8 C 105/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce se sídlem adresa , právně zastoupené advokátkou Mgr. jméno příjmení , se sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného , v řízení o zaplacení 38 731 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 12 424 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 22.10.2013 až do zaplacení, to vše v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatných do každého 25. dne v měsíci předem k rukám žalobce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, to vše pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 26 307 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 22.10.2013 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 38 731 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 22.10.2013 do zaplacení. V odůvodnění žaloby uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovaným jako klientem dne 25.3.2013 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalovanému 20 000 Kč, když předtím po důkladném zkoumání prověřil jeho schopnost úvěr splácet. Učinil tak na základě podkladů získaných od žalovaného a šetřením v registrech [příjmení] a NRKI. Na základě tohoto šetření a provedení matematického modelu bylo shledáno, že úvěr je možno poskytnout. Žalovaný se zavázal částku vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 150,84 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 1 894 Kč. Jelikož žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas (uhradil na splátkách celkem 7 576 Kč), došlo v souladu s uzavřenou smlouvou ke dni 20.10.2013 k zesplatnění dluhu jako celku. K tomuto dni činila dlužná tzv. nová jistina představující součet jistiny a přirostlých úroků 37 880 Kč. Dále žalobce rovněž požaduje sjednanou smluvní pokutu pro případ prodlení se splátkou delším než 15 dnů u splátek [číslo] v celkové výši 851 Kč.

2. Při jednání soudu dne 17.5.2022 žalobce setrval na žalobce. Žalovaný k tomu uvedl, že si je dluhu vědom, nicméně není si vědom toho, že by mu byl zasílán nějaký splátkový kalendář či obdobné výzvy, měnil v průběhu doby adresu, předchozí byla u rodičů. Žalobce byl při jednání poučen soudem dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), že v zájmu svého úspěchu ve věci je třeba nad rámec již navržených důkazů prokázat, že se dostatečným způsobem zabýval schopností žalovaného splácet úvěr před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, jinak se vystavuje riziku neúspěchu ve věci. Právní zástupce žalobce k tomu uvedl, že žádné jiné důkazy nenavrhuje s tím, že je přesvědčen, že žalobce tuto okolnost dostatečně prokázal. Závěrem právní zástupce žalobce navrhl žalobě vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaný závěrem uvedl, že si je dluhu vědom a je připraven jej vyrovnat, nicméně jeho majetkové poměry dovolují splácení maximálně po 2 000 Kč měsíčně, náhradu nákladů řízení nepožaduje. Právní zástupce žalobce k tomu doplnil, že za situace, kdy by žalobci bylo přiznáno pouze bezdůvodné obohacení, tak žalobce není ochoten na splátky přistoupit.

3. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 25.3.2013 vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobce, a to ve výši 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit, jak je shora uvedeno. Jako nedílná součást smlouvy byly sjednány také smluvní podmínky, které žalobce rovněž doložil. Z předsmluvního formuláře a prohlášení klienta podepsaných žalovaným stejného dne vyplynulo, že tímto žalovaný obdržel zde uvedené informace o poskytovaném úvěru, a že veškeré údaje uvedené z jeho strany ve smlouvě jsou pravdivé.

4. Z dokladu z elektronického bankovnictví žalobce bylo zjištěno, že na bankovní účet uvedený žalovaným v úvěrové smlouvě bylo dne 2.4.2013 odesláno 20 000 Kč.

5. Z listiny označené jako hodnocení klienta vyplynulo, že tato byla v den uzavření smlouvy podepsána oběma stranami sporu. Byly zde zaznamenány údaje o poměrech žalovaného s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 15 000 Kč ze zaměstnání,„ výdaje klient + manžel/ka“ činí 3 800 Kč, splátky žalobci 3 809 Kč, nájemné, inkaso, doprava a ostatní pak 4 000 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, žije ve vlastním bydlení a předložil kopii občanského průkazu, potvrzení od zaměstnavatele a blíže neurčený„ kontaktní doklad“. Z výpisu z registru SOLUS vyplynulo, že žalovaný tímto registrem neprochází k datu 26.3.2013. Z tabulky hodnocení klienta NKRI vyplynulo, že žalovaný byla v daném případě zařazena do blíže neurčené kategorie se skóre 296).

6. Z oznámení ze dne 3.4.2013 vyplynulo, že žalobce tímto oznámil žalovanému, že schvaluje poskytnutí úvěru za podmínek uvedených ve smlouvě shora. Dle přiložené dodejky byla písemnost doručena žalovanému dne 5.4.2013.

7. Z výzev k zaplacení ze dnů 20.9.2013 a 20.10.2013 vyplynulo, že tyto adresoval žalobce žalovanému v souvislosti s upomínám s platebními povinnostmi z předmětné úvěrové smlouvy.

8. Z listiny označené jako karta klienta ze dne 18.10.2021 vyplynulo, že tuto vyhotovil žalobce ohledně předmětného úvěru, uvedl zde kontaktní informace o žalovaném, adresu jeho zaměstnavatele a základní parametry úvěru s tím, že aktuální výše dluhu činí 38 731 Kč.

9. Z předžalobní výzvy vyplynulo, že tuto adresovala právní zástupkyně žalobce žalovanému a vyzvala jej k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního archu byla tato výzva žalovanému před podáním žaloby odeslána.

10. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu – registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného ČNB vyplynulo, že žalobce je v tomto registru evidován.

11. Z vyjádření znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení] [příjmení] ze dne 25.10.2018 vyplynulo, že toto činil k objednávce žalobce ohledně vztahu mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou. Znalec uzavřel, že bez ohledu na to, zda je ve smlouvě uvedena efektivní či nominální úroková sazba, absolutní výše celkově zaplacených úroků je v obou případech shodná.

12. Z potvrzení ze dne 25.3.2013 vyplynulo, že [právnická osoba] plus, a.s. potvrdila, že žalovaný je jejím zaměstnancem od roku 2008 s průměrným příjmem za poslední tři měsíce ve výši 15 862 Kč.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 20 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil před podáním žaloby žalobci 7 576 Kč. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v listině označené jako hodnocení klienta, provedl šetření v registru SOLUS a provedl hodnocení v registru NKRI, opatřil si doklad o příjmech žalovaného ze mzdy. Žalobce doručil, resp. odeslal žalovanému shora uvedené listiny - oznámení o schválení úvěru a předžalobní výzvu.

14. Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen„ obchodní zákoník“) se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., (dále jen„ občanský zákoník“) dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25.2.2013 do 1.12.2016 (dále jen„ zákon o úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Dle § 2 písm. e) zákona o úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období. Dle § 9 odst. 1 zákona o úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. <b>15. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.</b> 16. S odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku soud v dané věci aplikoval předchozí právní předpisy, tedy obchodní zákoník a občanský zákoník, když žalobce odvozuje svůj nárok ze smlouvy uzavřené před 1.1.2014. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 497 obchodního zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel 20 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

17. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 1 a § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli převyšující 5 000 Kč. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval v souladu se zákonem o úvěru, tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil některá zkoumání (šetření v registrech a doložení příjmu žalovaného) nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015), nedošlo. Zákon o úvěru ve znění účinném v době uzavření smlouvy stanovil absolutní neplatnost smlouvy pro případ, že tzv. úvěruschopnost není řádně zkoumána (§ 9 odst. 1 zákona o úvěru). Nadto Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv.

18. Žalovaný deklaroval a doložil spíše nižší příjem ve výši kolem 15 000 Kč měsíčně. Žalobce se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zaměřil pouze na příjmovou část poměrů a zcela rezignoval na shodně důležitou část výdajovou. Žalovaný pouze uvedl, že bydlí ve vlastním bytě, přičemž je z pohledu obecně známých cen nákladů na bydlení a služeb souvisejících s bydlením zcela nepravděpodobné, že by žalovaný, byť za tento levnější typ bydlení včetně služeb, vynaložil pouze 4 000 Kč měsíčně spolu s dalšími ostatními výdaji. Je také nutné zmínit, že žalovaný ze svého příjmu již v době před uzavřením smlouvy splácel žalobci 3 809 Kč, tedy zhruba čtvrtinu svého nepříliš vysokého příjmu. Předmětnou smlouvou se zavázal k dalším splátkám ve výši bezmála 2 000 Kč. Jen splátky žalobci se tak tímto blížily bezmála 40 % příjmů žalovaného a to příjmů poměrně velmi nízkých. Žalovanému po úhradě splátek úvěrů jen žalobci tak zbývalo zhruba 9 500 Kč na úhradu všech dalších životních potřeb, což je hranice povážlivě se blížící možnosti jejich úhrady při zohlednění obvyklých cen nákladů na bydlení, stravy, hygienických potřeb apod. Je tak zřejmé, že žalovaný byl nepochybně velmi rizikovým klientem a o to více pečlivosti je nutné po žalobci v případě poskytnutí daného úvěru požadovat. Žalobci např. ničeho nebránilo, aby si od žalovaného opatřil výpis z jeho bankovního účtu (úvěr byl poskytnut bezhotovostně), který by mu poskytl poměrně dosti věrný a objektivní obrázek o bilanci jeho příjmů a výdajů. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovaly zcela, a to zvláště za situace, kdy se údaje sdělené spotřebitelem jeví jako ne zcela věrohodné a klient jako rizikový.

19. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobce uhradil žalovanému 20 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 451 a násl. občanského zákoníku). Z tvrzení žalobce ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaný v souvislosti se smlouvu uhradil 7 576 Kč, zbývá tedy uhradit 12 424 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat první den po výzvě věřitele (§ 563 občanského zákoníku). Žalobce dle doložených důkazů žalovaného vyzval k úhradě dluhu nejdříve v oznámení o schválení úvěru doručeném dne 5.4.2013). Pokud pak žalobce požadoval úroky z prodlení od 22.10.2013, tak v tento den již nepochybně žalovaný neplnil řádně a včas a je s úhradou v prodlení, s čímž se pojí právo žalobce na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši (§ 517 občanského zákoníku). S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.

20. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, nicméně žádné náklady řízení výslovně neuplatnil. O splátkách soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Zde vzal soud v potaz, že je mu z jeho činnosti známo s ohledem na počet a povahu řízení vedených u zdejšího soudu proti žalovanému, že tento má více závazků po splatnosti, jimž není schopen dostát. Žalobce je naopak podnikající právnickou osobou ve značném rozsahu, což je soudu známo z jeho činnosti. Soud má pak za to, že úhrada dluhu v délce zhruba šesti měsíců nemůže jíž k tíži žalobce. Pro ochranu žalobce jako oprávněného pak soud vyslovil podmínku ztráty výhody splátek, jež znamená, že pokud se žalovaný opozdí se splácením svého dluhu byť s jedinou splátkou, stane se tím splatnou celá zbývající nesplacená částka najednou.