8 C 190/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně zastoupeného advokátem: JUDr. Ing. jméno příjmení jméno, se sídlem adresa žalobkyně, proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného, s adresou pro doručování adresa žalovaného, o zaplacení 14 252,34 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 14 252,34 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 10.6.2020 až do zaplacení, to vše v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných do každého 25. dne v měsíci předem k rukám žalobce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, to vše pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se ohledně zaplacení úroku z prodlení ve výši 1 019,24 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 14 252,34 Kč od 6.6.2018 až do zaplacení a úroku z prodlení z částky 14 252,34 Kč za dobu od 14.5.2020 do 9.6.2020, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 14 252,34 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 019,24 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 14 252,34 Kč od 6.6.2018 do zaplacení a úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 14 252,34 Kč od 14.5.2020 do zaplacení. Dále uvedl, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, IČO, dne 18.7.2016 smlouvu o kontokorentním úvěru anonymizováno, na jejímž základě mohl žalovaný čerpat finanční prostředky. Žalovaný řádně neplnil sjednané podmínky úvěru, když přečerpal úvěrový limit, proto právní předchůdce žalobce využil svého práva sjednaného ve smlouvě a úvěr prohlásil za splatný ke dni 5.6.2018, a to ve výši žalované částky. Předmětná pohledávka byla výše uvedenou společností postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14.5.2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dlužná jistina představuje částku 14 452,34 Kč.

2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, uvedl, že žalovaný doložil svůj příjem ve výši 16 039 Kč měsíčně a dále uvedl, že příjmy domácnosti činí 34 000 Kč, že bydlí v družstevním bytě a nemá vyživovací povinnosti. Dále právní předchůdce žalobce provedl lustraci žalovaného v dostupných veřejných registrech a v registrech interních, dále také porovnal příjem žalovaného se statistickými daty z ČSÚ, výpočtem pak dospěl k disponibilnímu zůstatku žalovaného, dále bylo z interního registru právního předchůdce zjištěno, že žalovaný již splácí tomuto subjektu 1 750 Kč měsíčně. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí Krajského soud v Českých Budějovicích, č.j. číslo jednací ze dne datum rozhodnutí, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listiny fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listiny byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdily svým podpisem. Dle rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. číslo jednací ze dne datum rozhodnutí pokud nejsou uvedeny výdaje spotřebitele, lze užít ekonomického modelu.

3. Žalovaný při jednání soudu uvedl, že by byl dluh schopen splatit po 1 000 Kč měsíčně. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.

4. Ze smlouvy uzavřené mezi společností právnická osoba a žalovaným dne 18.7.2016 vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí bankovních služeb žalovanému. Ke smlouvě žalobce rovněž doložil produktové podmínky sjednané jako její nedílnou součást, informace o úvěru a úrokový lístek. Dále žalobce doložil fragment dodatku (dispozic) k dané smlouvě ze dne 19.7.2017, z nějž vyplynulo, že žalovaný tuto listinu podepsal, nicméně nebyl zřejmý její obsah, což bylo žalobci při jednání soudu sděleno.

5. Z oznámení ze dne 5.6.2018 vyplynulo, že toto adresoval právní předchůdce žalobce žalovanému ohledně vyčíslení předmětného dluhu.

6. Z výpisu z předmětného úvěrového účtu vyplynulo, že dlužná jistina k 18.5.2020 činila 14 252,34 Kč.

7. Z výpisu z interního registru právního předchůdce žalobce vyplynulo, že žalovaný v době uzavření smlouvy byl zavázán ke splátkám ve výši 1 750 Kč měsíčně.

8. Ze žádosti o úvěr podepsané žalovaným dne 19.7.2017 vyplynulo, že zde prohlásil údaje o svých poměrech s tím, že má jediný příjem, a to ze mzdy ve výši 16 039 Kč, celkový příjem domácnosti činí 34 000 Kč, žalovaný nemá jiné měsíční splátky a vyživovací povinnosti. Z vyjádření právního předchůdce žalobce dále vyplynulo, že žalovaný měl nad rámec výše uvedeného prohlásit, že je svobodný, žije v nájmu.

9. Z oznámení ze dne 25.5.2020 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba, oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána dne 3.6.2020.

10. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 18.12.2020 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána před podáním žaloby.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 14.5.2020 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, žalovaný od právního předchůdce žalobce obdržel částku ve výši žalované jistiny. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, když zjistil výši splátek žalovaného v době poskytnutí úvěru a nechal žalovaného vyplnit žádost o úvěr shora rovněž specifikovanou. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, což bylo žalovanému oznámeno, žalovanému byla také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.

13. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

19. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25.2.2013 do 24.2.2013 (dále jen„ zákon o úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

20. Dle § 2 písm. e) zákona o úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období.

21. Dle § 9 odst. 1 zákona o úvěru ve znění účinném od 25.2.2013 do 1.12.2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

22. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, a že žalovaný od právního předchůdce žalobce obdržel částku ve výši žalované jistiny. Žalovaný netvrdil a tím méně prokázal, že by v dané souvislosti cokoliv uhradil zpět. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a ani skutečností, že žalobce kompletní znění smlouvy nedoložil a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

23. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 1 a § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli přesahující 5 000 Kč. Žalobce pak argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 9 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Právní předchůdce žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil, resp. tato jsou zcela nedostatečná. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

24. Žalobce svým šetřením získal pouze dvě informace (z nichž ani jedna nebyla ověřena), a to o výši příjmu žalovaného a výši příjmů jeho domácnosti, dále zjistil, že žalovaný mu již splácí 1 750 Kč měsíčně. Základním kamenem zkoumání schopnosti splácet úvěr je individuální přístup ke každému spotřebiteli. Soud nemá k dispozici rozhodnutí Městského soudu v Praze, na nějž žalobce odkazuje, nicméně pokud by zde prezentované závěry nebyly vytrženy ze širšího kontextu, jednalo by se o svého druhu judikatorní exces. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací ke zdejšímu soudu zastává stanovisko opačné, ve smyslu nutnosti individuálního přístupu ke každému případu (srov. např. rozsudek č.j. číslo jednací ze dne datum rozhodnutí). Především pak ale je daný závěr v rozporu s judikaturou vyšších soudů. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne datum rozhodnutí sp. zn. spisová značka a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015), nedošlo. Užití určitých ekonomickým modelů do jisté míry či v určitých případech samozřejmě nelze vyloučit, nicméně v daném případě nedošlo k žádnému deklarování výdajů, tím méně k jejich doložení. Právnímu předchůdci žalobce pak například ničeho nebránilo, aby prozkoumáním bankovního účtu žalovaného za několik měsíců zpět získal velmi věrohodný obrázek o jeho majetkových poměrech. S ohledem na povahu právního předchůdce žalobce a skutečnost, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru zřízen u žalobce bankovní účet, by se jednalo o operaci v řádu jednotek minut, přičemž tato by byla věrohodnější a jednodušší než užívání jakýchkoliv modelů, pro něž právní předchůdce žalobce především neměl zjištěné v podstatě žádné vstupní údaje.

25. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku)

26. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, když z provedeného šetření vyplynul závěr opačný, resp. žalobce tuto skutečnost i přes poučení soudem neprokázal, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na zákon o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalovanému 14 252,34 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalobce dle doložených důkazů žalovaného vyzval k úhradě dluhu nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky odeslaném dne 3.6.2020. Tuto je třeba považovat dle § 573 občanského zákoníku za doručené třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 8.6.2020, jelikož pak žalovaný bez zbytečného odkladu v následující den neplnil, je od dalšího následujícího dne s úhradou ze smlouvy v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobce od shora uvedeného data rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.

27. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy poměr úspěchu a neúspěchu byl na obou stranám sporu zhruba shodný (žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 16 421,19 Kč a žalovaný ohledně 15 732,05 Kč, procentuálně se tedy jednalo o poměr 51,08 x 48,92).

28. O splátkách soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když vzal v potaz povahu a výši dluhu jakož i povahu žalobce jakožto podnikající právnické osoby, která ve značném rozsahu obchoduje s pohledávkami, což je soudu známo z jeho činnosti. Soud tedy shledal, že splátky navržené žalovaným nemohou jít k tíži žalobce. Pro ochranu žalobce jako oprávněného pak soud vyslovil podmínku ztráty výhody splátek, jež znamená, že pokud se žalovaný opozdí se splácením svého dluhu byť s jedinou splátkou, stane se tím splatnou celá zbývající nesplacená částka najednou. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nesplní-li povinný dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozsudku.