8 C 238/2020

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce se sídlem adresa , právně zastoupené advokátkou JUDr. jméno příjmení , se sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného , okres okres , v řízení o zaplacení 65 595 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba o zaplacení 65 595 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 65 595 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 36 094 Kč od 26.11.2017 až do zaplacení a spolu se smluvním úrokem ve výši 70,26 % ročně z částky 28 627,53 Kč od 26.11.2017 do zaplacení avšak maximálně do doby, kdy tento dosáhne 135 849 Kč. V odůvodnění žaloby uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovaným jako klientem dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalovanému 60 000 Kč, když předtím po důkladném zkoumání prověřil jeho schopnost úvěr splácet. Učinil tak na základě podkladů získaných od žalovaného a šetřením v registrech [příjmení] a NRKI a dále v insolvenčním rejstříku a v evidenci dokladů totožnosti. Na základě tohoto šetření bylo shledáno, že úvěr je možno žalovanému poskytnout. Žalovaný se zavázal částku vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 97,94 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 4 717 Kč. Jelikož žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas (uhradil na splátkách celkem 84 906 Kč), došlo v souladu s uzavřenou smlouvou ke dni 24.11.2017 k zesplatnění dluhu jako celku. K tomuto dni činila dlužná jistina 28 627,53 Kč a dlužné úroky 5 081,99 Kč, které dle smluvních ujednání přirostly s ohledem na výše uvedené k jistině. Z těchto částek žalobce rovněž požaduje sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, a to za dobu od 26.11.2017 do data vyhotovení žaloby. Mezi stranami byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení se splátkou delším než 30 dnů, takto žalobce nárokuje 2 385 Kč.

2. Žalovaný se ve věci písemně nevyjádřil.

3. Žalovaný při jednání soudu dne [datum] uvedl, že proti žalobě faktické námitky nemá, chce již mít celou záležitost hlavně vyřízenou. Žalobce byl při jednání soudu poučen soudem dle § 118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o.s.ř.“), že v zájmu svého úspěchu ve věci je třeba nad rámec uvedený v žalobě podrobněji tvrdit, jakým způsobem se zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr při jeho sjednávání a nad rámec příloh žaloby také v tomto směru doplnit dokazování.

4. V podání ze dne 7.12.2020 žalobce obsáhle doplnil k výzvě soudu následující. Žalobce zevrubně zopakoval tvrzení žalobní ohledně provedených šetření v registrech, z dokladů o příjmech žalovaného pak vyplynulo, že jeho čistý měsíční příjem činil 15 000 Kč a celkové měsíční náklady pak 7 800 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaný musel být schopen dostát sjednaným splátkám. Dané skutečnosti žalobce zjistil z formuláře hodnocení klienta. Pokud žalovaný neuvedl žádné další výdaje, žalobce neměl důvod se domnívat, že těmito je životní minimum stanovené zákonem na 3 410 Kč, a které je zákonem definováno jako částka k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, tedy částkou postačující k obživě a nikoli k přežití (tedy na rozdíl od existenčního minima). Další výdaje tedy byl povinen uvést žalovaný, pokud tyto zkreslil, porušil § 6 občanského zákoníku, dle nějž nesmí těžit ze svého nepoctivého činu, přičemž takové jednání by mohlo mít i trestněprávní rovinu. Žalovaný také v prohlášení klientů mj. podepsal, že všechny jím uváděné informace jsou pravdivé. Žalobce nemá objektivní možnost si informace o výdajích sdělených klientem ověřit. Je tedy zřejmé, že žalobce dostál své povinnosti vyplývající ze zákona, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat extenzivně. Žalobce při uzavření smlouvy vycházel přirozeně z toho, že dlužník měl v úmyslu svůj závazek splnit a že z toho důvodu pamatuje i na případy, kdy by se jeho ekonomická situace zhoršila a plnění závazků ze smlouvy by ta bylo ztíženo či ohroženo. Žalovaný je osobou svéprávnou, byl seznámen s podmínkami, za nichž se úvěr poskytuje, věděl (vědět mohl a měl) kolik činí měsíční splátka, kolik jich bude a kolik tedy se žalovaný zavazuje žalobci vrátit celkem. Nelze klást k tíži žalobce případné lehkomyslné chování žalovaného. Dále žalobce odkázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde tento uzavřel, že„ soudy měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu“, což v tomto případě nepochybně prokázáno. Pokud pak žalovaný uváděl, že na bydlí s rodiči a za bydlení vynaloží 4 000 Kč, je třeba z takové částky s odkazem na výše uvedené vycházet. Je pak otázkou, kam až by tedy zkoumání ze strany poskytovatele mělo v takovém případě zajít. Má mít k dispozici i prohlášení spolubydlících či nájemní smlouvy, pokud by pak věřil prohlášení spolubydlících, proč jej vůbec požadovat, když již samotný klient by měl uvést pravdivé informace. Věřitel má velmi omezené možnosti ověřit údaje o výdajích poskytnuté žadatelem a kromě zjevně nepřiměřených údajů (náklad 100 Kč včetně služeb apod.) mu nezbývá než věřit sděleným údajům. Věřitel nemá sám reálné prostředky, jak logicky zdůvodněné nižší výdaje, uvedené žadatelem, ověřit. Nemůže prověřovat výdaje klienta natolik, aby nemohlo dojít k jakémukoliv ovlivnění nebo zatajení ze strany klienta a byla zde tak 100% jistota, že finanční údaje jím uvedené budou vždy přesně odpovídat. Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] také shledal, že nelze po poskytovatelích úvěrů požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou s tím, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (klient - žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti.

