8 C 189/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce, se sídlem Adresa žalobce, zastoupeného advokátem Jméno advokáta Anonymizováno, se sídlem Adresa advokáta, proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného, trvale bytem Adresa žalovaného, o zaplacení 39 161,12 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba o zaplacení 39 161,12 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit mu 39 161,12 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 58 170,90 Kč od 3. 11. 2023 do 16. 7. 2024, z částky 38 170,90 Kč od 17. 7. 2024 do zaplacení a dále spolu s úrokem ve výši 3,9 % ročně z částky 58 170,90 Kč od 3. 10. 2023 do 16. 7. 2024 a z částky 38 170,90 Kč od 17. 7. 2024 do zaplacení. V odůvodnění žaloby uvedl, že tuto podává z titulu smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 26. 8. 2014, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba., IČO: IČO. Na základě této smlouvy zmíněná společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným úrokem. Jelikož tak řádně a včas nečinil, poskytovatel úvěru tento zesplatnil ke dni 2. 11. 2023, kdy zbývalo doplatit 59 161,12 Kč. Žalovaný pak ještě dne 16. 7. 2024 uhradil na předmětný dluh 20 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 2024 byla předmětná pohledávka postoupena žalobci.

2. V podání ze dne 7. 11. 2025 žalobce doplnil, že se jeho právní předchůdce řádně zabýval schopností žalovaného předmětný úvěr splácet. Takto zjistil z žádosti o úvěr, že žalovaný deklaroval příjmy ve výši 15 988 Kč měsíčně s tím, že je svobodný, bez dětí, bydlí u rodinných příslušníků a splácí úvěry po 2 748,23 Kč měsíčně a 450 Kč měsíčně. Uvedený příjem byl ověřen u zaměstnavatele žalovaného, který byl dále šetřen v registrech BRKI, NRKI a SOLUS. Právní předchůdce žalobce měl dle své interní metodiky stanoveno životní minimum na 5 600 Kč, které vynásobil číslem hodnota a vyšlo mi životní minimum žalovaného ve výši 8 400 Kč. Při součtu se stávajícím splátkami úvěrů pak vyšlo, že poměry žalovaného odpovídají novému splátkovému zatížení.

3. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), ani k jednomu z jednání soudu bez omluvy nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Při jednání soudu dne 5. 12. 2025 byl žalobce poučen dle § 118a odst. 3 o.s.ř. s tím, nechť v zájmu úspěchu ve věci doplní důkazy v otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce již ničeho nedoplnil a závěrem navrhl žalobě vyhovět. Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy uzavřené mezi společností právnická osoba. a žalovaným dne 22. 8. 2014 vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru, jak je shora uvedeno v žalobních tvrzeních.

5. Z žádosti ze dne 20. 8. 2014 vyplynulo, že tuto podepsal žalovaný, který zde prohlásil údaje o svých poměrech s tím, že deklaroval příjmy ve výši 15 988 Kč měsíčně a dále, že je svobodný, bez dětí, bydlí u rodinných příslušníků a splácí úvěry po 2 748,23 Kč měsíčně a 450 Kč měsíčně. Žalovaná má penzijní, životní a úrazové pojištění. Dále žalobce doložil vyjádření svého právního předchůdce, kde tento popsal, shodně jako v doplnění žaloby, jak a které příjmy žalovaného zjistil a jak dospěl k výdajům žalovaného. Z potvrzení společnosti právnická osoba ze dne 20. 8. 2014 vyplynulo, že průměrný měsíční příjem žalovaného v období od května 2014 do července 2014 činil 15 988 Kč čistého. Dále žalobce doložil lustraci žalovaného, z níž vyplynuly údaje o jeho stávajících úvěrech, jak jsou shora uvedeny.

6. Z výpisu z úvěrového účtu vyplynulo, že žalovanému bylo poskytnuto 200 000 Kč z předmětného úvěru, tento splatil 220 148,76 Kč. Z dopisu ze dne 2. 10. 2023 vyplynulo, že tento adresovala společnost právnická osoba. žalovanému s tím, nechť zaplatí celý zbývající předmětný dluh z úvěr, který byl zesplatněn.

7. Z dopisu ze dne 28. 6. 2024 vyplynulo, že tento adresovala společnost právnická osoba. žalovanému s tím, že mu oznamuje postoupení předmětné pohledávky na žalobce. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 16. 7. 2024 mezi žalobcem a společností právnická osoba. bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, a to včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

8. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 17. 6. 2025 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího archu byla písemnost odeslána žalovanému před podáním žaloby.

9. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 200 000 Kč, v dané souvislosti splatil 240 148,76 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, což bylo žalovanému oznámeno, žalovanému byla také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno. Právní předchůdce žalobce si opatřil potvrzení o příjmu žalovaného shora specifikovaná, provedl lustraci jeho osoby ve shora uvedených registrech a disponuje podepsanou žádostí o úvěr.

10. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Dle § 2 písm. e) zákona o úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období. Dle § 9 odst. 1 zákona o úvěru ve znění účinném od 24.2.2013, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel shora uvedenou částku. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle zákona o úvěru. Je zřejmé, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 1 a 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jednalo o úvěr poskytnutý spotřebiteli přesahující tehdejší zákonný limit 5 000 Kč. Žalobce pak argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval, tedy postupoval v souladu s § 9 odst. 1 zákona o úvěru. Tomuto závěru však soud nepřisvědčil.

13. Právní předchůdce žalobce disponoval jediným objektivním důkazem o poměrech žalovaného, a to potvrzením o jeho příjmu. Jednalo se o příjem poměrně nízký či podprůměrný, a to i v kontextu roku 2014, což soud považuje za obecně známé. Žalovaný přitom již zhruba pětinu tohoto nijak velkého příjmu spotřebovával na stávající úvěry, což je nutno považovat za poměrně výrazně rizikový faktor. Výdaje žalovaného nad rámec splátek úvěrů právní předchůdce žalobce nezjistil nijak, a to ani ve formě jednostranného prohlášení žalovaného, s nímž by pak mohl dále v rámci úvahy o úvěruschopnosti pracovat. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovali zcela, dokonce i ve formě dotazu na spotřebitele, a to zvláště za situace, kdy klient disponuje nízkým příjmem a již úvěry v poměrně značné výši splácí. Spolehnout se pouze na matematický model spočívající v uvedení životního minima, z nějž ovšem většina obyvatel reálně nevyžije a nežije, soud neshledává dostatečným. Využití obdobných modelů jistě nelze paušálně vyloučit, ale tyto musí operovat s věrohodnými či objektivními daty. Model, kdy je úvěruschopný každý, jehož příjem dosahuje součtu životního minima a splátky konkrétního úvěru lze stěží shledat odpovídajícím. Soud je pak přesvědčen, že ani skutečnost, že žalovaný po určitou dobu úvěr řádně splácel, není důvodem pro pozitivní závěr o úvěruschopnosti žalovaného, když není zřejmé, z jakých konkrétních zdrojů tak žalovaný činil a daná skutečnost nezbavuje žalobce povinnosti se úvěruschopností zabývat v době před uzavřením smlouvy.

14. Jelikož pak soud shledal předmětnou smlouvu neplatnou s odkazem na rozpor s § 9 zákona o úvěru, byl by žalovaný povinen vrátit obdržené finanční prostředky dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož však již žalovaný právnímu předchůdci žalobce, resp. i žalobci, dle tvrzení obsažených v žalobě, uhradil částku vyšší, než na základě předmětné smlouvy obdržel, nezbývá již z daného titulu uhradit ničeho. Proto soud žalobu zamítl jako celek. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. dle plného úspěchu žalovaného. Jelikož však tento žádné náklady neuplatnil a žádné na jeho straně z proběhlého řízení ani nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.