8 C 128/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce A., IČO: IČO žalobce A, se sídlem Adresa žalobce A, právně zastoupeného Jméno žalobce B, advokátem se sídlem adresa proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované, trvale bytem Adresa žalované, o zaplacení 10 849,55 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci 3 140 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 7 709,55 Kč, úroku ve výši 867,36 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 349,55 Kč za dobu od 15. 6. 2025 až do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit 10 849,55 Kč spolu s úrokem ve výši 867,36 Kč a úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 349,55 Kč od 15. 6. 2025 až do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že dne 21. 8. 2023 uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytl žalované úvěr, který se žalovaná zavázala hradit v měsíčních splátkách. Žalovaná své platební povinnosti řádně neplnila. Žalobce žalovanou vyzval k úhradě, což žalovaná nesplnila a žalobce tak v souladu se smlouvou od této odstoupil. Dluh se stal splatným ke dni 14. 6. 2025. Dlužná jistina činí 8 349,55 Kč, dlužné smluvní poplatky činí 2 500 Kč a dlužný smluvní úrok činí 867,36 Kč. Žalobce před uzavřením předmětné smlouvy důsledně posoudil úvěruschopnost žalované, zjistil její příjem ve výši 29 935 Kč měsíčně. Dále pak žalobce v daném ohledu upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023. Žalovaná dluh nevyrovnala i přes zaslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k oběma jednáním soudu se, ač řádně a včas předvolána, bez omluvy nedostavila. Soud tedy věc s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalobce byl při jednání soudu dne 19. 6. 2026 poučen ve smyslu § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. nechť nad rámec dosud uvedený doplní tvrzení a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy s výstrahou neúspěchu ve věci. Žalobce k výzvě soudu doručil písemné podání specifikované níže, z dalšího jednání soudu se již omluvil.

3. V doplnění ze dne 8. 7. 2026 žalobce uvedl rozsáhlou obecnou argumentaci ohledně zkoumání úvěruschopnosti, když především vyzdvihl zásadu pacta sunt servanda jako nejvyšší přirozenou právní normu. Dále obsáhle obhajoval užití statistických a matematických modelů při zkoumání úvěruschopnosti. V této konkrétní věci se žalobce nespolehl jen na informace poskytnuté žalovanou, ale tyto dále konfrontoval s celou řadou výstupů z registrů a databází. Dále žalobce odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023 s tím, že úvěrová smlouva je neplatná pouze tehdy, pokud poskytovatel úvěruschopnost řádně nezkoumal a kdyby tak učinil, zjistil by, spotřebitel není schopen úvěr splácet. Žalobce rovněž obsáhle varoval před příliš paušálním přijetím závěrů určitých soudních rozhodnutí Je nutné vždy zohlednit individuální okolnosti věci včetně výše úvěru a splátek. Žalovaná na základě předmětné úvěrové smlouvy čerpala dne 22. 8. 2023 částku 10 000 Kč a dne 26. 3. 2024 částku 5 900 Kč. Na dluh splatila celkem 12 760 Kč. Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

4. Z úvěrové smlouvy ze dne 20. 8. 2023 uzavřené mezi žalobcem a žalovanou (na dálku) vyplynulo, že jejím předmětem byl revolvingový úvěr ve výši 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet minimálně po 370 Kč měsíčně spolu se sjednaným úrokem, celkem pak splatit částku 15 370 Kč. Součástí smlouvy byly též úvěrové podmínky a sazebník, které žalobce rovněž doložil a dále také formulář s informacemi o sjednaném pojištění, s informacemi o úvěru a s informacemi o zpracování osobních údajů žalované.

5. Z výzvy ze dne 2. 6. 2025 vyplynulo, že tuto adresoval žalobce žalované s tím, že odstupuje od předmětné úvěrové smlouvy, dluh tímto prohlašuje za splatný. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 9. 2025 vyplynulo, že tuto adresoval žalované právní zástupce žalobce ohledně úhrady předmětného dluhu s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého potvrzení byla daná písemnost dne 22. 9. 2025 odeslána.

6. Ze dvou potvrzení o platbě vyplynulo, že žalobce na účet č. č. účtu převedl dne 22. 8. 2023 částku 10 000 Kč a dne 26. 3. 2024 částku 5 900 Kč. Z výpisu splátek k předmětné úvěrové smlouvě vyplynulo, že žalovaná uhradila celkem 12 760 Kč.

7. K doplnění žaloby žalobce dále doložil listinu označenou jako Zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru Jméno žalobce A. Zde je uvedeno, že žalovaná při sjednávání předmětného úvěru předložila občanský a řidičský průkaz. Dále je zde zaškrtnuto, že byla provedena lustrace žalované v registru SOLUS. Dále je v listině uvedeno, že žalobce ověřil příjmy a výdaje žalované, když zjistil, že její mzda činí 29 935 Kč měsíčně, jiné příjmy nemá, výdaje na bydlení činí 4 000 Kč měsíčně a dosavadní splátky úvěrů 10 000 Kč měsíčně. Co se týče zdroje těchto informací, tak tyto pocházejí z výplatních pásek. Při součtu zjištěných výdajů a jejich odečtení od zjištěných příjmů vychází, že žalované zbývá k volnému užití 15 935 Kč, splátka předmětného úvěru činí 370 Kč, poměry žalované tedy odpovídají poskytnutí úvěru. Dále žalobce doložil fotografii občanského a řidičského průkazu žalované.

8. Žalobce rovněž doložil výpis z bankovního účtu žalované č. č. účtu za období června a července 2023. V červnu činil počáteční zůstatek -130,25 Kč, konečný pak 3 726,30 Kč. Konečný zůstatek v červenci činil 801,98 Kč. Dne 9. 6. 2023 žalovaná obdržela 44 853 Kč od subjektu právnická osoba, od stejného subjektu dne 10. 7. 2023 částku 29 935 Kč. Žalovaná dále obdržela ve čtyřech různých platbách 5 600 Kč od společnosti právnická osoba., částku 1 200 Kč jako „vratku zálohy“ a v pěti platbách celkem 6 400 Kč od jméno FO. Z výplatních pásek žalované za měsíce červen a červenec 2023 vyplynulo, že obdržela mzdu od právnická osoba ve výši 29 935 Kč a 33 007 Kč.

9. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována. Před jejím uzavřením vyhotovil listinu označenou jako Zpráva o posouzení úvěruschopnosti, pořídil si kopie dokladů žalované a dále výpisy a z bankovního účtu žalované a výplatní pásky, jak jsou shora specifikovány. Žalovaná následně čerpala 10 000 Kč a 5 900 Kč, když na předmětný úvěr splatila pouze 12 760 Kč. Právní zástupce žalobce zaslal žalované předžalobní výzvu před podáním žaloby.

10. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

11. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná obdržela 15 900 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak velmi obecně argumentoval tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil.

12. Žalobce své závěry o splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost opírá především o listinu označenou jako Zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru Jméno žalobce A. Tuto listinu vyhotovil jednostranně žalobce, žalovaná tuto nijak nestvrdila. Z této listiny vyplývá, že měla být provedena lustrace žalované v registru SOLUS, samotná lustrace však není doložena nijak, a především ani není zřejmé, s jakým výsledkem měla být tedy žalovaná lustrována, a to ani ve formě jednostranného prohlášení. Dále je zde uvedeno, že žalobce měl zjistit příjmy a výdaje žalované na úvěry a bydlení, ale není zřejmé, jakým způsobem žalobce tyto údaje zjistil a jak ověřil správnost těchto údajů. Pokud žalobce hovoří o statistických a obdobných modelech, tak není opět vůbec zřejmé, jakých konkrétních modelů a principů měl v daném případě užít a proč v rámci jejich užití také nemodeloval ostatní výdaje žalované, než výdaje na bydlení a úvěry, když je zřejmé, že každá osoba má i jiné nutné (či běžné) výdaje než tyto, nejtypičtěji na stravu, hygienu, léky, internet apod. Žalobce však tyto výdaje nezjistil nijak, ani modelováním, ani zajištěním prohlášení žalované a ani z žádných konkrétních podkladů. Soud se ztotožňuje s žalobcem potud, že povinnost zkoumat úvěruschopnost je zákonem stanovena pouze obecně a je vždy nutno každou věc posuzovat individuálně a přiměřeně. Nelze tedy ovšem ani zcela paušalizovat závěry jednotlivých soudních rozhodnutí, když si jistě lze představit situace, kdy samotné objektivní zjištění příjmů v kombinaci s výdaji na úvěr bude postačovat k závěru o úvěruschopnosti. V daném případě však není zřejmé, že by žalobce učinil jakékoliv relevantní a věrohodné šetření výdajů žalované. To vše navíc za situace, kdy deklarované výdaje na bydlení ve výši 4 000 Kč nejsou bez dalšího zcela věrohodné, když náklady např. na nájemní bydlení jsou běžně i několikanásobné. Byl sice zjištěn poměrně solidní příjem žalované kolem 30 000 Kč, nicméně z těchto měla žalovaná i bez předmětného úvěru splácet zhruba třetinu jen na úvěry, což je výrazně rizikovým faktorem, který již může např. v kombinaci s nájemním bydlením vytvářet zásadní riziko možnosti úhrady základních životních potřeb. Z výpisu z účtu žalované, který je v obecném hledisku velmi vhodným podkladem pro objasnění poměrů každé osoby, vyplynulo, že žalovaná dosahovala naprosto minimálních zůstatků, a to i týden a více před výplatou mzdy. Kladného zůstatku pak žalovaná dosáhla pouze proto, že čerpala další úvěry, přijala zpět jakousi zálohu a obdržela několik tisíc Kč od blíže neurčené fyzické osoby. V daném kontextu se konečně i nabízí otázka, proč by žalovaná, jíž mělo dle závěrů žalobce zbývat k volnému užití 15 935 Kč měsíčně, měla potřebu si na zcela výhodných podmínek půjčovat 10 000 Kč, resp. následně dalších 5 900 Kč.

13. Odkaz na poctivost a dodržování smluv nemůže relativizovat zákonné povinnosti žalobce, které jsou mj. odrazem asymetričnosti jeho vztahu s žalovanou jako spotřebitelem, přičemž není zřejmé, jaké nepoctivosti či neoprávněného jednání se žalovaná v daném ohledu měla dopustit, samozřejmě vyjma samotné skutečnosti, že úvěr nesplatila. Co se týče rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, na nějž žalobce odkazuje, tak tento není dle názoru soudu přiléhavý na nyní projednávanou věc, neboť v případu posuzovaném Nejvyšším soudem došlo k úplnému splacení celého úvěrového závazku včetně veškerého příslušenství. Soud je pak přesvědčen, že ani skutečnost, že žalovaná po určitou dobu úvěr řádně splácela, není důvodem pro pozitivní závěr o úvěruschopnosti žalované, když není zřejmé, z jakých konkrétních zdrojů tak žalovaná činila a daná skutečnost nezbavuje žalobce povinnosti se úvěruschopností zabývat v době před uzavřením smlouvy.

14. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o úvěru je pak žalovaná v daném případě povinna vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jejím možnostem, v daném případě je tedy povinna vrátit částku 15 900 Kč poníženou o již provedené platby ve výši 12 760 Kč na výsledných 3 140 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalované dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o úvěru je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o úvěru spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaná v řízení zůstala pasivní, soud nezjišťoval její možnosti a uložil jí dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když si existence dluhu musela být vědoma již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru, datum zaslání předžalobní upomínky).

15. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaná byla v řízení většinově úspěšná a měla by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se návrhem domáhat výkonu rozhodnutí.