8 C 169/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce A ., IČO: IČO žalobce A , se sídlem Adresa žalobce A , právně zastoupeného Jméno žalobce B , advokátem se sídlem adresa , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , o zaplacení 11 863,51 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 8 380 Kč a na náhradě nákladů řízení 2 263 Kč, to vše v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 800 Kč splatných do každého 25. dne v měsíci předem k rukám žalobce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, to vše pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 3 483,51 Kč, úroku ve výši 733,26 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 946,85 Kč za dobu od 17. 1. 2025 až do zaplacení, zamítá.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 11 863,51 Kč spolu s úrokem ve výši 733,26 Kč a úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 946,85 Kč od 17. 1. 2025 až do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že dne 23. 2. 2024 uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr, který se žalovaný zavázal hradit v měsíčních splátkách. Žalovaný své platební povinnosti řádně neplnil, když uhradil jen 2 160 Kč. Žalobce žalovaného vyzval k úhradě, což žalovaný nesplnil a žalobce tak v souladu se smlouvou od této odstoupil. Dluh se stal splatným ke dni 16. 1. 2025. Dlužná jistina činí 8 946,85 Kč, dlužné smluvní poplatky činí 2 916,66 Kč a dlužný smluvní úrok činí 733,26 Kč. Žalobce před uzavřením předmětné smlouvy důsledně posoudil úvěruschopnost žalovaného, zjistil jeho příjem ve výši 23 000 Kč měsíčně. Dále pak žalobce v daném ohledu upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes zaslání předžalobní výzvy.

2. Při jednání soudu dne 14. 10. 2025 soud poučil žalobce dle § 118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), aby doplnil tvrzení, kolik ve skutečnosti žalovaný na předmětný úvěr čerpal, když toto v žalobě netvrdí, ze smlouvy vyplývá úvěr na zboží ve výši 6 540 Kč a po zaplacení 2 160 Kč má jen na jistině zbývat 8 950 Kč, tedy více, že žalovaný na základě smlouvy čerpal. Rovněž žalobce nedoložil žádný důkaz o čerpání úvěru, ať již v jakékoliv výši. Rovněž je třeba dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. doplnit tvrzení a důkazy v otázce zkoumání úvěruschopnosti, které za stávající situace nelze shledat dostatečným. Žalovaný ve věci uvedl, že si je dluhu vědom, byla od něj hloupost si úvěry brát, bral si od žalobce několik úvěrů na nákup elektroniky a nebyl následně schopen svým povinnostem dostát, celé situace velice lituje, ale má hodně závazků a nízké příjmy, byl by schopen dluh splácet po 800 Kč měsíčně. K výzvě soudu dále uvedl, že si není vědom toho, že by při sjednávání smlouvy někdo řešil jeho majetkové poměry. Žalovaný si není vědom toho, že by na základě čtyř smluv, které s žalobcem uzavřel, čerpal nějaké finanční prostředky. Na základě smluv byla pouze uhrazena kupní cena elektronických zařízení. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného v době uzavření smlouvy, tak měl příjem 23 000 Kč, na bydlení vynaložil zhruba 9 000 Kč měsíčně, neměl žádné jiné zvláštní výdaje. Údaj o svém příjmu sděloval při uzavírání smlouvy ústně, není si vědom toho, že by cokoliv podepisoval. Právní zástupkyně k tomu uvedla, že splátkami souhlasí, pro žalobce je přijatelná úhrada dluhu do dvou let. Dále uvedla, že s ohledem na obsah žaloby a sdělení žalovaného muselo být žalobci známo, jaké jsou žalovaného příjmy a otázka zkoumání úvěruschopnosti je tedy vyřešena s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které cituje v žalobě.

3. V doplnění ze dne 31. 10. 2025 žalobce uvedl, že žalovaný na základě předmětné úvěrové smlouvy čerpal revolvingový úvěr ve výši 4 000 Kč a dále úvěr na úhradu kupní ceny ve výši 6 540 Kč. Žalovaný uhradil 2 160 Kč, z nichž 1 593,15 Kč žalobce započetl na jistinu, z níž tedy zbývá uhradit 8 946,85 Kč a zbytek na úhradu úroků a sjednaného pojistného. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalobce opětovně zevrubně upozornil na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023. Dále upozornil na zásady poctivosti v občanském právu a zásadu, že smlouvy mají být dodržovány. Žalobce rovněž obsáhle popsal, že při zkoumání úvěruschopnosti jsou přípustné ekonomické a statistické modely. Žalobce provedl šetření v dostupných registrech, ověřil příjmy žalovaného, což je dle řady soudních rozhodnutí dostatečné, zvláště s ohledem na výši předmětného úvěru, resp. sjednaných splátek.

4. Při jednání soudu dne 18. 11. 2025 již žalobce k opětovnému poučení soudu dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. ohledně zkoumání úvěruschopnosti ničeho nedoplnil. Závěrem právní zástupce žalobce navrhl žalobě vyhovět, když má za to, že žalobce všechny své zákonné povinnosti odpovídajícím způsobem splnil.Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

5. Z úvěrové smlouvy ze dne 22. 2. 2024 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným (na dálku) vyplynulo, že jejím předmětem byl revolvingový úvěr ve výši 10 000 Kč a čerpání úvěru na nákup zboží ve výši 6 540 Kč, které se žalovaný zavázal splácet po 360 Kč měsíčně spolu se sjednaným úrokem, celkem pak splatit částku 7 848 Kč.

6. Z výzvy ze dne 4. 2. 2025 vyplynulo, že tuto adresoval žalobce žalovanému s tím, že odstupuje od smlouvy č. , hodnota, , dluh tímto prohlašuje za splatný.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 4. 2025 vyplynulo, že tuto adresoval žalovanému právní zástupce žalobce ohledně úhrady předmětného dluhu s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého potvrzení byla daná písemnost v den vyhotovení odeslána.

8. K doplnění žaloby žalobce dále doložil listinu označenou jako Zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , Jméno žalobce A, . Zde je uvedeno, že žalovaný při sjednávání předmětného úvěru předložil občanský průkaz a jeho identifikace proběhal na prodejně. Dále je zde zaškrtnuto, že byla provedena lustrace žalovaného v registru SOLUS, Centrální evidenci exekucí a registru CRIF. Nejsou zaškrtnuty registrace v rejstříku NRKI, CRIBIS a insolvenčním rejstříku. Dále je v listině uvedeno, že žalobce ověřil příjmy a výdaje žalovaného, když zjistil, že jeho mzda činí 23 000 Kč měsíčně, jiné příjmy nemá, výdaje na bydlení činí 6 000 Kč měsíčně a dosavadní splátky úvěrů 3 338,36 Kč měsíčně. Co se týče zdroje těchto informací, tak tyto pocházejí z příslušných databází a registrů. Při součtu zjištěných výdajů a jejich odečtení od zjištěných příjmů vychází, že žalovanému zbývá k volnému užití 13 661,64 Kč, splátka předmětného úvěru činí 360 Kč, poměry žalovaného tedy odpovídají poskytnutí úvěru.

9. Z výpisu úvěrového účtu a bankovního účtu žalobce vyplývá, že žalovaný v dané souvislosti čerpal 10 540 Kč.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována. Před jejím uzavřením vyhotovil listinu označenou jako Zpráva o posouzení úvěruschopnosti. Žalovaný následně čerpal 4 000 Kč a 6 540 Kč, když na předmětný úvěr splatil pouze 2 160 Kč. Právní zástupce žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu.

11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 10 540 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak obecně argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil.

13. Žalobce své závěry o splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost opírá v podstatě o jediný důkaz, jímž je listina označená jako Zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , právnická osoba, . Tuto listinu vyhotovil jednostranně žalobce, žalovaný tuto nijak nestvrdil i přesto, že měl probíhat fyzicky kontakt v prodejně. Z této listiny vyplývá, že měly být provedeny lustrace žalovaného ve třech registrech, samotná lustrace však není doložena nijak a především ani není zřejmé, s jakým výsledkem měl být tedy žalovaný lustrován, a to ani ve formě jednostranného prohlášení. Dále je zde uvedeno, že žalobce měl zjistit příjmy a výdaje žalovaného na úvěry a bydlení, nicméně tyto všechny měly být zjištěny z příslušných databází a registrů. Soudu není známo, že by z jakých databází měly vyplývat příjmy ze mzdy či náklady na bydlení jednotlivých osob. Není tedy vůbec zřejmé, jakým způsobem žalobce tyto údaje zjistil a jak ověřil správnost těchto údajů. Pokud žalobce hovoří o statistických a obdobných modelech, tak není opět vůbec zřejmé, jakých konkrétních modelů a principů měl v daném případě užít a proč v rámci jejich užití také nemodeloval ostatní výdaje žalovaného, než výdaje na bydlení a úvěry, když je zřejmé, že každá osoba má i jiné výdaje než tyto, nejtypičtěji na stravu, hygienu, léky, internet apod. Žalobce však tyto výdaje nezjistil nijak, ani modelováním, ani zajištěním prohlášení žalovaného a ani z žádných konkrétních podkladů. Soud se ztotožňuje s žalobcem potud, že povinnost zkoumat úvěruschopnost je zákonem stanovena pouze obecně a je vždy nutno každou věc posuzovat individuálně a přiměřeně. Nelze tedy ovšem ani zcela paušalizovat závěry jednotlivých soudních rozhodnutí, když si jistě lze představit situace, kdy samotné objektivní zjištění příjmů v kombinaci s výdaji na úvěr bude postačovat k závěru o úvěruschopnosti. V daném případě však není zřejmé, že by žalobce učinil jakékoliv relevantní a věrohodné šetření, ať již příjmů či výdajů žalovaného. Žalovaný sice uváděl, že údaje o svém příjmu uváděl ústně, toto je nicméně v rozporu se shora uvedenou listinou, dle níž měly být příjmy i výdaje zjištěny z registrů. Splátky předmětného úvěru sice byly poměrně nízké, nicméně poměrně nízké byly i deklarované příjmy žalovaného. I když tedy soud pomine, že tyto nebyly věrohodným způsobem zjištěny, tak žalovaný z těchto nepříliš vysokých příjmů měl splácet zhruba 3 500 Kč na jiné úvěry, na bydlení měl vynaložit ne zcela věrohodných 6 000 Kč (žalovaný tvrdil, že jeho výdaje na bydlení činily 9 000 Kč) a mělo mu tedy zbývat 13 500 Kč (případně 10 500 Kč při užití údaje žalovaného) na úhradu veškerých dalších životních výdajů. Tato částka není v obecném smyslu dostatečná, aby šlo bez dalšího konstatovat, že je větší mírou pravděpodobné, že je dostačující k úhradě běžných měsíčních potřeb a splácení dalších nových finančních produktů, byť v řádu stovek Kč. V daném kontextu se konečně i nabízí otázka, proč žalovaný, jemuž mělo dle logiky žalobce zbývat k volnému užití zhruba 13 600 Kč měsíčně, měl potřebu si na zcela výhodných podmínek půjčovat na jednorázový nákup za 6 450 Kč.

