7 C 97/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr Nikolou Reifovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně adresa žalobkyně – příjmení příjmení zastoupeného advokátem: titul titul . jméno příjmení jméno , se sídlem adresa žalobkyně , proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované , o zaplacení 5 650 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se ohledně zaplacení 5 650 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 713,39 Kč, dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 596,94 Kč, úroku z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 5 650 Kč od 23. 9. 2016 do zaplacení, a dále úroku ve výši 19,9753 % ročně z částky 5 650 Kč od 23. 9. 2016 do zaplacení, zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalované povinnost uhradit jí částku shora uvedenou spolu s příslušenstvím shora rovněž specifikovaným z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], kterou žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČO: [číslo], jako věřitelem. Na základě smlouvy bylo právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuto žalované 15 000 Kč, které se zavázala uhradit ve splátkách spolu s částkou 12 540 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 915 Kč, s úrokovou sazbou 19,9753 % ročně dle smlouvy, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 850 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 775 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou částku v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 459 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena 11. 9. 2013. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas. Právní předchůdkyni žalobkyně proto vzniklo dne 9. 7. 2013 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné pohledávky, jež činila na dlužné jistině 13 191,72 Kč a na dlužném poplatku 11 028,28 Kč. Žalobkyni také vzniklo právo požadovat z celkové dlužné jistiny úrok z prodlení a dále právo na úhradu úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 19,9753 % ročně z dlužné nesplacené jistiny ve výši 13 191,72 Kč od 11. 9. 2013 do zaplacení. Po shora uvedeném datu žalovaná uhradila 18 570 Kč, z toho na jistinu bylo uhrazeno 9 350 Kč a na dlužný poplatek 12 540 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla výše uvedenou společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno, byla rovněž před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dne 14. 12. 2020 zaslala žalobkyně soudu doplnění žaloby, v němž uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, kdy tyto jsou obsahem zákaznické karty. Ze zákaznické karty se podává, že právní předchůdkyně ověřila před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalované z pracovní smlouvy, z předložených dokladů SIPO o výdajích žalované a z výpisu z účtu. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaná svým podpisem stvrdila, že údaje, které žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně poskytla jsou úplné, přesné a pravdivé. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, kdy dle § 3030 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře.

2. Žalovaná k věci uvedla, že půjčku od společnosti [právnická osoba] skutečně obdržela a tuto řádně splácela. Poté se však stěhovala na jinou adresu, kdy jí bylo ze strany právní předchůdkyně sděleno, že bude kontaktována příslušnou pracovnicí, což se však nestalo. Žalovaná tedy z výše uvedeného důvodu s žalovanou částkou nesouhlasí.

3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaná se, ač řádně a včas předvolána (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavila. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.

4. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni uhradit celkem 27 540 Kč, a to v 60 týdenních splátkách splatných po 459 Kč. Úroková sazba činila 19,9753 % ročně. Žalovaná zároveň svým podpisem stvrdila, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Smluvní podmínky Smlouvy o půjčce.

5. Ze zákaznické karty ze dne [datum] vyplývá, že žalovaná uvedla, že je zaměstnána u [právnická osoba] [příjmení] jako dispečerka, přičemž její měsíční příjem činí 15 000 Kč, další příjmy domácnosti činí 30 000 Kč, dále je v kartě uvedeno, že nájem žalované činí 3 600 Kč, poplatky za telefon 1 000 Kč, splátky půjček 2 600 Kč a výdaje na domácnost 20 000 Kč. Celkové výdaje tedy činí 27 200 Kč. Žalovaná k žádosti doložila občanský průkaz, pracovní smlouvu, SIPO a výpis bankovního účtu. Žalovaná tuto listinu podepsala.

6. Z oznámení ze dne 22. 9. 2016 vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], oznámila žalované, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni a zároveň ji informovala o výši dluhu.

7. Z přiložené neoznačené listiny bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně evidovala platby žalované s tím, že za období od 29. 7. 2012 do 30. 7. 2014 žalovaná uhradila celkem 21 890 Kč.

8. Z předžalobní upomínky adresované žalované právním zástupcem žalobkyně dne 29. 10. 2018 vyplynulo, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalované shora uvedeného data odeslána.

9. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o půjčce, jak je shora uvedeno, na jejímž základě obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v částce 15 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila celkem 21 890 Kč (celkem se zavázala uhradit 27 540 Kč, dle tvrzení žalobkyně zbývalo ke dni podání žaloby uhradit 5 650 Kč). Právní předchůdkyně žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované splácet úvěr způsobem, který zaznamenala v zákaznické kartě. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a následně jí byla také zaslána předžalobní výzva.

10. Jelikož se žalobkyně po žalované domáhala nároku z porušení smlouvy uzavřené v roce 2012, aplikoval soud na daný případ v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále již jen„ obchodní zákoník“) a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále již jen„ občanský zákoník“).

11. Dle § 657 odst. 1 občanského zákoníku, se smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

12. Dle ust. § 517 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

13. Dle § 451 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle odst. 2, je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

14. Podle § 457 občanského zákoníku, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

15. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 24. 2. 2013 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

16. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, když žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o půjčce, na jejímž základě obdržela 15 000 Kč, přičemž na shora uvedený úvěr žalovaná uhradila celkem 21 890 Kč. Jelikož soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

17. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 1 a § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli přesahující 5 000 Kč uzavřený v době od 1. 1. 2011 do 24. 2. 2013. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se však s touto argumentací neztotožňuje. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila a rovněž opomenula zjišťovat příjmy žalované, kdy vycházela pouze z pracovní smlouvy. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala pouze výdajovou částí poměrů žalované, a to doloženými doklady SIPO a výpisem z bankovního účtu. Dále žalobkyně zcela pominula příjmovou položku, když vycházela pouze z předložené pracovní smlouvy a údajů uvedených žalovanou, že její příjem činí 15 000 Kč měsíčně a další příjmy domácnosti činí 30 000 Kč, aniž by si vyžádala výplatní pásky žalované za delší časové období, případně bližší specifikaci a doložení dalších příjmů domácnosti, kdy je nutno poukázat na skutečnost, že sama žalovaná uvedla, že její běžné měsíční výdaje domácnosti činí 27 200 Kč. Nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalované jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalované jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti žalovanou uvedených údajů ohledně jejích příjmů. Žalobkyně se podrobněji nezabývala příjmy žalované, kdy žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala a nezjišťovala. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).

18. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 451 a § 457 občanského zákoníku). Žalovaná v této souvislosti zaplatila celkem 21 890 Kč, dlužnou částku již tedy plně uhradila.

19. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. V daném případě by ve věci úspěšné žalované podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náležela plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná náhradu nákladů řízení neuplatnila, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.