dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon. Advokát v daném případě vykonal tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení a dvě písemná podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva) a náleží mu tak odměna a náhrady v celkové výši 1 200 Kč (3 x 300 + 3 x 100). Náklady řízení na straně žalobkyně dále tvoří DPH v sazbě 21 %, když dle § 137 odst. 3 o.s.ř. má advokát rovněž právo na náhradu DPH, v daném případě tedy ve výši 252 Kč. Celkem tedy náklady řízení na straně žalobkyně při součtu výše uvedených částek činí 1 852 Kč (400 + 1 200 + 252). Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího. Nesplní-li povinná dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozsudku.