8 C 108/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně, zastoupeného advokátem JUDr. jméno příjmení, se sídlem adresa, proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného, okres okres, o zaplacení 303 678,16 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 77 130,58 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 2.3.2020 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 226 547,58 Kč, úroku ve výši 21 163,74 Kč a úroku z prodlení nad rámec uvedený ve výroku č. I tohoto rozsudku, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 303 678,16 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 321 161,90 Kč od 1.7.2020 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu od 14.2.2020 do 30.6.2020 ve výši 8 5303,73 Kč a kapitalizovaným úrokem ve výši 21 163,74 Kč za dobu od 7.7.2015 do 13.2.2020. V odůvodnění žaloby uvedl, že s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě žalovanému poskytl 300 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 16,6 % ročně v měsíčních splátkách po 6 600 Kč. Jelikož žalovaný své platební povinnosti opakovaně řádně neplnil, žalobce využil svého práva sjednaného ve smlouvě a úvěr prohlásil za splatný ke dni 13.2.2020. Dlužná nesplacená jistina k tomuto datu činila 299 998,16 Kč, dlužný úrok pak 21 163,74 Kč, 1 580 Kč smluvní poplatky a 2 100 Kč smluvní pokuta. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes upomínky ze strany žalobce včetně upomínky předžalobní.

2. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu dne 13.5.2022 nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se pak shodně nedostavil ani k jednání soudu dne 14.6.2022, z nějž se žalobce omluvil, soud tedy s odkazem na shora uvedené toto jednání vedl bez přítomnosti účastníků řízení.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Při jednání soudu dne 13.5.2022 soud žalobce poučil dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř., nechť doplní tvrzení zda a jakým konkrétním způsobem se zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr a k prokázání těchto tvrzení nechť navrhne důkazy. Dále byl žalobce vyzván, nechť odstraní rozpor v žalobních tvrzeních spočívající v tom, že na jednu stranu vyčísluje dlužnou jistinu na 303 678,16 Kč, ale úroky z prodlení požaduje z částky 321 161,90 Kč 5. Žalobce k výzvě soudu v podání ze dne 16.5.2022 doplnil, že k dlužné jistině dle sjednané smlouvy přirostl také smluvní úrok ve výši 21 163,74 Kč. Dále doplnil, že se jednalo o revolvingový úvěr, kdy žalovaný čerpal částku 300 000 Kč, ale následně opakovaně také další částky, které žalobce zevrubně vyjmenoval, stejně jako podrobně specifikoval dlužné poplatky. K úvěruschopnosti žalobce doplnil, že je přesvědčen, že jím předkládané a následně také doplněné důkazy jednoznačně prokazují, že postupoval v souladu se zákonem a došlo tak k platnému uzavření předmětné smlouvy.

6. Z listiny označené jako umořovací tabulka vyplynulo, že žalovaný v souvislosti s předmětným úvěrem uhradil žalobci celkem 122 680,17 Kč (27 splátek po 4 573,71 Kč). Z listiny označené jako platební historie dále vyplynulo, že žalovaný čerpal celkem 250 000 Kč. Shodné skutečnosti pak vyplynuly rovněž z výpisu z úvěrového účtu.

7. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 8.6.2015 do 7.7.2015 vyplynulo, že dne 7.7.2015 obdržel od žalobce 300 000 Kč. Počáteční zůstatek na účtu činil 140 151,33 Kč a konečný zůstatek činil 277 963,56 Kč.

8. Z výpisu z úvěrového účtu a platební historie vyplynulo, že žalovaný kromě počátečních 300 000 Kč dále postupně v období od 16.9.2015 do 11.9.2019 čerpal další 123 209 Kč. V průběhu doby od 10.8.2015 do 10.9.2019 žalovaný v souvislosti s úvěrem uhradil žalobci celkem 346 078,42 Kč.

9. Z oznámení ze dne 15.2.2020 vyplynulo, že tímto žalobce oznámil žalovanému, že předmětný úvěr prohlašuje za splatný ke dni 13.2.2020 a žádá jeho uhrazení do 2.3.2020. Dle přiloženého poštovního archu byla písemnost žalovanému odeslána dne 18.2.2020.

10. Ze smlouvy o úvěru ze dne 7.7.2015 vyplynulo, že tuto uzavřel žalobce s žalovaným, kdy předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 300 000 Kč, které se žalovaný zavázala splácet po 6 600 Kč měsíčně. Jako nedílná součást smlouvy byly sjednány též obchodní podmínky a sazebník poplatků, které žalobce rovněž doložil, žalovaný v tentýž den podepsal též formulář s informacemi o úvěru.

11. Z daňového přiznání žalovaného za rok 2014 vyplynulo, že tento vykázal příjmy ve výši 897 839 Kč a výdaje ve výši 718 271 Kč, dílčí základ daně tedy činil 179 568 Kč.

12. Z žádosti o úvěr ze dne 7.7.2015 vyplynulo, že tuto podepsal žalovaný. Zde je dále uvedeno, že průměrný čistý měsíční příjem domácnosti žalovaného činí 80 000 Kč s tím, že příjmy a výdaje dle daňového přiznání činí výše uvedenou částku.

13. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 2.7.2020 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána před podáním žaloby.

