7 C 94/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 579 952,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 549 989,39 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 13. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 29 963,09 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 27 255,52 Kč od 1. 9. 2020 do 14. 9. 2020, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 225,29 Kč od 1. 9. 2020 do 14. 9. 2020, úrokem ve výši 7,99 % ročně z částky 579 452,48 Kč od 15. 9. 2020 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 579 452,48 Kč od 15. 9. 2020 do 12. 11. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 963,09 Kč od 13. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 40 452,72 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 2. 2021 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 579 952,48 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 26. 6. 2019 uzavřela společnost [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o úvěru konsolidace a refinancování [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 599 741 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky společnosti [právnická osoba] spolu se smluveným úrokem v pravidelných 120 měsíčních splátkách ve výši 7 274 Kč vždy k 20. dni v měsíci. Úroková sazba činila 7,99 % ročně. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou pravidelných splátek, předchůdkyně žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru dne 31. 8. 2020. Žalobkyně se domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 579 452,48 Kč, smluvního úroku ve výši 27 255,52 Kč, úroku z prodlení ve výši 225,29 Kč a dlužných poplatků ve výši 500 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] mezi společností [právnická osoba] a [právnická osoba] a.s. byla pohledávka za žalovaným postoupena [právnická osoba] a.s. a na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] mezi [právnická osoba] a.s. a žalobkyní byla následně postoupena na žalobkyni. Žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 26. 1. 2021. Žalovaný svou povinnost nesplnil a dlužná částka nebyla dosud uhrazena.

2. V podání došlém soudu dne 1. 11. 2021 žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že nebyla účastníkem uzavřené smlouvy a nezná konkrétní okolnosti jejího uzavření. Banka dle svého prohlášení přiměřeně ověřila schopnost klienta splácet, jednalo se o předschválenou retenční konsolidaci s limitem 599 741 Kč, kdy klient uvedl do žádosti příjem 33 800 Kč, celkové závazky byly po konsolidaci 16 886 Kč a v registrech (Solus, BRKI) nebyly negativní záznamy. V dalším podání žalobkyně ze dne 25. 11. 2021 bylo upřesněno, že úvěr v celkové výši 599 741 Kč byl poskytnut žalovanému dle 28. 6. 2019 na účet číslo [bankovní účet]. Celková částka splatná klientem podle smlouvy činila 876 221 Kč. K zesplatnění úvěru došlo dne 31. 8. 2020 z důvodu, že žalovaný nesplácel pravidelně dle smlouvy a po 20. 2. 2020 již nezaslal žádnou platbu. Žalobkyně dále uvedla celkový přehled započtených splátek ze strany žalovaného, a přesné výpočty dlužné jistiny, kapitalizovaného smluvního úroku, kapitalizovaného úroku z prodlení a poplatků. Právní zástupce žalobkyně při jednání soudu i přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. ve smyslu nutnosti doplnit důkazy, uvedl, že jinými důkazy, než které již žalobkyně doložila, v otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. Dále právní zástupce při jednání soudu uvedl, že úvěruschopnost byla zkoumána dostatečně zejména na základě prohlášení klienta a výplatných pásek.

3. Žalovaný ve věci na jednání konaném dne 24. 11. 2021 uvedl, že s žalobou nesouhlasí. Byla mu poskytnuta pouze částka 350 000 Kč na zakoupení auta. Dále uvedl, že v roce 2019 měl skutečně příjem 33 800 Kč čistého. Banka po něm nepožadovala předložit výplatní pásky, výše příjmu byla sdělena v žádosti o úvěr, výdaje banka vůbec nepožadovala. Na jednání konaném dne 12. 1. 2022 pak žalovaný upřesnil, že mu byla vyplacena částka 599 741 Kč, a že uhradil na předmětný úvěr částku ve výši 49 751,61 Kč.

4. Jak vyplývá ze shora uvedeného, mezi stranami bylo nesporné, že žalovanému byla společností [právnická osoba] vyplacena částka 599 741 Kč a stejně tak bylo nesporné, že žalovaný uhradil na předmětný úvěr částku ve výši 49 751,61 Kč. Provedeným dokazování byly dále soudem zjištěny následující skutečnosti:

5. Ze sdělení společnosti [právnická osoba] ze dne 26. 11. 2021 vyplývá, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ve výši 599 741 Kč, žádost byla posouzena individuálně, vycházelo se z výše příjmu 33 800 Kč uvedené žalovaným, který byl porovnáván s výdaji odhadnutými dle historických dat ČSÚ, kontrolovány byly interní a externí databáze, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, žalovaný dle zjištění banky neměl další závazky.

6. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru konsolidace a refinancování [číslo] ze dne 26. 6. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný dne 26. 6. 2019 požádal společnost [právnická osoba] o úvěr konsolidace a refinancování ve výši 599 741 Kč, se 120 měsíčními splátkami ve výši 7 274 Kč s roční úrokovou sazbou 7,99%. Úvěr měl být poskytnut za účelem úhrady jiného dluhu (osobního bezúčelového úvěru) u stejné banky ve výši 511 241 Kč a zbývající část ve výši 88 500 Kč měla být poskytnuta jako bezúčelový úvěr. V žádosti žalovaný uvedl, že je svobodný, má jednu vyživovací povinnost (dítě), žije v družstevním bytě, má úplné střední vzdělání, je od listopadu 2013 zaměstnancem u [právnická osoba]. [anonymizována tři slova] [příjmení] [jméno] [příjmení], s čistým měsíčním příjmem 33 800 Kč, a měsíční splátky jiných úvěrů 6423 Kč. Žádost je podepsána žalovaným.

7. Z akceptace návrhu smlouvy o konsolidaci a refinancování ze dne 26. 6. 2019 bylo zjištěno, že návrh žalovaného na uzavření smlouvy o konsolidaci a refinancování [číslo] byl bankou přijat. Banka se zavázala poskytnout v návrhu požadovaný úvěr. Žalobkyně dále předložila Produktové podmínky pro osobní úvěry [právnická osoba], Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby a Všeobecné obchodní podmínky.

8. Z prohlášení o okamžité splatnosti a výzvy k úhradě dluhu ze dne 31. 8. 2020 vyplynulo, že společnost [právnická osoba] prohlásila s ohledem na neplnění povinností z předmětného úvěru tento za splatný dne 31. 8. 2020 a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu.

9. Ze souhrnného výpisu pohybu na účtu [číslo] v období od 1. 1. 2000 do 6. 10. 2020 vyplynulo, že žalovaný nesplácel úvěr v souladu s předmětnou smlouvou, od března roku 2020 nezaplatil ničeho.

10. Z rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne [datum] a ze smlouvy o postoupení pohledávek č. [rok] [číslo] ze dne [datum] a její přílohy č. 1 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena společností [právnická osoba] [právnická osoba] a.s.

11. Z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 23. 10. 2020 a ze seznamu odeslaných oznámení o postoupení pohledávek a podacího archu ze dne 26. 10. 2020 bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému postoupení pohledávky [právnická osoba] a.s.

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a její přílohy č. 1 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena [právnická osoba] a.s. na žalobkyni.

13. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 26. 1. 2021 bylo zjištěno, že [právnická osoba] a.s. oznámila žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni.

14. Z předžalobní výzvy k úhradě ze dne 26. 1. 2021 a seznamu odeslaných předžalobních výzev z téhož dne soud zjistil, že právní zástupkyně žalobkyně zaslala před pováním žaloby žalovanému výzvu s upozorněním, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru.

15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, v souvislosti s touto smlouvou čerpal bezhotovostně 599 741 Kč, které se zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 7,99 % ročně v pravidelných 120 měsíčních splátkách v částce 7 274 Kč měsíčně. Jelikož žalovaný nehradil splátky řádně a včas, předchůdkyně žalobkyně v souladu se smluvními ujednáními prohlásila úvěr za splatný, a to dne 31. 8. 2020, což žalovanému písemně oznámila dopisem z téhož dne. Pohledávka za žalovaným byla postoupena ze [právnická osoba] na [právnická osoba] a.s. a následně na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku a výzvu k zaplacení. Žalovaný již ničeho neuhradil.

16. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

21. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků vyplynulo, že žalobkyně poskytla žalovanému 599 741 Kč, žalovaný vrátil pouze 49 751,61 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou z dále uvedených důvodů, dále se nezabýval procesem jejího uzavření a jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

23. Je nepochybné, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se její právní předchůdkyně schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech a zkoumání měsíčního příjmu žalovaného), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. V doložené žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, má vyživovací povinnost k dítěti, žije v družstevním bytě, má úplné střední vzdělání, je zaměstnancem s čistým měsíčním příjmem 33 800 Kč, a měsíční splátky jiných úvěrů 6 423 Kč. Dle názoru soudu z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nebylo dostatečně zjištěno, zda je žalovaný schopen podmínkám úvěru dostát, když nebyly vzaty v potaz další závazky žalovaného, tedy nebyly vůbec zjišťovány jeho výdaje. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že nebylo objektivně zjištěno, zda je žalovaný osobou, jejíž majetkové poměry by odůvodňovaly schopnost splácet úvěr. V tomto ohledu je zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

24. Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému 599 741 Kč a žalovaný vrátil pouze 49 751,61 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách 549 989,39 Kč (tj. 599 741 – 49 751,61 = 549 989,39 Kč) pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou ze dne 26. 1. 2021, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 11. 11. 2021. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (13. 11. 2021) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 8,5 % ročně (výrok I.).

25. Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy v částce 29 963,09 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 27 255,52 Kč od 1. 9. 2020 do 14. 9. 2020, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 225,29 Kč od 1. 9. 2020 do 14. 9. 2020, úrokem ve výši 7,99 % ročně z částky 579 452,48 Kč od 15. 9. 2020 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 579 452,48 Kč od 15. 9. 2020 do 12. 11. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 963,09 Kč od 13. 11. 2021 do zaplacení (viz výše).

26. Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. dle většinového úspěchu žalobkyně, jež zároveň doložila, že splnila podmínky stanovené § 142a o. s. ř. Náklady řízení na straně žalobkyně pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 28 998 Kč a náklady na právní zastoupení. Náklady zastoupení advokátem sestávají z odměny stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 579 952,48 Kč sestávající z částky 10 620 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 5 310 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 10 620 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 10 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 38 370 Kč ve výši 8 057,70 Kč. Dle § 14 odst. 3 a.t. náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z Prahy do Chomutova a zpět, za níž advokát nárokoval adekvátní náhradu v rozsahu pěti půlhodin (tj. 5 x 100 Kč), což je obecně známo, tedy za 500 Kč. Co se týče náhrady cestovného, advokát požadoval náhradu za cestu z Prahy do Chomutova a zpět v obecně známé adekvátní délce 190 km, k čemuž předložil technický průkaz použitého vozidla, z něhož vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 8 l benzinu na 100 km. Advokát se v daném případě účastnil jednání dne 12. 1. 2022. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb. činí náhrada za 1 km 4,70 Kč, dle § 4 písm. a) činí průměrná cena motorové nafty 37,10 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 190 x 4,70 + 8 x 37,10 x 190/100, tedy celkem 1 457 Kč. Náhrada cestovních výdajů tedy činila celkem 1 957 Kč (500 Kč + 1 457 Kč) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 957 Kč ve výši 411 Kč Celkem tedy náklady řízení na straně žalobkyně při součtu výše uvedených částek činí 77 793,70 Kč (28 998 + 37 170 + 1 200 + 8 057,70 + 1 957 + 411). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 549 989,39 Kč spolu s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 558 954,97 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 29 963,09 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši k datu vyhlášení rozsudku, kdy jistina s příslušenstvím na jeho straně činí celkem 176 923,22 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 735 878,19 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 76 %, úspěch žalovaného 24 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 52 % svých nákladů, z částky 77 793,70 Kč, tedy ve výši 40 452,72 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů za vyjádření žalobkyně ze dne 1. 11. 2021 a 25. 11. 2021, neboť žalobkyně v předmětných vyjádřeních neuváděla nové skutečnosti, které nebyly či nemohly býti uvedeny již v žalobních tvrzeních, náklady spojené se shora uvedenými replikami tak není možné považovat za účelně vynaložené. Náhradu nákladů, které nebyly vynaloženy účelně, přitom nelze přiznat (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario).