8 C 217/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce adresa žalobkyně – příjmení příjmení zastoupeného advokátem: anonymizováno jméno příjmení jméno, se sídlem adresa žalobkyně, proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované, o zaplacení 42 692 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci 18 940 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 12.1.2020 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 23 752 Kč, úroku z prodlení ve výši 5 403,12 Kč, úroku ve výši 16 007,16 Kč, úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 27 540,65 Kč od 7.12.2019 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 8 600,65 Kč od 7.12.2019 až do zaplacení a úroku z prodlení z částky 18 940 Kč za dobu od 7.12.2019 do 11.1.2020, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit 42 692 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 403,12 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 16 007,16 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 27 540,65 Kč od 7.12.2019 až do zaplacení a úrokem z částky 27 540,65 Kč ve výši 23,66 % ročně od 7.12.2019 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smluv o půjčce číslo ze dne 12.6.2016 a číslo ze dne 26.11.2015, které žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, IČO. Na základě smluv bylo právním předchůdcem žalobce poskytnuto žalované 25 000 Kč, resp. 6 000 Kč, které se zavázala uhradit ve splátkách spolu se smluvním úrokem a poplatky, tzn. celkovou částku 44 138 Kč, po 761 Kč týdně, resp. 10 614 Kč, po 183 Kč týdne. Jelikož žalovaná své platební povinnosti řádně neplnila, když uhradila celkem pouze 4 800 Kč, resp. 7 260 Kč, vzniklo právnímu předchůdci žalobce od data splatnosti následující splátky právo požadovat úhradu zbytku dluhu najednou. Dlužná částka pak sestává z nezaplacené jistiny ve výši 25 000 Kč a 2 540,65 Kč a zbytek částky tvoří dlužné poplatky. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s žalobcem dne 6.12.2019. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno, byla rovněž upomenuta k úhradě s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně. Při uzavírání předmětných smluv právní předchůdce žalobce splnil svou zákonnou povinnost, kdy s odbornou péčí zkoumal schopnosti žalované předmětné úvěry splácet, přičemž spotřebitel má zákonnou povinnost poskytnout tyto informace úplné a pravdivé. Tyto informace právní předchůdce žalobce získal od žalované přímo při uzavírání smlouvy, kdy byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace pak ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované a uvedeny v listině„ Dokumenty k ověření“.

2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalované splácet předmětný úvěr, zevrubně zopakoval shora uvedené, když především dále vyzdvihl informace zaznamenané jeho právním předchůdcem v souvisejících listinách. Dále uvedl, že pokud by žalovaná konečně uvedla nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, přičemž dle občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře. Právnímu předchůdci žalobce byly pro posouzení schopnosti splácet úvěr poskytnuty listiny, které byly zaznamenány v zákaznické kartě. V daném případě tak bylo vyhověno jak požadavkům zákona, tak související judikatury, v tomto ohledu dále odkázal na rozhodnutí Krajského soud v Českých Budějovicích, č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listiny fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listiny byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdili svým podpisem.

3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.

4. Žalovaná se z jednání omluvila, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.

5. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou dne 26.11.2015 vyplynulo, že jejím předmětem byla půjčka ve výši 6 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 58 týdenních splátkách po 183 Kč. Žalovaná zároveň svým podpisem stvrdila, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala.

6. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou dne 12.6.2016 vyplynulo, že jejím předmětem byla půjčka ve výši 25 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 58 týdenních splátkách po 761 Kč. Žalovaná zároveň svým podpisem stvrdila, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala.

7. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne 26.11.2015, kde žalovaná oproti svému podpisu prohlásila údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že je„ OSVČ“, její příjmy činí 21 000 Kč. Ohledně měsíčních výdajů prohlásila, že tyto činí 16 400 Kč, z toho 9 400 Kč výdaje na nájem a inkaso (nájemné 7 000 Kč, 1 900 Kč elektřina a 500 Kč voda), 7 000 Kč výdaje domácnosti a 500 Kč výdaje na telefon. Výdaje na splátky a půjčky činí 0 Kč. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaná je nájemníkem, má v současnosti již půjčku od právního předchůdce žalobce. Za žalobce tuto listinu podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovanou byly poskytnuty následující dokumenty: občanský průkaz, výpis z účtu, nájemní smlouva a SIPO.

8. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne 11.6.2016, kde žalovaná oproti svému podpisu prohlásila údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že je„ OSVČ“, její příjmy činí 23 000 Kč. Ohledně měsíčních výdajů prohlásila, že tyto činí 14 200 Kč, z toho 6 000 Kč výdaje na nájem a inkaso, 6 000 Kč výdaje domácnosti a 2 200 Kč výdaje na splátky úvěrů.. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaná je nájemníkem. Za žalobce tuto listinu podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovanou byly poskytnuty následující dokumenty: výpis z účtu, nájemní smlouva a SIPO.

9. Z oznámení ze dne 6.12.2019 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba, oznámila žalované, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň ji informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalované odesláno dne 7.1.2020.

10. Z předžalobní upomínky adresované žalované právním zástupcem žalobce dne 22.2.2021 vyplynulo, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalované odeslána.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 6.12.2019 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovanou.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovanou uzavřel smlouvy, jak jsou shora specifikovány, na jejichž základě žalovaná obdržela celkem 31 000 Kč. Žalovaná na základě těchto smluv uhradila pouze 12 060 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smluv zabýval schopností žalované úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v zákaznických kartách, jak jsou shora specifikovány. Pohledávky z předmětných smluv byly následně postoupeny žalobci, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a následně jí také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.

13. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

14. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

19. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25.2.2013 do 1.12.2016 (dále jen„ zákon o úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

20. Dle § 2 písm. e) zákona o úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období.

21. Dle § 9 odst. 1 zákona o úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

22. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovanou uzavřel smlouvy o zápůjčce, jak jsou shora specifikovány, na jejichž základě žalovaná obdržela 31 000 Kč. Žalovaná na základě těchto smluv uhradila pouze 12 060 Kč. Jelikož však soud shledal tyto smlouvy neplatnými, dále se nezabýval jejich ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

23. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 1 a § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku poskytnutou spotřebiteli v obou případech přesahující 5 000 Kč. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 9 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

24. Zákaznické karty doložené žalobcem jsou bez další důkazní podpory nevěrohodné a rozporné. Předně je bez dalšího poměrně nevěrohodné, že majetkové poměry žalované se na ploše pouhých několika měsíců výrazně lišily, jak co se týče příjmů, tak výdajů. Je například s podivem, že náklady žalované na bydlení poklesly během několika měsíců bezmála o 40 %, další výrazný pokles zaznamenaly výdaje domácnosti, žalovaná má přesto potřebu si půjčovat ještě věcí obnosy. Zákaznická karta ze dne 26.11.2015 je také nevěrohodná tím, že uvádí, že žalovaná má jiné půjčky, ale zároveň je zde výslovně uvedeno, že žalovaná v tomto ohledu nemá žádné výdaje. Není ani zcela zřejmé, jakým způsobem byly ověřeny příjmy žalované s ohledem na skutečnost, že má být osobou samostatně výdělečně činnou a ani, jak byla ověřena tato samotná skutečnost. Pokud se jednalo v výpisy z účtu, tak není bez dalšího zřejmé, za jaké období pocházely a zda z nich skutečně lze údaj o příjmech žalované zjistit, protože na rozdíl od výplatních pásek automaticky nelze uzavřít, že osoba samostatně výdělečně činná své příjmy dostává bezhotovostně. Pokud obchodní zástupce právního předchůdce žalobce danými listinami skutečně disponoval a tyto podrobil zkoumání, je jistě již naprosto minimální překážkou k těmto učinit kopie alespoň v digitální podobě při dnešní běžně dostupné technice (fotoaparáty v mobilních telefonech apod.), a to zvláště za situace, kdy zákon pod hrozbou absolutní neplatnosti takovou činnost poskytovateli úvěru ukládá. I při respektování názoru vyjádřeného Krajským soudem v Českých Budějovicích však soud nemůže vzít v potaz bez dalších důkazů pouze podepsanou zákaznickou kartu, pokud jsou tyto zjevně nevěrohodné a vnitřně rozporné. Je také nutné si uvědomit, že byť žalovaná deklaruje poměrně obstojné příjmy, nejsou kromě nákladů na bydlení nijak šíře objasněny její výdaje, přičemž žalovaná se v chronologicky pozdější smlouvě zavazuje s již stávajícími splátkami k závazku ve výši bezmála čtvrtiny jejích příjmů (2 200 + 4 x 761), což je při sice poměrně solidním, ale nikterak vysokém příjmu a obvyklých nákladech na nájemní bydlení a živobytí, výrazný rizikový faktor.

25. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015).

26. Zákon o úvěru ve znění účinném v době uzavření obou smluv pak v § 9 odst. 1 stanovil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, pokud poskytovatel úvěru nedostatečně zkoumá schopnost úvěrovaného splácet úvěr. Ze shora uvedeného se pak podává, že k takové situaci došlo v daném případě, když žalobce danou okolnost neprokázal. Soud dále připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv.

27. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalované nezabýval, když z provedeného šetření vyplynul závěr opačný, resp. řada údajů v zákaznické kartě byla nevěrohodná a nedoložená, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 9 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalované 31 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno bez právního důvodu a je povinna takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobce ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaná v souvislosti se smlouvami uhradila 12 060 Kč, zbývá tedy uhradit 18 940 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalobce dle doložených důkazů žalovanou vyzval k úhradě dluhu nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky odeslaném dne 7.1.2020. Toto je třeba považovat dle § 573 občanského zákoníku za doručenou třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 10.1.2020, jelikož pak žalovaná bez zbytečného odkladu v následující den neplnila, je od dalšího následujícího dne s úhradou ze smlouvy v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalované má pak žalobce od shora uvedeného data rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.

28. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaná byla v řízení většinově úspěšná a měla by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nesplní-li povinný dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozsudku.