8 C 202/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce , se sídlem Adresa žalobce zastoupeného advokátem: Jméno advokáta , se sídlem Adresa advokáta , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , o zaplacení 20 192,29 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 17 292,29 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 2 900 Kč, úroku z prodlení ve výši 1 004,94 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 192,29 Kč od 25. 5. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 17 292,29 Kč od 10. 12. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 3 272 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 20 192,29 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku č. II tohoto rozsudku. V odůvodnění žalobce uvedl, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , dne 26. 5. 2011 smlouvu o bankovních produktech a službách, jejíž nedílnou součástí byla smlouva o úvěru, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr s limitem 15 000 Kč. Žalovaný neplnil sjednané podmínky úvěr, právní předchůdce žalobce tak využil svého práva sjednaného ve smlouvě a úvěr zesplatnil ke dni 9. 12. 2024. Debetní zůstatek k tomuto dni činil 17 292,29 Kč, částku 2 900 Kč pak představují dlužné poplatky a smluvní pokuty. Předmětná pohledávka byla výše uvedenou společností postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání.

2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, v písemném podání ze dne 19. 12. 2025 uvedl, že žalovaný doložil svůj příjem ve výši 15 084 Kč měsíčně a dále uvedl, že příjmy domácnosti činí 25 000 Kč, že je svobodný, bydlí v nájmu a nemá vyživovací povinnosti. Dále právní předchůdce žalobce provedl lustraci žalovaného v dostupných veřejných registrech a v registrech interních, dále také porovnal příjem žalovaného se statistickými daty z ČSÚ, výpočtem pak dospěl k disponibilnímu zůstatku žalovaného. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listiny fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listiny byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdily svým podpisem. Dle rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9.3.2021 pokud nejsou uvedeny výdaje spotřebitele, lze užít ekonomického modelu.

3. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednáním soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení.Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy o bankovních produktech a službách vyplynulo, že tato byla uzavřena dne 26. 5. 2011 mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným, když jejím předmětem bylo poskytování daných služeb žalovanému. Z dispozice ke shora uvedené smlouvě uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným dne 30. 11. 2021 vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí kontokorentního úvěru s limitem 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 21,99 % ročně v případě debetu. Ke smlouvě žalobce rovněž doložil obchodní podmínky a sazebník sjednané jako její nedílnou součást a formulář s informacemi o úvěru.

5. Z listiny označené jako Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že zde zaměstnanec právního předchůdce žalobce popsal proces zkoumání úvěruschopnosti obdobným způsobem, jako je uvedeno v doplnění žaloby, odkázal na související judikaturu. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnosti, jeho čistý příjem činí 15 084 Kč, čistý příjem domácnosti pak činí 25 000 Kč, žalovaný hradí 60,34 % nákladů na bydlení. Žalovaný aktuálně splácí úvěry ve výši 0 Kč měsíčně. Shodné údaje o poměrech žalovaného vyplývají též z žádosti o úvěr podepsané žalovaným dne 12. 7. 2017. Z potvrzení ze dne 12. 7. 2017 vyplynulo, že žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou, jeho čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil 45 253 Kč celkem, mzda je vyplácena na bankovní účet.

6. Z výpisu z předmětného úvěrového účtu vyplynulo, že dlužná jistina k 28. 6. 2024 (a dále až do 21. 5. 2025) činila 17 292,29 Kč. Z dopisu ze dne 11. 12. 2024 vyplynulo, že , právnická osoba, . oznámila žalovanému, že prohlašuje předmětný úvěr za splatný ke dni 9. 12. 2024.

7. Z oznámení ze dne 27. 5. 2025 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, ., oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 14. 5. 2025 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným. Z předžalobní upomínky adresované žalované právním zástupcem žalobce dne 25. 8. 2025 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána před podáním žaloby.

8. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 17 292,29 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, když zjistil výši splátek žalovaného v době poskytnutí úvěru a vyplnil tabulku s údaji o poměrech žalovaného, které jsou zmíněny shora. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, což bylo žalovanému oznámeno, žalovanému byla také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.

9. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 29. 5. 2022 (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 17 292,29 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle zákona o úvěru.

11. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak velmi obecně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Právní předchůdce žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

12. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce jakkoli zjišťoval výdaje žalovaného, a to ani ve formě jednostranného prohlášení žalovaného. Použití matematických či pravděpodobnostních modelů při zkoumání úvěruschopnosti jistě nelze paušálně vyloučit a jejich použití by přicházelo např. v úvahu, pokud by byl zjištěn příjem žalovaného výrazně vyšší. Z provedených důkazů není zřejmé, jak vysoké náklady žalovaný skutečně má, zejména pak s bydlením jako tradičně jednou z největších složek výdajů každé osoby. Díky nevelkému příjmu žalovaný jistě nebyl nijak výrazně solventním klientem a nelze shledat u právního předchůdce žalobce odpovědným přístup, kdy pouze zjistil příjem žalovaného, a to navíc za dobu předcházející zhruba čtyři roky poskytnutí úvěru, šířeji jeho majetkovou sféru neobjasňoval. Jen náklady na nájemní bydlení mohly dle obecně známých cen dosahovat značného podílu na příjmu žalovaného, jehož schopnost dostát základním životním potřebám již tak mohla být velmi ohrožena. Tzv. příjem domácnosti nebyl objasněn rovněž nijak, nebyl ani blíže specifikován. Není tedy zřejmé, jakých by se měl týkat osob a z jakého důvodu by jejich majetkové poměry měly být zohledňovány. Soud je pak přesvědčen, že ani skutečnost, že žalovaný po určitou delší dobu úvěr řádně splácel, není důvodem pro pozitivní závěr o úvěruschopnosti žalovaného, když není zřejmé, z jakých konkrétních zdrojů tak žalovaný činil a daná skutečnost nezbavuje žalobce povinnosti se úvěruschopností zabývat v době před uzavřením smlouvy. Právnímu předchůdci žalobce např. ničeho nebránilo, aby si opatřil výpisy z bankovního účtu žalovaného, které jsou poměrně spolehlivým a poměrně komplexním dokladem o finanční bilanci či obecně majetkových poměrech dané osoby. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, dále nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015), nedošlo.

13. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, resp. tuto skutečnost neprokázal, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou.

14. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o úvěru je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 23 476,64 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný v řízení zůstal pasivní, soud nezjišťoval jeho možnosti a uložil mu dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když si existence dluhu musel být žalovaný vědom již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru, datum zaslání předžalobní upomínky).

15. Žalobce ve věci většinový úspěch a doložil splnění podmínek daných § 142a o.s.ř., soud mu tedy přiznal dle § 142 odst. 2 o.s.ř. náhradu nákladů řízení v poměrné výši spočívající v nákladech na uhrazený soudní poplatek (1 010 Kč) a právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobci tedy dle § 14b odst. 2 bod 2. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „tarif“) náleží odměna ve výši 400 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon, a to do podání žaloby včetně. V daném případě byly vykonány tři takové úkony, a to příprava a převzetí zastoupení a písemné podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva. Dalšími úkony právní služby bylo doplnění žaloby a účast u jednání soudu, na něž je třeba již aplikovat obecná ustanovení tarifu (§ 14b odst. 3 tarifu). Dle § 7 bod 5 tarifu, náleží advokátu v daném případě odměna ve výši 1 940 Kč za jeden úkon právní služby a rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 1 319 Kč, když soud ověřil, že advokátka je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobce tedy činí 8 609 Kč (1 010 + 3 x 400 + 3 x 100 + 2 x 1 940 + 2 x 450 + 1 319). Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 17 292,29 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení celkem 7 879,62 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 25 171,91 Kč tak představuje úspěch žalobce 69 %, úspěch žalovaného 31 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 38 % svých nákladů, z částky 8 609 Kč tedy ve výši 3 272 Kč.