8 C 2/2026

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce A ., IČO: IČO žalobce A , se sídlem Adresa žalobce A , právně zastoupený Jméno žalobce B Anonymizováno advokátem se sídlem adresa , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , o zaplacení 91 914,11 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 8 051 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 83 863,11 Kč, úroku ve výši 17 082,79 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 88 714,11 Kč za dobu od 16. 12. 2025 až do zaplacení, úroku z prodlení za dobu od 24. 9. 2025 do 15. 12. 2025 ve výši 2 376,49 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 91 914,11 Kč za dobu od 16. 12. 2025 až do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 91 914,11 Kč spolu s úroky a úroky z prodlení specifikovanými shora ve výroku č. II tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedl, že uzavřel s žalovaným dne 11. 12. 2019 a dne 21. 5. 2018 úvěrové smlouvy. Před uzavřením smluv žalobce řádně prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet, a to prostřednictvím šetření v registrech a dostupných databázích, výpočtem tzv. MLS, tedy částky, které klientovi zbyde po odečtení všech výdajů a dále důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta. Dále žalobce vyzdvihl možnost užití matematických a statistických modelů při zkoumání úvěruschopnosti, což připouští i zákonná úprava a navazující judikatura soudů. Ve smlouvě č. , hodnota, ze dne 11. 12. 2019 byl sjednán úvěrový rámec 65 000 Kč, když se poskytnuté finance žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným úrokem. V průběhu trvání daného smluvního vztahu žalovaný čerpal celkem 121 382 Kč, uhradil 123 885 Kč. Jelikož žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, žalobce tento k 9. 9. 2025 zesplatnil, dluh sestává z neuhrazené jistiny ve výši 64 499,36 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Co se týče smlouvy č. , hodnota, ze dne 21. 5. 2018, byl sjednán úvěrový rámec ve výši 26 000 Kč. V průběhu trvání daného smluvního vztahu žalovaný čerpal celkem 100 606 Kč, uhradil 90 052 Kč. Jelikož žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, žalobce tento k 9. 9. 2025 zesplatnil, dluh sestává z neuhrazené jistiny ve výši 24 214,75 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes zaslání předžalobní upomínky.

2. V doplnění žaloby ze dne 24. 2. 2026 žalobce zevrubně specifikoval, jak dospěl k závěru o tom, že je žalovaný schopen splácet předmětné úvěry s tím, že vychází ze statistického modelu a z údajů zjištěných od klienta. Pokud pak zohlednil, že žalovaný má příjem 20 000 Kč, resp. 22 000 Kč, tak po odečtení statisticky daných nákladů na živobytí a bydlení, případně částek zjištěných, pokud byly vyšší, vyšlo, že žalovanému, resp. jeho domácnosti zbývá měsíčně 16 921 Kč, resp. 23 007 Kč v případě časově první smlouvy, žalovaný tedy byl předmětné úvěry schopen splácet. Dále žalobce uvedl, že žalovaného lustroval v příslušných registrech. Závěrem pak žalobce s odkazem na judikaturu uzavřel, že nelze vyloučit užívání statistických modelů při zkoumání úvěruschopnosti, stejně tak lze vycházet z údajů sdělených spotřebitelem. Žalovaný předmětné úvěry po dlouhou dobu splácel, byl tedy úvěruschopný.

3. Při jednání soudu dne 17. 3. 2026 strany sporu navrhly soudu schválení smíru, který by spočíval v závazku žalovaného uhradit celý žalovaný nárok a náklady řízení, a to ve splátkách po 6 000 kč měsíčně. Při jednání soudu byl po provedeném dokazování žalobce poučen soudem dle § 118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), nechť s výstrahou neúspěchu ve věci doplní tvrzení a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětných úvěrových smluv. Zároveň soud usnesením č.j. , spisová značka, ze dne 17. 3. 2026, jež nabylo právní moci dne 15. 4. 2026, neschválil smír navržený účastníky pro jeho rozpor s právem. Žalobce již k výzvě soudu ničeho nedoplnil, při jednání soudu dne 29. 5. 2026, k němuž se žalovaný nedostavil, setrval na žalobě a této navrhl v plném rozsahu vyhovět.

4. Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění: Žalobce předložil úvěrovou smlouvu ze dne 21. 5. 2018 (včetně úvěrových podmínek a informací o úvěru) uzavřenou mezi účastníky řízení, jejímž předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru žalovanému až do výše 26 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným úrokem ve výši 29,88 % ročně ve splátkách ve výši 3,05 % dlužné částky měsíčně, minimálně 1 373 Kč. Dále byl předmětem úvěr ve výši 18 498 Kč na zakoupení elektroniky, který se žalovaný zavázal splatit v 11 měsíčních splátkách po 1 850 Kč. Ve smlouvě jsou uvedeny kromě kontaktních i údaje o poměrech žalovaného, a to že je svobodný, žije u rodičů, je zaměstnán s měsíčním příjmem 22 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 0 Kč, žalovaný nemá děti. Žalobce dále předložil úvěrovou smlouvu ze dne 11. 12. 2019 (včetně úvěrových podmínek a informací o úvěru) uzavřenou mezi účastníky řízení, jejímž předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru žalovanému až do výše 45 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným úrokem ve výši 26,28 % ročně ve splátkách ve výši 4 % dlužné částky měsíčně. Ve smlouvě jsou uvedeny kromě kontaktních i údaje o poměrech žalovaného, a to že je svobodný, žije v nájmu, je zaměstnán s měsíčním příjmem 20 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 20 000 Kč, žalovaný nemá děti.

5. Z listiny označené jako Úvěrová zpráva vyplynulo, že jsou zde uvedeny osobní údaje žalovaného a dále údaje o jeho stávajících úvěrech do roku 2018 s tím, že žalovaný aktuálně splácí tři úvěry s měsíční splátkou 12 300 Kč, po splatnosti je částka 6 185 Kč. Z další listiny označené jako Úvěrová zpráva vyplynulo, že jsou zde uvedeny osobní údaje žalovaného a dále údaje o jeho stávajících úvěrech do roku 2019 s tím, že žalovaný aktuálně splácí šest úvěrů s měsíční splátkou 7 738 Kč, po splatnosti je částka 4 049 Kč. Z listiny označené jako Karta klienta ze dne 21. 5. 2018 vyplynulo, že byla provedena lustrace žalovaného v interních registrech žalobce a dále v registru NRKI, CEE, ISIR, O2 a MVCR. Dále je zde uvedeno, že žalovaný má příjmy ve výši 22 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 0 Kč a výdaje domácnosti 0 Kč, žalovaný nemá děti. Z listiny označené jako Karta klienta ze dne 11. 12. 2019 vyplynulo, že byla provedena lustrace žalovaného v interních registrech žalobce a dále v registru NRKI, CEE, ISIR a MVCR. Dále je zde uvedeno, že žalovaný má příjmy ve výši 20 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 20 000 Kč a výdaje domácnosti pak 15 000 Kč, žalovaný nemá děti.

6. Z výpisu čerpání a splátek žalovaného vyplynulo, že v souvislosti s předmětnými smlouvami žalovaný čerpal celkem 100 606 Kč, resp. 121 382 Kč, přičemž následně splatil 90 052 Kč, resp. 123 885 Kč. Celkem tedy žalovaný čerpal 221 988 Kč a celkem splatil 213 937 Kč. V předžalobní výzvě ze dne 1. 10. 2025 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k úhradě dluhu souvisejícího s předmětným úvěrem. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalovanému odeslána před podáním žaloby. Dále žalobce doložil dva poštovní archy svědčící o tom, že žalovanému dne 9. 9. 2025 zasílal písemnost.

7. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s žalobcem shora specifikované smlouvy, před jejich uzavřením si opatřil údaje obsažené v úvěrových zprávách shora specifikovaných, provedl lustrace specifikované v kartách klienta a ve smlouvě byly uvedeny shora uvedené údaje o příjmech a výdajích žalovaného, resp. jeho domácnosti. Celkem žalovaný na základě předmětných smluv čerpal 221 988 Kč a celkem splatil 213 937 Kč. Žalobce zaslal žalovanému před podáním žaloby předžalobní výzvu.

8. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 29. 5. 2022 (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 17 292,29 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle zákona o úvěru.

10. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak velmi obecně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Právní předchůdce žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

11. Předmětné úvěrové smlouvy představovaly poměrně značné splátkové zatížení v podobě splátek ve výši 1 850 Kč + 4 % dlužné částky měsíčně, resp. dalších 1 373 Kč měsíčně. Žalobce evidoval údaje, které mu měl sdělit žalovaný v žádosti o úvěr, která sama o sobě doložena nebyla a kde měl žalovaný uvést, že má příjem ze zaměstnání ve výši 20 000 Kč, resp. 22 000 Kč, přičemž je svobodný, bezdětný, bydlí v podnájmu, resp. u rodičů, celkové výdaje domácnosti včetně splátek úvěrů činí 15 000 Kč měsíčně, resp. 0 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti činí 20 000 Kč měsíčně, resp. 0 Kč. Žalobce dále předložil dvě úvěrové zprávy, z nichž vyplynulo, že žalovaný splácí úvěry ve výši 7 738 Kč měsíčně, resp. 12 300 Kč měsíčně. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný byl vysoce rizikovým klientem, který měl vynakládat značnou část svých příjmů na splácení úvěrů, přičemž údaje o příjmech a výdajích nebyly nijak dále blíže osvědčeny a výdaje deklarované žalobcem jsou vysoce nepravděpodobné (výdaje domácnosti 0 Kč, či výdaje celé domácnosti žalovaného včetně rodičů, u nichž má bydle ve výši 15 000 Kč, když sám žalovaný měl minimálně polovinu takové sumy vynaložit jen na úvěry). Pokud měl žalovaný v případě pozdějšího úvěru disponovat příjmy 22 000 Kč měsíčně, splácet úvěry po 12 300 Kč měsíčně a bydlet sám v nájemním bydlení, tak je zřejmé, že z pohledu obvyklých výdajů na nájemní bydlení byl osobou na hranici samotných možností úhrady základních životních potřeb a nikoli osobou, která může být dále splátkově zatížena.

12. Pro úplnost pak soud také dodává, že otázka příjmů domácnosti je rozporuplná, když uváděná částka nebyla nijak ověřená, není zcela zřejmé, kdo má tuto domácnost představovat, jaké jsou jeho či její poměry a z jakého důvodu či v jakém rozsahu by měly být zohledňovány v poměrech žalovaného. Pro úplnost soud dodává, že ze samé skutečnosti, že spotřebitel po určitou dobu úvěr splácí, nelze automaticky uzavřít, že úvěruschopnost byla řádně zkoumána. Tato musí být dána vždy v momentě poskytnutí úvěru a poskytovatel úvěru tuto náležitě zjistit. Nelze např. bez dalšího náležitě dovodit, z jakého důvodu byl úvěr po určitou dobu řádně splácen, mohlo se jednat o financování stávajícím či jinými úvěry apod., zatížením jiných členů domácnosti, jejichž poměry nejsou známé a je otázka jejich relevantnosti pro dané zkoumání bez znalosti bližších pravidel a fungování daného soužití. Užití statistických a pravděpodobnostních modelů při zkoumání úvěruschopnosti jistě nelze paušálně vyloučit, nicméně pokud tento dle doplnění žaloby spočívá pouze v součtu životního minima (za nějž reálně opravdu málokdo žije či vyžije) a splátek úvěrů a porovnání tohoto součtu s příjmy klienta, tak takovou operaci lze stěží shledat věrohodnou a dostatečnou. Na základě shora uvedených zjištění rozhodně nelze dospět k odpovědnému závěru, že žalovaný byl úvěruschopný a úvěry byly poskytnuty v souladu s § 86 a 87 zákona o úvěru.

13. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, resp. tuto skutečnost neprokázal, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou.

14. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o úvěru je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 221 988 Kč, poníženou o dosavadní splátky ve výši 213 937 Kč na výsledných 8 051 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. S ohledem na smír navržený stranami, který soudem nebyl schválen, kde se žalovaný hodlal zavázat ke splátkám dluhu po 6 000 Kč měsíčně, uložil mu soud dle § 160 odst. 1 o.s.ř. dluh uhradit do dvou měsíců od právní moci rozsudku, když předpokládá, že žalovaný se hodlal zavázat ke splátkám, které odpovídají jeho aktuálním poměrům. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.