8 C 233/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce adresa žalobkyně – příjmení příjmení zastoupeného advokátem: anonymizováno jméno příjmení jméno , se sídlem adresa žalobkyně , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného , okres okres , o zaplacení 43 101,28 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 39 585,50 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 5.5.2021 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 3 515,78 Kč, úroku ve výši 3 334,56 Kč, úroku z prodlení z částky 3 515,78 Kč za dobu od 1.4.2021 až do zaplacení, úroku z prodlení z částky 39 585,50 Kč za dobu od 1.4.2021 do 4.5.2021 a úroku ve výši 22,68 % ročně z částky 40 225,50 Kč od 1.4.2021 až do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 4 299 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 43 101,28 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 334,56 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 43 101,28 Kč od 1.4.2021 až do zaplacení a úrokem z částky 40 225,50 Kč ve výši 22,68 % ročně od 1.4.2021 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 4.9.2020, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] jednající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu [právnická osoba], odštěpný závod, [IČO] pod obchodní značkou [jméno] bank! (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“) .Ve smlouvě byl sjednán úvěrový rámec 40 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným úrokem, pojistným a poplatky. Žalovaný čerpal celkem 40 225,50 Kč. Podmínky smlouvy řádně neplnil, proto [anonymizována dvě slova] od smlouvy odstoupil s účinností ke dni 31.3.2021. Dlužná částka pak představuje neuhrazenou jistinu v dané výši, pojistné ve výši 959,35 Kč, poplatky ve výši 800 Kč a sjednanou smluvní pokutu ve výši 1 116,43 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s žalobcem dne 15.4.2021. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno, byl rovněž upomenut k úhradě s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně.

2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, uvedl, že poměry žalovaného byly zjišťovány při uzavírání předmětné smlouvy, kdy žalovaný prohlásil relevantní skutečnosti v žádosti o úvěr. Zde uvedl, že výše jeho příjmů činí 65 000 Kč měsíčně, celkové výdaje domácnosti pak činí 6 000 Kč měsíčně. [anonymizována dvě slova] také prověřil žalovaného v registrech SOLUS a NRKI/BRKI, údaje o nákladech na bydlení ověřil s tabulkou pro minimální náklady na bydlení, zohlednil i minimální disponibilní příjem. Dále pak žalobce odkázal na rozhodnutí Krajského soud v Českých Budějovicích, č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listiny fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listiny byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdili svým podpisem.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora a převzal osobně na adrese další), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.

5. Ze smlouvy uzavřené mezi [anonymizována dvě slova] a žalovaným dne 4.9.2020 vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany [anonymizována dvě slova] ve výši 40 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným úrokem s tím, že částka 22 897 Kč byla určena na nákup zboží. Ve smlouvě je vyplněno, že žalovaný má příjem 65 000 Kč ze zaměstnání u Ministerstva obrany, celkové náklady domácnosti činí 6 000 Kč. Ke smlouvě žalobce dále doložil produktové a všeobecné obchodní podmínky a sazebník, které byly sjednány jako jejich součást a informace o spotřebitelském úvěru.

6. Z dopisu [anonymizována dvě slova] adresovaného žalovanému ze dne 26.2.2021 vyplynulo, že právního předchůdce žalobce tímto odstoupil od shora uvedené úvěrové smlouvy z důvodu neplnění smluvních povinností žalovaným.

7. Dále žalobce doložil upomínku ze dne 18.2.2020, jíž rovněž adresoval žalovanému s tím, nechť uhradí dluh z úvěru s výstrahou odstoupení od smlouvy.

8. Z výpisu z úvěrového účtu [číslo] vyplynulo, že žalovaný čerpal v době od 4.9.2020 do 23.9.2020 celkem 39 585,50 Kč, nesplatil ničeho.

9. Z oznámení ze dne 28.4.2021 vyplynulo, že [anonymizována dvě slova] oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno dne 28.4.2021.

10. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 10.5.2021 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 15.4.2021 mezi žalobcem a [anonymizována dvě slova] bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 39 585,50 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který byl zaznamenán v úvěrové smlouvy, kde žalovaný vyplnil údaje o svých příjmech a výdajích, jak je shora uvedeno. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.

13. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

19. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 39 585,50 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

21. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku poskytnutou spotřebiteli. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. [anonymizována dvě slova] sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

22. Fakticky žalobce doložení listin prokazujících doložení příjmu či výdajů nijak neprokázal. Odkaz na závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích však není přiléhavý, neboť z předmětné listiny zároveň nevyplývá, že by žalovaný nějaké listiny v dané souvislosti předkládal. V dané listině je navíc deklarován výrazně nadprůměrný příjem a naopak výrazně podprůměrné výdaje, což činí danou listinu bez dalšího ověření a doložení skutečností nevěrohodnou. Výdaje žalovaného pak nejsou ani nijak blíže specifikovány. Je tedy zřejmé, že nebylo nijak prokázáno, že by k alespoň elementárnímu ověření majetkové sféry žalovaného, tedy jeho příjmů a výdajů skutečně došlo. S ohledem na uvedené informace se také nabízí otázka, proč žalovaný, kterému po úhradě všech deklarovaných měsíčních výdajů tedy mělo zbývat zhruba 60 000 Kč měsíčně k volnému užití, měl potřebu si půjčovat s nezanedbatelným úrokem na nákup zboží za zhruba 20 000 Kč atd.

23. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015), nedošlo.

24. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku).

25. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, když z provedeného šetření vyplynul závěr opačný, resp. údaje v zákaznické kartě byly nevěrohodné a nedoložené, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalovanému 39 585,50 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalobce dle doložených důkazů žalovaného vyzval k úhradě dluhu nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky odeslaném dne 28.4.2021. Toto je třeba považovat dle § 573 občanského zákoníku za doručené třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 3.5.2021, jelikož pak žalovaný bez zbytečného odkladu v následující den neplnil, je od dalšího následujícího dne s úhradou ze smlouvy v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobce od shora uvedeného data rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.

26. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobce, jenž zároveň doložil, že splnil podmínky stanovené § 142a o.s.ř. Náklady řízení na straně žalobce pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 2 156 Kč a náklady na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1.7.2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobci tedy dle § 14b odst. 1 bod 3. advokátního tarifu náleží odměna ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon, to vše do podání žaloby včetně. Advokát v daném případě vykonal tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení a dvě písemná podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva) a náleží mu tak odměna a náhrady v celkové výši 1 800 Kč (3 x 500 + 3 x 100). Dalším úkonem právní služby byla účast při jednání soudu, na níž je třeba již aplikovat obecná ustanovení tarifu. Dle § 7 bod 5 tarifu, náleží odměna ve výši 2 860 Kč za jeden úkon právní služby a rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z [obec] do [obec] a zpět, za níž advokát nárokoval adekvátní náhradu v rozsahu čtyř půlhodin, což je obecně známo, tedy za 400 Kč. Co se týče náhrady cestovného, advokát požadoval náhradu za danou cestu rovněž v obecně známé adekvátní délce 133,6 km, k čemuž předložil technický průkaz použitého vozidla, z nějž vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 9 l motorové nafty na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 589/2020 Sb. činí náhrada za 1 km 4,40 Kč, dle § 4 písm. c) činí průměrná cena motorové nafty 27,20 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 133,6 x 4,4 + 9 x 27,20 x 133, 6/100, tedy celkem 915 Kč a dále také doložené parkovné ve výši 30 Kč. Jelikož se právní zástupce účastnil v předmětný den u zdejšího soudu celkem patnácti jednání, je třeba náklady na cestovné, parkovné a za promeškaný čas v celkové výši 1 345 Kč (400 + 915 + 30) přiznat v jednotlivých věcech v rozsahu jedné patnáctiny, tedy ve výši 90 Kč. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 1 061 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobce tedy činí celkem 8 267 Kč (2 156 + 3 x 500 + 3 x 100 + 2 860 + 300 + 90 + 1 061). Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 39 585,50 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na jeho straně celkem 41 303,40 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 3 515,78 Kč s příslušenstvím, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na jeho straně celkem 12 982,99 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 54 286,39 Kč tak představuje úspěch žalobce 76 %, úspěch žalovaného 24 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 52 % svých nákladů, z částky 8 267 Kč tedy ve výši 4 299 Kč.