8 C 161/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce , se sídlem Adresa žalobce , právně zastoupené advokátkou Jméno advokátky , se sídlem Adresa advokátky , proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované , trvale bytem Adresa žalované , v řízení o zaplacení 18 331,91 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba o zaplacení 18 331,91 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalované povinnost uhradit 18 331,91 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 466 Kč za dobu od 25. 2. 2025 do 10. 3. 2025, z částky 18 866 Kč za dobu od 11. 3. 2025 do 14. 4. 2025, z částky 17 266 Kč za dobu od 15. 4. 2025 do 9. 5. 2025 a z částky 15 666 Kč za dobu od 10. 5. 2025 do zaplacení a dále spolu s úrokem ve výši 72,36 % ročně z částky 15 489,79 Kč za dobu od 25. 2. 2025 do 14. 4. 2025, z částky 14 969,37 Kč za dobu od 15. 4. 2025 do 9. 5. 2025, z částky 13 369,37 Kč za dobu od 10. 5. 2025 do 16. 6. 2025 a ve výši 12 % ročně z částky 13 369,37 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení. V odůvodnění žaloby uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovanou jako klientem dne 19. 2. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované úvěr 20 000 Kč, když předtím po důkladném zkoumání prověřil její schopnost úvěr splácet. Učinil tak na základě podkladů a sdělení získaných od žalované a šetřením v registrech SOLUS a NRKI. Na základě tohoto šetření a provedení interního matematického modelu bylo shledáno, že úvěr je možno žalované poskytnout. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit spolu se sjednaným úrokem v 24 měsíčních splátkách po 1 821 Kč. Jelikož žalovaná své povinnosti ze smlouvy neplnila řádně a včas, došlo v souladu s uzavřenou smlouvou ke dni 23. 2. 2025 k zesplatnění dluhu jako celku. K tomuto dni činila dlužná tzv. nová jistina představující součet jistiny a přirostlých úroků 18 169,37 Kč. Dále žalobce rovněž požaduje sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, a to ze zmíněné částky do data vyhotovení žaloby ve výši 2 665,91 Kč. Mezi stranami byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení se splátkou delším než 15 dnů, takto žalobce nárokuje 800 Kč (smluvní pokuta byla sjednána ve výši 200 Kč za každé prodlení) a dále 1 497 Kč jako smluvní pokutu sjednanou za prodlení se splátkou delším než 30 dnů v jednotlivé výši 499 Kč. Žalovaná před splatností uhradila celkem , hodnota, splátek po 1 821 Kč a jednu po 3 642 Kč. Po splatnosti pak ještě uhradila tři splátky po 1 600 Kč.

