8 C 247/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce A ., IČO: IČO žalobce A , se sídlem Adresa žalobce A , právně zastoupený Jméno žalobce B Anonymizováno , advokátem se sídlem adresa proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , o zaplacení 121 560,22 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 93 557,86 Kč a na náhradě nákladů řízení 8 135 Kč, to vše v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč splatných do každého 25. dne v měsíci předem k rukám žalobce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, to vše pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 28 002,36 Kč, úroku ve výši 20 000,27 Kč, úroku z prodlení ve výši 3 311,35 Kč za dobu od 11. 6. 2025 do 1. 9. 2025, úroku ve výši 12 % ročně z částky 119 974,22 Kč za dobu od 2. 9. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 121 560,22 Kč za dobu od 2. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 121 560,22 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku č. II tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedl, že uzavřel s žalovaným dne 23. 9. 2022 úvěrovou smlouvu č. , hodnota, . Před uzavřením smlouvy žalobce řádně prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet, a to prostřednictvím kontroly registrů a databází, zejména registru NRKI a výpočtem disponibilního příjmu klienta a zjištěním jeho kreditního skóre. Při tomto zjišťování žalobce použil specializované ekonomické a matematické modely, k čemuž upozornil, že tyto jsou dle judikatury přípustnou metodou. Žalovaný si s žalobcem sjednal úvěrový rámec 120 000 Kč, které se zavázal splácet ve výši 4 % dlužné částky měsíčně. Celkem žalovaný v opakovaných čerpáních celkem načerpal 358 424,92 Kč, splatil v dané souvislosti 264 867,06 Kč, které byly započítávány na jistinu, úroky a poplatky. Žalovaný předmětnou úvěrovou smlouvu vypověděl ke dni 27. 5. 2025, dlužná částka k tomuto datu odpovídá částce žalované. Žalovaný dluh neuhradil i přes upomínání ze strany žalobce.

2. Soud žalobě vyhověl vydáním elektronického platebního rozkazu, proti němuž žalovaný brojil včas podaným odporem, kde uvedl, že se ocitl ve finanční tísni, když mu spolubydlící, do té doby přispívající na veškeré výdaje, takto přispívat přestal, neboť ztratil zaměstnání ze , podezřelý výraz, . Nájemné žalovaný platí ve výši 11 156 Kč, SIPO ve výši 2 015 Kč, 256 Kč týdně pak platí za dopravu do zaměstnání s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 21 433 Kč. Dluh byl schopen splácet po 2 500 Kč měsíčně.

3. V doplnění žaloby ze dne 4. 12. 2025 žalobce zevrubně zopakoval svou argumentaci ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když především s odkazem na četnou judikaturu vyzdvihl, že žalovaný po určitou dobu úvěr splácel a dále přípustnost a efektivnost užití matematických a obdobných modelů při zkoumání úvěruschopnosti. Dále žalobce uvedl, že souhlasí se splátkami dluhu ve výši 2 500 Kč měsíčně.

4. Žalovaný se k jednání soudu bez omluvy nedostavil, ač řádně a včas předvolán, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti účastníků řízení. Žalovaný se ve věci již dále nevyjádřil. Žalobce při jednání soudu setrval na žalobě, po poučení soudem dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. nechť v zájmu úspěchu ve věci doplní tvrzení a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného již ničeho nedoplnil. Závěrem žalobce navrhl žalobě vyhovět, když dále v otázce úvěruschopnosti vyzdvihl, že žalovaný po delší dobu úvěr splácel, žalobce nemůže být odpovědný za nějaké změny, které nastaly po uzavření smlouvy. Sám žalovaný v odporu uvedl, že úvěr přestal splácet z důvodu změny v poměrech. Odpor žalovaného by bylo možno s ohledem na jeho obsah také kvalifikovat jako uznání nároku a ve věci by tak bylo nutno vydat rozsudek pro uznání.Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

5. Žalobce předložil úvěrovou smlouvu ze dne 23. 9. 2022 uzavřenou mezi účastníky řízení, jejímž předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru žalovanému až do výše 25 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 26,28 % ročně v měsíčních splátkách ve výši 4 % dlužné částky. Ve smlouvě jsou uvedeny kromě kontaktních i údaje o poměrech žalovaného, a to že je svobodný, žije v nájmu, němá jednu vyživovací povinnost, a že je zaměstnán s měsíčním příjmem 18 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 15 000 Kč. K této žalobce zároveň doložil úvěrové podmínky sjednané jako její součást.

6. Z listiny označené jako Úvěrová zpráva vyplynulo, že žalovaný šetřil osobu žalovaného s tím, že zjistil, že tento již splácí jeden úvěr, a to ve výši 3 671 Kč měsíčně, zbývá doplatit 284 511 Kč.

7. Z listiny označené jako „Karta klienta“ vyplynulo, že byla provedena lustrace žalovaného v interních registrech žalobce a dále v registru NRKI, CEE, ISIR, SOLUS a MVCR. Dále je zde uvedeno, že žalovaný má příjmy ve výši 18 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 15 000 Kč a výdaje domácnosti pak 5 000 Kč, žalovaný nemá děti.

8. Dále žalobce doložil výplatní pásku žalovaného za období února 2024, kdy čistá mzda žalovaného činila 21 308 Kč (po blíže neurčených srážkách ve výši 840 Kč), vyplacena z větší části bezhotovostně.

9. Z výpisu čerpání a splátek žalovaného vyplynulo, že v souvislosti s předmětnou smlouvou od žalobce čerpal celkem 358 424,92 Kč a uhradil zpět 264 867,06 Kč. Dále žalobce doložil výzvu ke splacení úvěru adresovanou žalovanému ze dne 27. 5. 2025, kde jej vyzývá k doplacení dluhu do 14 dnů od sepsání výzvy. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalovanému odeslána.

10. V předžalobní výzvě ze dne 12. 6. 2025 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k úhradě dluhu souvisejícího s předmětným úvěrem. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalovanému odeslána před podáním žaloby.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s žalobcem shora specifikovanou smlouvu. Žalobce poskytl žalovanému v této souvislosti celkem 358 424,92 Kč, žalovaný žalobci v dané souvislosti uhradil 264 867,06 Kč. Žalobce zaslal žalovanému výzvy shora uvedené, před uzavřením smlouvy si opatřil jednu výplatní pásku žalovaného, kterého dále lustroval v registrech, jak je shora uvedeno.

12. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli dle § 2395 občanského zákoníku smlouvu o úvěru shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný čerpal finanční prostředky, jak je shora již také uvedeno. Na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jednalo o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Jednotlivými ujednáními z úvěrové smlouvy se ovšem soud dále nezabýval, protože tuto neshledal platnou s odkazem na skutečnost, že žalobce nedoložil, že by se řádně zabýval schopností žalovaného předmětný úvěr splácet. Z doložených listin nevyplývá, že by si žalobce opatřil jediný objektivní podklad pro závěr o konkrétních materiálních poměrech žalovaného. Předložená výplatní páska je za období pouhého jednoho měsíce, ale především pochází z doby až po uzavření předmětné úvěrové smlouvy, příjem žalovaného tedy nebyl objektivně ověřen nijak. Žalobce žádným způsobem neověřil ani výdaje žalovaného, ač mu nic nebránilo např. provést šetření na bankovním účtu žalovaného, který je jistě velmi spolehlivým dokladem o poměrem každé osoby. Žalovaný byl přitom zjevně rizikovým klientem, neboť měl dosahovat poměrně nízkých příjmů ve výši 18 000 Kč měsíčně s tím, že již z takového příjmu splácí úvěr ve výši zhruba 3 700 Kč měsíčně, zbývá mu tedy k úhradě veškerých dalších výdajů zhruba 14 300 Kč. Žalovaný je přitom nájemníkem a běžná výše nákladů na nájemní bydlení může představovat do té míry významný poměr z částky 14 300 Kč, že žalovaný již nemusí být schopen úhrady základních životních potřeb. Není zřejmé, jak žalobce dospěl k výdajům žalovaného ve výši 5 000 Kč měsíčně, ale tyto jsou, zvláště s přihlédnutím k výše uvedenému, zcela nereálné. Není zřejmé, kdo má být další člen domácnosti žalovaného, jaké jsou jeho či její poměry a v jaké výši je lze případně započítat do poměrů žalovaného.

14. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovali zcela, a to zvláště za situace, kdy se údaje jeví jako nevěrohodné či výrazně rizikové, stejně jako v tomto případě. Spolehnout se pouze na matematický model spočívající v uvedení životního minima, z nějž ovšem většina obyvatel reálně nevyžije a nežije, soud neshledává dostatečným. Využití obdobných modelů jistě nelze paušálně vyloučit, ale tyto musí operovat s věrohodnými či objektivními daty. Model, kdy je úvěruschopný každý, jehož příjem dosahuje součtu životního minima a splátky konkrétního úvěru lze stěží shledat odpovídajícím. Soud je pak přesvědčen, že ani skutečnost, že žalovaný po určitou dobu úvěr řádně splácel, není důvodem pro pozitivní závěr o úvěruschopnosti žalovaného, když není zřejmé, z jakých konkrétních zdrojů tak žalovaný činil a daná skutečnost nezbavuje žalobce povinnosti se úvěruschopností zabývat v době před uzavřením smlouvy.

15. Je pravdou, že žalovaný v podaném odporu neuvádí žádné konkrétní námitky proti žalobě a vyjadřuje vůli dluh splatit, nicméně tímto zároveň nárok uplatněný žalobou neuznává. Uznání žalobního nároku je procesní úkon, jímž účastník konkrétně a výslovně uvede, že proti žalobě, resp. uplatněnému nároku, nemá námitek, s touto zcela souhlasí a uznává, že došlo k porušení práva v neprospěch žalobce a je i srozuměn s plným vyhověním žalobě ze strany soudu. Ze samotné absence námitek však nelze dovozovat výslovný opak, přičemž vůle dluh splatit není podmínkou uznání, byť jsou v praxi tyto elementy často provázané. I bez ohledu na výše uvedené je nutno připomenout, že soud nemůže rozsudek pro uznání vydat ve věcech, v nichž nelze schválit smír (§ 99 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. a § 153a o.s.ř.), tedy pokud by byl schválený smír v rozporu s právními předpisy. S ohledem na nerovné postavení obou stran sporu a skutečnost, že žalobce ani přes poučení soudem nebyl schopen doložit, že předmětnou smlouvu uzavřel v souladu se zákonem o SP, nebylo by možné daný rozsudek (potažmo schválit smír) vydat.

16. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný při neplatnosti úvěrové smlouvy povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 358 424,92 Kč ponížených o dosavadní úhrady ve výši 264 867,06 Kč na výsledných 93 557,86 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. O lhůtě k zaplacení, resp. o možnosti dluh uhradit ve splátkách, soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o.s.ř. dle souhlasného prohlášení obou stran sporu. Pro ochranu žalobce jako oprávněného pak soud vyslovil podmínku ztráty výhody splátek, jež znamená, že pokud se žalovaný opozdí se splácením svého dluhu byť s jedinou splátkou, stane se tím splatnou celá zbývající nesplacená částka najednou.

17. Žalobce byl ve věci většinově úspěšný a má tak vůči žalovanému právo na poměrnou část svých nákladů (§ 142 odst. 2 o.s.ř.), když zároveň doložil splnění podmínek daných § 142a o.s.ř. Náklady řízení na straně žalobce spočívají v uhrazeném soudním poplatku ve výši 4 863 Kč a nákladech na právní zastoupení. Dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „tarif“) náleží advokátu v daném případě odměna ve výši 5 980 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž byly účelně vykonány tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby a účast u jednání soudu). Doplnění žaloby spočívající v rozšíření tvrzení o úvěruschopnosti mohl žalobce učinit již v žalobě, a proto jej soud účelným neshledal. Dle § 13 odst. 4 tarifu advokátu dále náleží paušální náhrada nákladů ve výši 450 Kč za každý úkon právní služby. Dle § 14 odst. 3 tarifu náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z , adresa, a zpět, za níž advokátu náleží náhrada v rozsahu tří půlhodin (což je obecně známo), tedy za 450 Kč. Co se týče náhrady cestovného, advokát požadoval náhradu za cestu z , adresa, a zpět v adekvátní délce 50 km (rovněž obecně známo), k čemuž předložil technický průkaz použitého vozidla, z nějž vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 4,6 l motorové nafty na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 475/2024 Sb. činí náhrada za 1 km 5,80 Kč, dle § 4 písm. c) činí průměrná cena motorové nafty 34,70 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 50 x 5,8 + 4,6 x 34,70 x 50/100, tedy celkem 370 Kč. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 5 574 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náklady řízení na straně žalobce tedy činí celkem 36 977 Kč (4 863 + 4 x 5 980 + 4 x 450 + 3 x 150 + 370 + 5 574). Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 93 557,86 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 28 002,36 Kč a příslušenství specifikovaného ve výroku č. II tohoto rozsudku, tedy celkem ohledně zaplacení 59 413,66 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 152 971,52 Kč tak představuje úspěch žalobce 61 %, úspěch žalovaného 39 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 22 % svých nákladů, z částky 36 977 Kč tedy ve výši 8 135 Kč.