14. Odkaz na poctivost a dodržování smluv nemůže relativizovat zákonné povinnosti žalobce, které jsou mj. odrazem asymetričnosti jeho vztahu s žalovaným jako spotřebitelem, přičemž není zřejmé, jaké nepoctivosti či neoprávněného jednání se žalovaný v daném ohledu měl dopustit, samozřejmě vyjma samotné skutečnosti, že úvěr nesplatil. Co se týče rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, na nějž žalobce odkazuje, tak tento není dle názoru soudu přiléhavý na nyní projednávanou věc, neboť v případu posuzovaném Nejvyšším soudem došlo k úplnému splacení celého úvěrového závazku včetně veškerého příslušenství.

15. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o úvěru je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 10 540 Kč poníženou o dosavadní splátky 2 160 Kč na výsledných 8 380 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. S ohledem na deklarované poměry žalovaného a souhlas žalobce pak soud uložil žalovanému uhradit dluh ve splátkách shora uvedených dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

16. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalobce měl ve věci většinový úspěch a doložil splnění podmínek daných § 142a o.s.ř., soud mu tedy podle § 142 odst. 2 o.s.ř. přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení v plné výši spočívající v nákladech na uhrazený soudní poplatek (800 Kč) a právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobci tedy dle § 14b odst. 2 bod 1. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „tarif“) ve znění účinném v době učinění daných úkonů, náleží odměna ve výši 400 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon, a to do podání žaloby včetně. V daném případě byly vykonány tři takové úkony, a to příprava a převzetí zastoupení a písemné podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva. Dalším účelně vykonaným úkonem právní služby byly dvě účasti při jednání soudu, na něž je třeba již aplikovat obecná ustanovení tarifu (§ 14b odst. 3 tarifu). Dle § 7 bod 5 tarifu, náleží advokátu v daném případě odměna ve výši 1 580 Kč za jeden úkon právní služby a rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu. Žalobce v daném ohledu vykonal dva takové úkony, a sice účast u dvou jednání soudu. Doplnění žaloby soud neshledává účelným, když nedostatečná tvrzení žalobce v žalobě, a to dokonce i stran samotného poskytnutí úvěru a jeho výše, nemohou jít k tíži žalovaného. Dle § 14 odst. 3 tarifu náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z , adresa, do , adresa, a zpět, za níž soud přiznal náhradu v rozsahu čtyř půlhodin (časová náročnost dané trasy je obecně známa), tedy za 600 Kč. Co se týče náhrady cestovného, byla vykonána cesta z , adresa, do , adresa, o délce 120 km (rovněž obecně známo), přičemž byl předložen technický průkaz použitého vozidla, z nějž vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 6,6 l motorové nafty na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 475/2024 Sb. činí náhrada za 1 km 5,80 Kč, dle § 4 písm. c) činí průměrná cena motorové nafty 34,70 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 120 x 5,8 + 6,6 x 34,70 x 120/100, tedy celkem 971 Kč. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 1 498 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobkyně tedy činí celkem 9 429 Kč (800 + 3 x 400 + 3 x 100 + 2 x 1 580 + 2 x 450 + 600 + 971 + 1 498).

17. Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 8 380 Kč. Žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 5 116,85 Kč (jistina a příslušenství specifikované ve výroku č. II tohoto rozsudku). Z celkového předmětu řízení ve výši 13 496,85 Kč tak představuje úspěch žalobce 62 %, úspěch žalovaného 38 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 24 % svých nákladů, z částky 9 429 Kč tedy ve výši 2 263 Kč.