14. Z listiny označené jako Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že zde zaměstnanec žalobce obecně popsal proces zkoumání úvěruschopnosti. Zejména uvedl, že v případě příjmu klienta podnikatele vychází ze sofistikovaného income modelu, přičemž žalovaný byl lustrován ve všech dostupných interních a externích registrech. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je rozvedený, čistý příjem jeho domácnosti činí 80 000 Kč, žalovaný je podnikatel a žije ve vlastním bydlení. Dosavadní interní splátky žalovaného činí 4 832 Kč a dosavadní externí splátky činí 8 755 Kč.

15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 423 209 Kč. Žalovaný v dané souvislosti uhradil celkem 346 078,42 Kč. Žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, když si opatřil žádost o úvěr podepsanou žalovaným a daňové přiznání žalovaného. Dne 18.2.2020 žalobce odeslal žalovanému výzvu k zaplacení předmětného úvěru do 2.3.2020 a následně také předžalobní výzvu shora specifikovanou.

16. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

17. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25.2.2013 do 1.12.2016 (dále jen„ zákon o úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Dle § 9 odst. 1 zákona o úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

18. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 423 209 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

19. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 1 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku (úvěr) poskytnutou spotřebiteli a přesahující 5 000 Kč. Žalobce pak ani k výzvě soudu v podstatě nijak nedoplnil, jakým konkrétním způsobem se zabýval schopností žalovaného předmětný úvěr splácet, přičemž je primární povinností účastníka řízení určité skutečnosti tvrdit a následně také prokázat, soud nemusí a zejména ani nemůže dovozovat chybějící tvrzení z doložených důkazů. Ani z doložených důkazů stojících samostatně bez podpory adekvátních tvrzení, však prokázání kýžené skutečnosti nevyplývá, přičemž žalobce se svou neúčastí u dalšího jednání soudu vzdal možnosti být opětovně poučen dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka ze dne datum rozhodnutí).

20. Žalobce měl kromě jednostranných prohlášení žalovaného k dispozici jedinou listinu osvědčující příjmy a výdaje žalovaného, a sice jeho daňové přiznání. Z této listiny ovšem vyplynulo, že ač zde deklarované příjmy žalovaného byly velmi solidní (897 839 Kč za rok), tak po odečtení výdajů ve výši 718 271 Kč, tomuto zbývalo ke zdanění 179 568 Kč, což představuje nezdaněný příjem ve výši zhruba 15 000 Kč měsíčně. Jelikož pak žalobce vlastním zkoumáním zjistil, že žalovaný ještě před poskytnutím předmětného úvěr splácel úvěry a půjčky ve výši zhruba 13 500 Kč měsíčně, je z daných údajů bez dalšího naprosto zřejmé, že žalovaný nemohl být osobou, která by se mohla zavázat k dalším splátkám, nadto ve výši 6 600 Kč měsíčně. Jednostranná tvrzení žalovaného uvedená v žádosti o úvěr ohledně příjmů domácnosti ve výši 80 000 Kč nebyla nijak ověřena, ani nijak dále specifikována. Žalovaný zde dále uvedl, že je rozvedený, není zřejmé jaké další osoby by měly mít tyto příjmy, z jakého důvodu by se měly odrážet v majetkové bilanci žalovaného a jaké jsou majetkové poměry této osoby či osob. Kromě příjmů žalovaného nebyly nijak ověřeny jeho výdaje, nebyly dokonce ani nijak obecně deklarovány. Žalovaný dle doložených důkazů v předmětné době disponoval bankovním účtem. Žalobci tedy nic nebránilo učinit alespoň to nutné minimum spočívající v opatření si výpisů z účtu žalovaného, které pak mohou poskytnout poměrně věrný obrázek o jeho majetkové bilanci. Jediný měsíční výpis doložený žalobcem pak svědčí spíše o opaku, kdy žalovaný končí dané období se zůstatkem 277 963,56 Kč, ač v daný měsíc obdržel 300 000 Kč a začínal období s kladným zůstatkem ve výši 140 151,33 Kč. Soud je pak přesvědčen, že ani skutečnost, že žalovaný po určitou, byť delší, dobu úvěr řádně splácel, není důvodem pro pozitivní závěr o úvěruschopnosti žalovaného, když není zřejmé, z jakých konkrétních zdrojů tak žalovaný činil a daná skutečnost nezbavuje žalobce povinnosti se úvěruschopností zabývat v době před uzavřením smlouvy.

21. Zákon o úvěru pak v době uzavření předmětné smlouvy pro případ nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru stanovil absolutní neplatnost daného právního jednání (§ 9 odst. 1 zákona o úvěru). S ohledem na výše uvedené, kdy si žalobce počínal liknavě a neobstaral si dostatek informací, ač tak učinit měl a mohl, resp. z doložených důkazů spíše vyplývá závěr, že žalovaný nebyl úvěruschopný, nezbylo soudu než s odkazem na výše uvedené předmětnou smlouvu shledat neplatnou. V daném ohledu soud pro úplnost připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv.

22. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, resp. žalobce tuto skutečnost ani přes poučení soudem neprokázal, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 9 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému 423 209 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z provedeného dokazování ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaný v souvislosti se smlouvu uhradil 346 078,42 Kč, zbývá tedy uhradit 77 130,58 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalobce dle doložených důkazů žalovaného vyzval k úhradě dluhu nejdříve v oznámení o prohlášení úvěru za splatný, který byl žalovanému odeslán dne 18.2.2020 a kde jej vyzval k úhradě do 2.3.2020. Od následujícího dne je tedy žalovaný s úhradou v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobce od shora uvedeného data rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.

23. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na poměrnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nesplní-li povinný dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozsudku.