8 C 252/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce , se sídlem Adresa žalobce , právně zastoupené advokátkou Jméno advokátky , se sídlem Adresa advokátky , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , v řízení o zaplacení 68 705,71 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba o zaplacení 68 705,71 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 68 705,71 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 61 367 Kč za dobu od 28. 5. 2025 do 1. 8. 2025 ve výši 1 331,88 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 60 367 Kč za dobu od 2. 8. 2025 do zaplacení, se smluvním úrokem ve výši 85,49 % ročně z částky 45 760,31 Kč za dobu od 28. 5. 2025 do 20. 6. 2025 ve výši 2 487,60 Kč a úrokem ve výši 12 % ročně z částky 45 760,31 Kč od 21. 6. 2025 až do zaplacení. V odůvodnění žaloby uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovaným jako klientem dne 8. 9. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr 60 000 Kč, když předtím po důkladném zkoumání prověřil jeho schopnost úvěr splácet. Učinil tak na základě podkladů a sdělení získaných od žalovaného a šetřením v registrech SOLUS a NRKI. Na základě tohoto šetření a provedení interního matematického modelu bylo shledáno, že úvěr je možno žalovanému poskytnout. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu se sjednaným úrokem v 48 měsíčních splátkách po 4 068 Kč. Jelikož žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas (uhradil z daného titulu celkem 67 936 Kč), došlo v souladu s uzavřenou smlouvou ke dni 26. 5. 2025 k zesplatnění dluhu jako celku. K tomuto dni činila dlužná tzv. nová jistina představující součet jistiny a přirostlých úroků 55 074,51 Kč. Dále žalobce rovněž požaduje sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, a to ze zmíněné částky do data vyhotovení žaloby ve výši 8 338,71 Kč. Mezi stranami byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení se splátkou delším než 15 dnů, takto žalobce nárokuje za prodlení se 14 splátkami ve výši 2 800 Kč (smluvní pokuta byla sjednána ve výši 200 Kč za každé prodlení) a dále 3 493 Kč jako smluvní pokutu sjednanou za prodlení se splátkou delším než 30 dnů v jednotlivé výši 499 Kč za celkem sedm splátek.

2. V podání ze dne 29. 12. 2025 žalobce k výzvě soudu obsáhle doplnil následující. Žalobce zevrubně zopakoval tvrzení žalobní ohledně provedených šetření v registrech, z dokladů o příjmech žalovaného pak vyplynulo, že jeho čistý měsíční příjem činil 50 000 Kč a celkové měsíční náklady pak 43 960 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaný musel být schopen dostát sjednaným splátkám. Dané skutečnosti žalobce zjistil z formuláře hodnocení klienta. K deklarovaným výdajům žalobce přičetl ještě rezervu ve výši 1 000 Kč a rovněž zohlednil životní minimum ve výši 4 860 Kč, které je zákonem definováno jako částka k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, tedy částkou postačující k obživě a nikoli k přežití (tedy na rozdíl od existenčního minima). Další výdaje byl povinen uvést žalovaný, pokud tyto zkreslil, porušil § 6 občanského zákoníku, dle nějž nesmí těžit ze svého nepoctivého činu, přičemž takové jednání by mohlo mít i trestněprávní rovinu. Žalovaný také v prohlášení klientů mj. podepsal, že všechny uváděné informace jsou pravdivé. Žalobce nemá objektivní možnost si informace o výdajích sdělených klientem ověřit. Je tedy zřejmé, že žalobce dostál své povinnosti vyplývající ze zákona, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat extenzivně. Žalobce při uzavření smlouvy vycházel přirozeně z toho, že dlužník měl v úmyslu svůj závazek splnit a že z toho důvodu pamatuje i na případy, kdy by se jeho ekonomická situace zhoršila a plnění závazků ze smlouvy by ta bylo ztíženo či ohroženo. Žalovaný je osobou svéprávnou, byl seznámen s podmínkami, za nichž se úvěr poskytuje, věděl (vědět mohl a měl), kolik činí měsíční splátka, kolik jich bude a kolik se zavazuje žalobci vrátit celkem. Nelze klást k tíži žalobce případné lehkomyslné chování žalovaného. Dále žalobce odkázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde tento uzavřel, že „soudy měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu“, což bylo v tomto případě nepochybně prokázáno. Pokud pak žalovaný uváděl, že jeho měsíční náklady na bydlení činí 17 450 Kč, je třeba z takové částky s odkazem na výše uvedené vycházet. Je pak otázkou, kam až by tedy zkoumání ze strany poskytovatele mělo v takovém případě zajít. Má mít k dispozici i prohlášení spolubydlících či nájemní smlouvy, pokud by pak věřil prohlášení spolubydlících, proč jej vůbec požadovat, když již samotný klient by měl uvést pravdivé informace. Věřitel má velmi omezené možnosti ověřit údaje o výdajích poskytnuté žadatelem a kromě zjevně nepřiměřených údajů mu nezbývá než věřit sděleným údajům. Věřitel nemá sám reálné prostředky, jak logicky zdůvodněné nižší výdaje, uvedené žadatelem, ověřit. Nemůže prověřovat výdaje klienta natolik, aby nemohlo dojít k jakémukoliv ovlivnění nebo zatajení ze strany klienta a byla zde tak jistota, že finanční údaje jím uvedené budou vždy přesně odpovídat. Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019 také shledal, že nelze po poskytovatelích úvěrů požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou s tím, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Dále žalobce upozornil na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005, dle nějž se ten, kdo se staví k uplatňování práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto práv.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání soudu se bez omluvy nedostavil, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu dne 27. 1. 2026 setrval na žalobě. Žalobce byl při jednání poučen soudem dle §118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s tím, nechť s výstrahou neúspěchu ve věci doplní tvrzení a důkazy ohledně hlubšího zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť dosud předložené důkazy k pozitivnímu závěru o dostatečném zkoumání nesvědčí. Žalobce již nad rámec shora uvedeného ničeho nedoplnil.Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 8. 9. 2023 (ve znění dodatku ze stejného dne a přihlášky k pojištění taktéž ze stejného dne) vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobce, a to ve výši 60 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit po 48 měsíčních splátkách po 4 068 Kč. Z předsmluvního formuláře, informace o pojištění a prohlášení klienta ze stejného dne vyplynulo, že tímto žalovaný obdržel zde uvedené informace o poskytovaném úvěru a o sjednaném pojištění, a že veškeré údaje uvedené z jeho strany ve smlouvě jsou pravdivé. Listiny neobsahují fyzický podpis žalovaného, žalobce k těmto doložil výpisy ze svého interního systému svědčící o zaslání verifikační platby a SMS.

5. Z dokladu z elektronického bankovnictví žalobce bylo zjištěno, že na bankovní účet uvedený žalovaným v úvěrové smlouvě bylo v den jejího uzavření odesláno 60 000 Kč.

6. Z listiny označené jako hodnocení klienta vyplynulo, že zde byly zaznamenány údaje o poměrech žalovaného s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 50 000 Kč ze zaměstnání, životní minimum činí 4 860 Kč, náklady na další osobu v domácnosti 3 650 Kč, výdaje na bydlení 17 450 Kč (nájemné, inkaso), výdaje na spoření 0 Kč, splátky úvěrů 15 000 Kč, ostatní náklady (doprava, záliby) pak 3 000 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný a žije s další osobou ve vlastním bydlení. K této žalobce dále doložil kopii občanského průkazu žalovaného.

7. Z výpisu z registru SOLUS vyplynulo, že žalovaný tímto registrem neprochází. Z tabulky hodnocení klienta NKRI vyplynulo, že žalovaný má dluhy po splatnosti, celkem dluží částku 1 967 188 Kč.

8. Z oznámení ze dne 11. 9. 2023 vyplynulo, že žalobce tímto oznámil žalovanému, že schvaluje poskytnutí úvěru za podmínek uvedených ve smlouvě shora. Dle přiložené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalovaného dne 13. 9. 2023. Z výzev k zaplacení ze dnů 24. 6. 2024, 23. 9. 2024, 22. 11. 2024, 22. 1. 2025, 25. 3. 2025. 23. 5. 2025 a 22. 4. 2025 vyplynulo, že tyto adresoval žalobce žalovanému v souvislosti s upomínáním s platebními povinnostmi z předmětné úvěrové smlouvy. Z oznámení ze dne 26. 5. 2025 vyplynulo, že tímto oznámil žalobce žalovanému, že došlo k zesplatnění předmětného úvěru.

9. Z listiny označené jako karta klienta ze dne 27. 10. 2025 vyplynulo, že tuto vyhotovil žalobce ohledně předmětného úvěru, uvedl zde kontaktní informace na žalovaného, adresu jeho zaměstnavatele a základní parametry úvěru s tím, že aktuální výše dluhu činí 60 367,51 Kč.

10. Z předžalobní výzvy vyplynulo, že tuto adresovala právní zástupkyně žalobce žalovanému a vyzvala jej k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního archu byla tato výzva žalovanému před podáním žaloby odeslána.

11. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu – registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného ČNB vyplynulo, že žalobce je v tomto registru evidován. Dále žalobce předložil svou interní metodiku ohledně podpisu smluv na dálku.

12. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, za dobu od 17. 8. 2022 do 8. 9. 2022 vyplynulo, že počáteční zůstatek činil 15 045,51 Kč a konečný zůstatek činil 10 059,93 Kč. Žalovaný dne 17. 8. 2022 obdržel 1 900 EUR a 1 700 EUR. Dne 2. 9. 2022 čerpal úvěr ve výši 55 000 Kč, na základě „interního převodu“ bylo dále připsáno 35 000 Kč. Dále žalobce doložil výpis z účtu žalovaného č. , č. účtu, za měsíce květen až srpen 2023. V měsíci srpnu bylo na účet připsáno 4 264,39 EUR a odepsáno 4 265 EUR, to vše mezi 15. 8. 2023 a 30. 8. 2023. V měsíci červenci bylo na účet připsáno 5 523,82 EUR a odepsáno 5 524 EUR, to vše mezi 17. 7. 2023 a 22. 7. 2023. V měsíci červnu bylo na účet připsáno 4 400,, právnická osoba, a odepsáno 4 650 EUR, to vše mezi 1. 6. 2023 a 18. 6. 2023. V měsíci květnu bylo na účet připsáno 4 156,66 EUR a odepsáno 4 392 EUR, to vše mezi 13. 5. 2023 a 23. 5. 2023. Počáteční zůstatek na účtu činil 485,97 EUR, konečný k 30. 6. 2023 pak 0,84 EUR, k 31. 7. 2023 činil 0,84 EUR a k 31. 8. 2023 činil 0,05 EUR.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 60 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil 67 936 Kč. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v listině označené jako hodnocení klienta, provedl šetření v registru SOLUS, provedl hodnocení v registru NKRI a opatřil si výpisy z bankovních účtů žalovaného shora uvedené. Žalobce doručil, resp. odeslal, žalovanému shora uvedené listiny - oznámení o schválení úvěru a předžalobní výzvu.

14. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel 60 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel zákona o SP. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP. Tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil některá zkoumání (šetření v registrech a doložení bankovních výpisů) nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat.

16. Již se samotné listiny nazvané jako Hodnocení klienta plyne, že žalovaný byl výrazně rizikovým klientem, když měl deklarovat sice solidní příjmy ve výši 50 000 Kč měsíčně, ale jeho výdaje byly deklarovány ve výši 43 960 Kč měsíčně, přičemž se předmětným úvěrem zavázal k měsíčním platbám ve výši 4 068 Kč. Rezerva žalovaného tedy byla zcela minimální nedosahující ani výše 2 000 Kč. To vše navíc za situace, kdy žalobce započítával výdaje žalovaného na živobytí (tedy stravu, hygienu a další náklady vyjma bydlení, zálib a splátek úvěrů) pouze ve výši životního minima, tedy ve výši 4 860 Kč představujících zhruba 160 Kč na den na veškerou stravu, hygienu, ošacení apod. Použití matematických a pravděpodobnostních modelů při zkoumání úvěruschopnosti jistě nelze paušálně zatracovat, nicméně ani je paušálně bez dalšího přijmout. Model předestřený žalobcem počítá pouze se započtením životního minima jako výdaje na živobytí a není zřejmé, zda zohledňuje cokoliv dalšího. Je předně obecně známo, že prakticky nikdo nežije jen s výdaji odpovídajícími životnímu minimu a stěží lze přijmout závěr, že pokud někdo disponuje měsíčně částkou životního minima a částkou sjednaných splátek, tak se automaticky jedná o osobu úvěruschopnou.

17. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovali zcela, a to zvláště za situace, kdy se údaje sdělené spotřebitelem nebo zjištěné poskytovatelem nejeví jako věrohodné či pravděpodobné, stejně jako v tomto případě. Žalobce se za této situace sice zcela správně nespokojil s danými údaji, nicméně jím opatřené doklady poskytnutí úvěru ještě méně podporují. Výpis z bankovního účtu č. , č. účtu, byl doložen pouze za dobu od 17. 8. 2022 do 8. 9. 2022, tedy za dobu zhruba tří týdnů, když takto krátký úsek může být stěží dostatečným reprezentantem poměrů jakékoliv osoby. Z tohoto navíc vyplynulo, že byť žalovaný během těchto tří týdnů obdržel významné platby v celkové výši zhruba 180 000 Kč včetně čerpání úvěru ve výši 55 000 Kč, přesto již po několika dnech zůstatek na účtu činil pouze zhruba 10 000 Kč. Co se týče účtu č. , č. účtu, , byl tento předložen za dostatečně reprezentativní období čítající čtyři měsíce, nicméně ani tento důkaz pozitivnímu závěru o úvěruschopnosti žalovaného nesvědčí. Opět jsou zde zaznamenány významné příjmové platby ve výši zhruba 100 000 Kč měsíčně, nicméně tyto jsou v řádu dnů či maximálně dvou týdnů zcela spotřebovány, od června 2023 dále účet vykazuje zůstatky v řádu pouhých jednotek Kč.

18. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno, za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná karta hodnocení klienta stávající podobu. Stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005 se týká zcela jiného skutkového stavu a otázky vztahu účastníka řízení ke státu, resp. k soudnímu a obdobnému řízení. Zmíněné závěry nijak nezbavují žalobce jeho zákonných povinností, jimž dle názoru soudu nedostál a tyto nelze, zvláště v otázce ochrany spotřebitele, kdy zákonodárce deklaruje jistou nerovnost mezi stranami, jakkoliv relativizovat s odkazem na uplatňování či neuplatňování práv žalovaným. Skutečnost, že žalovaný byl po určitou dobu schopen úvěr splácet nebo zkrátka byl ve výsledku úvěruschopný, nijak nezbavuje poskytovatele úvěru povinnosti úvěruschopnost zkoumat. Není pak ani zřejmé, z jakých finančních prostředků se tak dělo, zda se poměry žalovaného v průběhu čas nezměnily a nelze automaticky uzavřít, že se tak dělo z důvodu jeho dostačujících majetkových poměrů v době uzavření předmětné smlouvy. Žalobce byl opětovně poučen dle § 118a o.s.ř. o nutnosti ještě dále prohloubit tvrzení a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti, což již dále neučinil. Soudu pak tedy nezbylo než uzavřít, že se žalobce dostatečným způsobem úvěruschopností žalovaného nezabýval a smlouvu tak s odkazem na výše uvedené shledat neplatnou.

19. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný při neplatnosti smlouvy povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 60 000 Kč poníženou o již provedené splátky. Jelikož již žalovaný uhradil částku převyšující (67 936 Kč), není již z daného titulu povinen hradit ničeho.

20. Žalovaný byl v řízení plně úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.