2. V podání ze dne 10. 10. 2025 žalobce k výzvě soudu obsáhle doplnil následující. Žalobce zevrubně zopakoval tvrzení žalobní ohledně provedených šetření v registrech, z dokladů o příjmech žalované pak vyplynulo, že její čistý měsíční příjem činil 27 076 Kč a celkové měsíční náklady pak 8 895 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaná musela být schopna dostát sjednaným splátkám. Dané skutečnosti žalobce zjistil z formuláře hodnocení klienta. K deklarovaným výdajům žalobce přičetl ještě rezervu ve výši 1 000 Kč a rovněž zohlednil životní minimum ve výši 4 860 Kč, které je zákonem definováno jako částka k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, tedy částkou postačující k obživě a nikoli k přežití (tedy na rozdíl od existenčního minima). Další výdaje byla povinna uvést žalovaná, pokud tyto zkreslila, porušila § 6 občanského zákoníku, dle nějž nesmí těžit ze svého nepoctivého činu, přičemž takové jednání by mohlo mít i trestněprávní rovinu. Žalovaná také v prohlášení klientů mj. podepsala, že všechny uváděné informace jsou pravdivé. Žalobce nemá objektivní možnost si informace o výdajích sdělených klientem ověřit. Je tedy zřejmé, že žalobce dostál své povinnosti vyplývající ze zákona, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované úvěr splácet. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat extenzivně. Žalobce při uzavření smlouvy vycházel přirozeně z toho, že dlužník měl v úmyslu svůj závazek splnit a že z toho důvodu pamatuje i na případy, kdy by se jeho ekonomická situace zhoršila a plnění závazků ze smlouvy by ta bylo ztíženo či ohroženo. Žalovaná je osobou svéprávnou, byla seznámena s podmínkami, za nichž se úvěr poskytuje, věděla (vědět mohla a měla), kolik činí měsíční splátka, kolik jich bude a kolik se zavazuje žalobci vrátit celkem. Nelze klást k tíži žalobce případné lehkomyslné chování žalované. Dále žalobce odkázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde tento uzavřel, že „soudy měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu“, což bylo v tomto případě nepochybně prokázáno. Pokud pak žalovaná uváděla, že její měsíční náklady na bydlení činí 4 035 Kč, je třeba z takové částky s odkazem na výše uvedené vycházet. Je pak otázkou, kam až by tedy zkoumání ze strany poskytovatele mělo v takovém případě zajít. Má mít k dispozici i prohlášení spolubydlících či nájemní smlouvy, pokud by pak věřil prohlášení spolubydlících, proč jej vůbec požadovat, když již samotný klient by měl uvést pravdivé informace. Věřitel má velmi omezené možnosti ověřit údaje o výdajích poskytnuté žadatelem a kromě zjevně nepřiměřených údajů mu nezbývá než věřit sděleným údajům. Věřitel nemá sám reálné prostředky, jak logicky zdůvodněné nižší výdaje, uvedené žadatelem, ověřit. Nemůže prověřovat výdaje klienta natolik, aby nemohlo dojít k jakémukoliv ovlivnění nebo zatajení ze strany klienta a byla zde tak jistota, že finanční údaje jím uvedené budou vždy přesně odpovídat. Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ze dne 20. 3. 2019 také shledal, že nelze po poskytovatelích úvěrů požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou s tím, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Dále žalobce upozornil na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005, dle nějž se ten, kdo se staví k uplatňování práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto práv.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k jednání soud se bez omluvy nedostavila, ač řádně a včas předvolána. soud tedy věc rozhodl a projednal v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Při jednání soudu dne 14. 11. 2025 žalobce setrval na žalobě, k výzvě soudu, nechť dle §118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. s výstrahou neúspěchu ve věci doplní tvrzení a důkazy ohledně hlubšího zkoumání úvěruschopnosti žalované, již ničeho nedoplnil. Závěrem navrhl žalobce žalobě vyhovět.Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 20. 2. 2024 (ve znění dodatku ze stejného dne a přihlášky k pojištění taktéž ze stejného dne) vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobce, a to ve výši 20 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit, jak je shora uvedeno. Z předsmluvního formuláře, informace o pojištění a prohlášení klienta ze stejného dne vyplynulo, že tímto žalovaná obdržela zde uvedené informace o poskytovaném úvěru a o sjednaném pojištění, a že veškeré údaje uvedené z její strany ve smlouvě jsou pravdivé. Listiny neobsahují fyzická podpis žalované, žalobce k těmto doložil výpisy ze svého interního systému svědčící o zaslání verifikační platby a SMS.

5. Z dokladu z elektronického bankovnictví žalobce bylo zjištěno, že na bankovní účet uvedený žalovanou v úvěrové smlouvě bylo v den jejího uzavření odesláno 20 000 Kč.

6. Z listiny označené jako hodnocení klienta vyplynulo, že zde byly zaznamenány údaje o poměrech žalované s tím, že její čistý měsíční příjem činí 27 076 Kč ze zaměstnání, životní minimum činí 4 860 Kč, výdaje na bydlení 4 035 Kč (nájemné, inkaso), výdaje na spoření 0 Kč, splátky žalobci 0 Kč, ostatní náklady pak 0 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je vdaná, žije ve formě bydlení „jiné“. K této žalobce dále doložil kopii občanského průkazu žalované.

7. Z výpisu z registru SOLUS ze dne 19. 2. 2024 vyplynulo, že žalovaná tímto registrem neprochází. Z tabulky hodnocení klienta NKRI ze dne 19. 2. 2024 vyplynulo, že žalovaná nemá dluhy po splatnosti, čerpá u tří subjektů.

8. Z oznámení ze dne 21. 2. 2024 vyplynulo, že žalobce tímto oznámil žalovanému, že schvaluje poskytnutí úvěru za podmínek uvedených ve smlouvě shora. Z výzev k zaplacení ze dnů 20. 1. 2025, 18. 2. 2025 a 21. 10. 2024 vyplynulo, že tyto adresoval žalobce žalované v souvislosti s upomínáním s platebními povinnostmi z předmětné úvěrové smlouvy. Z oznámení ze dne 23. 2. 2025 vyplynulo, že tímto oznámil žalobce žalované, že došlo k zesplatnění předmětného úvěru. Dle přiložené dodejky žalovaná tuto písemnost převzala dne 6. 3. 2025.

9. Z listiny označené jako karta klienta ze dne 26. 8. 2025 vyplynulo, že tuto vyhotovil žalobce ohledně předmětného úvěru, uvedl zde kontaktní informace na žalovanou, adresu jejího zaměstnavatele a základní parametry úvěru s tím, že aktuální výše dluhu činí 15 666,37 Kč.

10. Z předžalobní výzvy vyplynulo, že tuto adresovala právní zástupkyně žalobce žalované a vyzvala ji k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního archu byla tato výzva žalované před podáním žaloby odeslána.

11. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu – registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného ČNB vyplynulo, že žalobce je v tomto registru evidován.

12. Dále žalobce předložil svou interní metodiku ohledně podpisu smluv na dálku.

13. Z několika potvrzení o platbě vyplynulo, že na bankovní účet žalované byla připsána dne 7. 2. 2024 částka 28 342 Kč, dne 5. 1. 2024 částka 27 511 Kč, dne 6. 11. 2023 částka 25 425 Kč a dne 6. 12. 2023 částka 25 375 Kč.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná obdržela 20 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila 21 189 Kč. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalované úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v listině označené jako hodnocení klienta, provedl šetření v registru SOLUS, provedl hodnocení v registru NKRI a opatřil si potvrzení specifikovaná v předchozím odstavci rozsudku. Žalobce doručil, resp. odeslal, žalované shora uvedené listiny - oznámení o zesplatnění úvěru a předžalobní výzvu.

15. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovanou uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná obdržela 20 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel zákona o SP. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP. Tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil některá zkoumání (šetření v registrech a doložení příjmu žalované) nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat.

17. Dle doložených dokladů o příjmech žalovaná v době uzavření smlouvy disponovala spíše nižším příjmem kolem 26 000 Kč, přičemž se zavázala ke splátkám ve výši bezmála 2 000 Kč, které z daného příjmu již představují poměrně významnou položku. Žalobce se při zkoumání úvěruschopnosti žalované zaměřil pouze na příjmovou část poměrů a zcela rezignoval na shodně důležitou část výdajovou. Žalovaná uvedla, že její náklady na bydlení činí 4 035 Kč a jiné výdaje nemá, když obě tato zjištění nejsou bez dalšího věrohodná, když sám žalobce další výdaje žalované zjistil minimálně co se týče úvěrů. Použití matematických a pravděpodobnostních modelů při zkoumání úvěruschopnosti jistě nelze paušálně zatracovat, nicméně ani je paušálně bez dalšího přijmout. Model předestřený žalobcem navíc počítá pouze se započtením životního minima jako výdaje a není zřejmé, zda zohledňuje cokoliv dalšího. Je předně obecně známo, že prakticky nikdo nežije jen s výdaji odpovídajícími životnímu minimu a stěží lze přijmout závěr, že pokud někdo disponuje měsíčně částkou životního minima a částkou sjednaných splátek, tak se automaticky jedná o osobu úvěruschopnou. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovali zcela, a to zvláště za situace, kdy se údaje sdělené spotřebitelem jeví jako nevěrohodné, stejně jako v tomto případě. Žalobci např. ničeho nebránilo učinit ono minimum a vyžádat si od žalované výpisy z bankovního účtu za období několika měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy, když tyto by poskytly poměrně věrohodný obrázek o bilanci příjmů a výdajů žalované. Spolehnout se pouze na matematický model spočívající v uvedení životního minima, z nějž ovšem většina obyvatel reálně nevyžije a nežije, soud neshledává dostatečným. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno, za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná karta hodnocení klienta stávající podobu. Žalobce již k dalšímu poučení dle § 118a o.s.ř. o nutnosti ještě dále prohloubit tvrzení a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti ničeho nedoplnil, soudu tedy nezbylo než uzavřít, že se žalobce dostatečným způsobem úvěruschopností žalované nezabýval a smlouvu tak s odkazem na výše uvedené shledat neplatnou. Stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005 se týká zcela jiného skutkového stavu a otázky vztahu účastníka řízení ke státu, resp. k soudnímu a obdobnému řízení. Zmíněné závěry nijak nezbavují žalobce jeho zákonných povinností, jimž dle názoru soudu nedostál a tyto nelze, zvláště v otázce ochrany spotřebitele, kdy zákonodárce deklaruje jistou nerovnost mezi stranami, jakkoliv relativizovat s odkazem na uplatňování či neuplatňování práv žalovanou.

18. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaná při neplatnosti smlouvy povinna vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jejím možnostem, v daném případě je tedy povinna vrátit částku 20 000 Kč. Jelikož však žalovaná již žalobci z daného titulu uhradila částku převyšující, nezbývá již v dané souvislosti k úhradě nic a soud tedy žalobu zcela zamítl.

19. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaná byla v řízení plně úspěšná a měla by tak vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.