5. Při jednání soudu dne [datum] i přes seznámení se s názorem soudu, že shora uvedené doplnění nebylo dostatečné, žalobce uvedl, že s tímto nesouhlasí a žádnými jinými důkazy již v daném ohledu nedisponuje. Právní zástupce žalobce závěrem odkázal na dosavadní vyjádření a navrhl žalobě vyhovět. Žalovaný k výzvě soudu uvedl, že náhradu nákladů řízení nepožaduje.

6. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 18.12.2015 a jejího dodatku ze dne 8.9.2016 vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobce, a to ve výši 60 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit, jak je shora uvedeno. Z předsmluvního formuláře a prohlášení klienta podepsaných žalovaným stejného dne vyplynulo, že tímto žalovaný obdržel zde uvedené informace o poskytovaném úvěru, a že veškeré údaje uvedené z jeho strany ve smlouvě jsou pravdivé.

7. Z dokladu z elektronického bankovnictví žalobce bylo zjištěno, že žalobce dne 22.12.2015 vyplatil 30 454 Kč prostřednictvím svého bankovního účtu na účet žalovaného uvedený v předmětné úvěrové smlouvě, dále vyplatil 29 546 na bankovní účet označený [anonymizována čtyři slova].

8. Z listiny označené jako hodnocení klienta vyplynulo, že tato byla v den uzavření smlouvy podepsána oběma stranami sporu. Byly zde zaznamenány údaje o poměrech žalovaného s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 15 000 Kč ze zaměstnání, výdaje činí 7 800 Kč. V dalších kolonkách bylo uvedeno 0 Kč (spoření, půjčky včetně splátek žalobci). Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů. Z výpisu z registru [příjmení] vyplynulo, že žalovaný zde nebyl k datu uzavření smlouvy evidován. Z tabulky hodnocení klienta NKRI vyplynulo, že tento byl v daném případě zařazen do kategorie 16 – smlouva hodnocena jako špatná (negativní příznak).

9. Dále žalobce doložil oboustrannou kopii občanského průkazu žalovaného, z níž je zřejmé, že touto žalobce disponuje.

10. Z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a [právnická osoba] dne 3.6.2013 a jejích dodatků ze dnů 31.12.2013, 13.2.2014 a 2.5.2014 vyplynulo, že žalovaný tímto uzavřel pracovní smlouvu na dobu neurčitou, poslední výše mzdy sjednána dne 13.2.2014 ve výši 13 000 Kč. Dále žalobce doložil dvě výplatní pásky žalovaného z období září a října 2015, z nichž vyplynula čistá mzda ve výši 16 571 Kč, resp. 14 149 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za období listopadu 2015 vyplynulo, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil - 898,35 Kč, konečný zůstatek pak částku 24,17 Kč. Na účtu bylo pětkrát neprovedeno inkaso s označením žalobce, žalovaný zároveň obdržel od svého zaměstnavatele 14 149 Kč. Dále žalobce doložil smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a [právnická osoba] ohledně zřízení zmíněného účtu od 1.2.2012.

11. Z oznámení ze dne 23.12.2015 vyplynulo, že žalobce tímto oznámil žalovanému, že schvaluje poskytnutí úvěru za podmínek uvedených ve smlouvě shora. Dle přiložené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalovaného dne 29.12.2015.

12. Z výzev k zaplacení ze dnů 24.8.2016 a 25.10.2017 vyplynulo, že tyto adresoval žalobce žalovanému v souvislosti s upomínám s platebními povinnostmi z předmětné úvěrové smlouvy s výstrahou zesplatnění úvěru jako celku, resp. jeho soudního vymáhání.

13. Z listiny označené jako karta klienta ze dne 10.8.2020 vyplynulo, že tuto vyhotovil žalobce ohledně předmětného úvěru, uvedl zde kontaktní informace na žalovaného, adresu jeho zaměstnavatele a základní parametry úvěru s tím, že aktuální výše dluhu činí 36 094,52 Kč.

14. Z předžalobní výzvy vyplynulo, že tuto adresovala právní zástupkyně žalobce žalovanému a vyzvala jej k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního archu byla tato výzva žalovanému před podáním žaloby odeslána.

15. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu – registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného ČNB vyplynulo, že žalobce je v tomto registru evidován.

16. Z vyjádření znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení] [příjmení] ze dne 25.10.2018 vyplynulo, že toto činil k objednávce žalobce ohledně vztahu mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou. Znalec uzavřel, že bez ohledu na to, zda je ve smlouvě uvedena efektivní či nominální úroková sazba, absolutní výše celkově zaplacených úroků je v obou případech shodná.

17. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována s úvěrovým rámcem 60 000 Kč, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 30 454 Kč, další částku až do výše 60 000 Kč žalobce převedl na účet označený jeho firmou. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil žalobci 84 906 Kč. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v listině označené jako hodnocení klienta, provedl šetření v registru [příjmení] a provedl hodnocení v registru NKRI. Žalobce doručil, resp. odeslal žalovanému shora uvedené listiny, oznámení o schválení úvěru a předžalobní výzvu.

18. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

23. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

24. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

25. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25.2.2013 do 1.12.2016 (dále jen„ zákon o úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

26. Dle § 2 písm. e) zákona o úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období.

27. Dle § 9 odst. 1 zákona o úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

28. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel 60 000 Kč, přičemž část této částky, jak je shora uvedeno, byla přeposlána žalobci. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

29. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 1 a § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli přesahující 5 000 Kč. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval v souladu se zákonem o úvěru. Tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil některá zkoumání (šetření v registrech a doložení dvou výplatních pásek žalovaného a výpisu z účtu žalovaného) nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřil příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015), nedošlo. Zákon o úvěru pak pro případ nedostatečného zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr stanoví absolutní neplatnost také smlouvy (§ 9 odst. 1 zákona o úvěru). Nová právní úprava (zákon č. 257/2016 Sb.) již sice stanoví neplatnost relativní, když počítá i s aktivitou spotřebitele ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv, neboť při této absenci daná smlouva o spotřebitelském úvěru prolamuje korektiv dobrých mravů (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku).

30. I když soud pomine, že doložené výplatní pásky představují pro komplexnější zhodnocení příjmů žalovaného poměrně krátké období (dva měsíce), přesto z nich lze dovodit, že žalovaný v době před uzavřením předmětné smlouvy disponoval spíše podprůměrným příjmem, když tento by vzhledem k povaze příjmu neměl dostát žádným zásadním výkyvům v čase. Tento příjem ve výši zhruba 15 000 Kč měsíčně pak sám o sobě nepochybně odpovídá možnosti splácet ve smlouvě sjednané splátky. Žalobce se však především při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zaměřil pouze na příjmovou část poměrů žalovaného a zcela rezignoval na shodně důležitou část výdajovou. Je pochopitelné, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovaly zcela. Jelikož žalobce plnil svou povinnost ze smlouvy bezhotovostně, stejně tak zaměstnavatel žalovaného, který mu na bankovní účet zasílal mzdu, je zřejmé, že žalovaný v době uzavření smlouvy a době předcházející disponoval bankovním účtem. Žalobci tak ničeho nebránilo opatřit si od žalovaného výpisy z bankovního účtu za několik měsíců nazpět, což by žalobci poskytlo věrohodný podklad pro úvahy o majetkových poměrech žalovaného a jeho měsíční bilanci příjmů a výdajů. Žalobce v daném ohledu disponoval jedním měsíčním výpisem z účtu žalovaného, z nějž vyplynul počáteční záporný zůstatek a konečný zůstatek naprosto minimální (24,17 Kč). Je tedy zřejmé, že žalovaný se při těchto podkladech rozhodně nejevil jako osoba, která by měla být schopna splácet 4 717 Kč měsíčně. Žalovaný navíc v listině hodnocení klienta uvedl, že nemá žádné další půjčky, v takovém případě ale není zřejmé, proč žalobce část poskytnutého úvěru zaslal na svůj vlastní účet a ještě v době před uzavřením předmětné smlouvy prováděl, byť neúspěšné, opakované inkaso na účtu žalovaného. Prohlášené majetkové poměry žalovaného tak jsou co do výdajů nevěrohodné. Nelze tedy shledat, že se žalobce dostatečně zabýval schopností žalovaného splácet úvěr a uzavřenou smlouvu je tak dále třeba shledat neplatnou pro rozpor s § 9 odst. 1 zákona o úvěru.

31. Odkaz na § 6 občanského zákoníku pak soud nepovažuje za přiléhavý, když daná situace sice svědčí ve prospěch žalovaného, nicméně až následkem liknavosti žalobce, který jedná jako profesionál. Z řízení navíc jednoznačně nevyplývá, že by údaje sdělené žalovaným nebyly pravdivé, jeví se pouze jako z části nepravděpodobné. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení, když navíc není vůbec známo, za jakých okolností vyplňování formuláře hodnocení klienta probíhalo. Tato polemika však není rozhodná pro posouzení žalobního nároku, resp. platnosti předmětné smlouvy, neboť z doložených důkazů s odkazem na výše uvedené nelze dospět k závěru, že žalobce odpovídajícím způsobem zkoumal úvěruschopnost žalovaného, resp. odpovídajícím způsobem zhodnotil informace takto získané.

32. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobce uhradil žalovanému 30 454 Kč, resp. 60 000 Kč (tvrzení žalobce v daném ohledu nebyla dostatečná, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný v dané souvislosti žalobci vrátil 84 906 Kč, což je suma převyšující obě shora zmíněné, je tedy zřejmé, že již nezbývá uhradit ničeho a soud tedy s odkazem na výše uvedené žalobu zamítl.

33. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když měl žalovaný v řízení plný úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil.