8 C 253/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce A ., IČO: IČO žalobce A , se sídlem Adresa žalobce A , právně zastoupený Jméno žalobce B tituly za jménem ., advokátem se sídlem adresa , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , s adresou pro doručování adresa , o zaplacení 48 557,17 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 42 480 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 6 077,17 Kč, úroku ve výši 6 624,36 Kč, úroku z prodlení za dobu od 3. 7. 2025 do 15. 10. 2025 ve výši 1 606,37 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 48 557,17 Kč za dobu od 16. 10. 2025 až do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 5 299 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 48 557,17 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku č. II tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedl, že uzavřel s žalovaným dne 12. 11. 2024 úvěrovou smlouvu č. , hodnota, (dále jen „ÚS“). Podpisem ÚS se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky (dále jen „ÚP“). Před uzavřením smlouvy žalobce řádně prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet, když ověřil data sdělená žalovaným. Žalobce provádí kontrolu v několika registrech a dostupných databázích, důsledně zjišťuje kreditní skóre klienta a vypočítává tzv. , Anonymizováno, částku, tedy částku, které klientovi zbyde po odečtení všech výdajů. Dále žalobce obsáhle rozvedl, že zákonná úprava nestanoví konkrétní metody zkoumání úvěruschopnosti, přičemž za přijatelnou metodu je nutno mít i matematické a statistické modely. Žalovaný prostřednictvím úvěru čerpal 47 443 Kč, které se zavázal splatit v měsíčních splátkách spolu se sjednaným úrokem. Takto žalovaný uhradil pouze 4 963 Kč. Jelikož tedy splátky nehradil řádně a včas, žalobce úvěr zesplatnil ke dni 18. 6. 2025. Pohledávka ve výši žalované částky pak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 45 757,17 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 900 Kč. V doplnění žaloby ze dne 19. 12. 2025 žalobce zevrubně zopakoval svou argumentaci ohledně využití statistických modelů při zkoumání úvěruschopnosti, upozornil také, že před soud se dostanou pouze 2 % smluv schválených žalobcem. Žalobce žalovaného lustroval v registru NRKI a CEE, zjistil takto stávající splátky žalovaného ve výši 3 350 Kč, které zahrnul do tzv. , Anonymizováno, .

2. Při jednání soudu dne 27. 1. 2026 žalovaný uvedl, že s žalobou souhlasí, dluhu si je vědom. K výzvě soudu dále uvedl, že v roce 2024 měl příjem ze zaměstnání ve výši zhruba 30 000 Kč, bydlel v té době s kamarádem, na bydlení vynaložil zhruba 4 000 Kč, v té době žádné úvěry nesplácel. Dva až tři měsíce po uzavření úvěru přišel o práci, takže nemohl již dále splácet. Právní zástupce žalobce k tomu navrhl, aby soud s ohledem na prohlášení žalovaného vydal rozsudek pro uznání. K výzvě soudu, nechť s odkazem na § 118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) prohloubí tvrzení a důkazní návrhy ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, již žalobce ničeho nedoplnil. Žalovaný závěrem uvedl, že momentálně není schopen hradit žádné splátky, má pouze příležitostné příjmy. Bydlí na ubytovně, kde platí 9 900 Kč měsíčně, zbývá mu sotva na úhradu základních výdajů. Má také dluhy u více věřitelů, těmto není schopen dostát, bylo mu doporučeno, aby si zřídil živnost a následně insolvenci, což doposud v případě insolvence neučinil. Právní zástupce žalobce závěrem navrhl žalobě vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení s tím, že byly splněny podmínky pro plné vyhovění žaloby.Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

3. Žalobce předložil ÚS ze dne 12. 11. 2024 uzavřenou mezi účastníky řízení, jejímž předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru žalovanému až do výše 47 443 Kč, které se žalovaný zavázal splácet ve 48 splátkách po 1 521 Kč měsíčně. Ve smlouvě jsou uvedeny kromě kontaktních i údaje o poměrech žalovaného, a to že je svobodný, žije u rodičů, a že je zaměstnán s měsíčním příjmem 25 000 Kč a 10 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 45 000 Kč. Výdaje na bydlení činí 3 500 Kč, splátky úvěrů 3 400 Kč, ostatní výdaje 5 000 Kč. K této žalobce zároveň doložil ÚP.

4. Z listiny označené jako Úvěrová zpráva vyplynulo, že jsou zde uvedeny osobní údaje žalovaného a dále údaje o jeho stávajících úvěrech s tím, že žalovaný splácí úvěr ve výši 395 300 Kč po 3 350 Kč měsíčně. Z listiny označené jako „Karta klienta“ vyplynulo, že byla provedena lustrace žalovaného v interních registrech žalobce a dále v registru NRKI, CEE a MVCR. Dále je zde uvedeno, že žalovaný má příjmy z dohody o pracovní činnosti ve výši 10 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 45 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti činí 11 900 Kč. V listině označené jako „Ověření bonity , Anonymizováno, “ žalobce představuje svou metodiku hodnocení úvěruschopnosti klientů, když zejména uvádí, že používá statistický model, jehož užití zevrubně obhajuje. Dále uvedl, že , Anonymizováno, je vypočítáván z měsíčních příjmů a výdajů žadatele, hodnota , Anonymizováno, je pak zpracována též pro domácnost žadatele. Žalovaný měl v žádosti uvést příjem 35 000 Kč, z nějž žalobce odečetl životní minimum 4 470 Kč, zjištěné splátky z registru NRKI ve výši 3 350 Kč, buffer , Anonymizováno, žadatele ve výši 100 Kč a výše splátky poskytovaného úvěru ve výši 1 920 Kč, načež žalobci vyšlo, že zbývající , Anonymizováno, žadatele činí 25 160 Kč. , Anonymizováno, domácnosti při započítání příjmů dalšího člena domácnosti ve výši 45 000 Kč poté činí 59 625 Kč. Zde žalobce kromě výše uvedeného započetl náklady na bydlení 6 545 Kč a životní minimum členů domácnosti 8 510 Kč.

5. Z výpisu čerpání a splátek žalovaného vyplynulo, že v souvislosti s předmětnou smlouvou od žalobce žalovaný čerpal celkem 47 443 a uhradil zpět 4 963 Kč.

6. Dále žalobce doložil výzvu ke splacení úvěru adresovanou žalovanému ze dne 18. 6. 2025. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalovanému odeslána následujícího dne. V předžalobní výzvě ze dne 6. 8. 2025 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k úhradě dluhu souvisejícího s předmětným úvěrem. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalovanému odeslána před podáním žaloby.

7. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s žalobcem shora specifikovanou smlouvu. Žalobce poskytl žalovanému v této souvislosti celkem 47 433 Kč, žalovaný žalobci v dané souvislosti uhradil 4 963 Kč. Žalobce zaslal žalovanému výzvy shora uvedené. Před uzavřením smlouvy žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného, když vycházel z údajů uvedených v úvěrové smlouvě, lustrace shora specifikované a následného výpočtu finančních prostředků, které žalovanému mají měsíčně zbývat.

8. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

9. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli dle § 2395 občanského zákoníku smlouvu o úvěru shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný čerpal finanční prostředky, jak je shora již také uvedeno. Na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jednalo o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Jednotlivými ujednáními z úvěrové smlouvy se ovšem soud dále nezabýval, protože tuto neshledal platnou s odkazem na skutečnost, že žalobce nedoložil, že by se řádně zabýval schopností žalovaného předmětný úvěr splácet. Z doložených důkazů nevyplývá, že by žalobce disponoval jedinou objektivní listinou osvědčující poměry žalovaného (nejtypičtěji výplatní pásky či výpis z bankovního účtu). Za takové situace nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti je řádné, zvláště pokud je smlouva uzavřena prostřednictvím internetu a není zřejmé, jakým způsobem a kdo formulář se smlouvou vyplnil. Podstatná část deklarovaných příjmů ve výši 10 000 Kč není ani ve formě další deklarace objasněna co do zdroje. Žalovaný při jednání soudu uváděl příjmy nižší, než je uvedeno v ÚS, rovněž neuváděl, že bydlel u rodičů. Ani ve formě jednostranného deklarování není objasněno, kdo přesně tvoří s žalovaným domácnost, jaké jsou jeho či její poměry a z jakého důvodu a v jaké míře by snad měly být zohledňovány v poměrech žalovaného. Použití matematických a pravděpodobnostních modelů při zkoumání úvěruschopnosti jistě nelze paušálně zatracovat, nicméně ani je paušálně bez dalšího přijmout. Model předestřený žalobcem navíc počítá pouze se započtením životního minima jako výdaje a není zřejmé, zda zohledňuje cokoliv dalšího kromě splátek úvěrů. Je předně obecně známo, že prakticky nikdo nežije jen s výdaji odpovídajícími životnímu minimu a stěží lze přijmout závěr, že pokud někdo disponuje měsíčně částkou životního minima a částkou sjednaných či stávajících splátek úvěrů, tak se automaticky jedná o osobu úvěruschopnou. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání příjmů a výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovali zcela, a to zvláště za situace, kdy se údaje sdělené spotřebitelem nejeví jako zcela věrohodné (náklady na bydlení ve výši pouhých 3 500 Kč měsíčně a veškeré ostatní náklady ve výši 5 000 Kč měsíčně) nebo sám poskytovatel z ne zcela pravděpodobných výdajů sám vychází (veškeré výdaje ve výši životného minima, náklady celé domácnosti na bydlení ve výši zhruba 6 000 Kč). Žalobci např. ničeho nebránilo učinit ono minimum a vyžádat si od žalovaného výpisy z bankovního účtu za období několika měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy, když tyto by poskytly poměrně věrohodný obrázek o bilanci příjmů a výdajů žalovaného. Spolehnout se pouze na matematický model spočívající v uvedení životního minima, z nějž ovšem většina obyvatel reálně nevyžije a nežije, soud neshledává dostatečným. Stejně tak, zvláště při užití dnes běžně dostupných technologií, není pro poskytovatele úvěru jakkoliv problematické ověřit příjem žalovaného ze zaměstnání.

10. Žalovaný ve věci uvedl, že s žalobou souhlasí, dluhu si je vědom. Ač se nejedná o výslovné uznání, dle obsahu tohoto úkonu by bylo možné takový procesní úkon dovodit. Pokud se žalobce domáhal vydání rozsudku pro uznání, soud nicméně podmínky pro vydání takového rozhodnutí plně vyhovujícího podané žalobě neshledal. Zákon sice soudu nesvěřuje v případě uznání nároku možnost zcela volné úvahy, tak jako v případě rozsudku pro zmeškání (§ 153b o.s.ř.), nicméně přesto existuje zákonný korektiv spočívající v zákazu vydání rozsudku pro uznání ve věcech, v nichž nelze schválit smír dle § 99 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. (§ 153a odst. 2 o.s.ř.), přičemž soud dle těchto ustanovení smír neschválí, pokud by byl v rozporu s právními předpisy a ve stejném případě tedy ani nevydá rozsudek pro uznání. Důvodem pro přijetí takového postupu je pak v dané věci procesní stav, kdy žalobce i před výzvy soudu nedoložil řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a tedy neprokázal platnost předmětné ÚS, jak je shora podrobně uvedeno. Pro rozpor s hmotným právem, konkrétně pak s § 86 a 87 zákona o SP pak tedy soud rozsudek pro uznání nevydal. Rozsudek pro uznání a tím i plné vyhovění žalobě je především z pohledu povinností potenciálně uložených žalovanému v poměrně výrazném nepoměru (viz poměr úspěchu a neúspěchu níže s tím, že povinnost k úhradě úroků by byla uložena i do budoucna) oproti nyní vydávanému rozsudku. Tento výrazný neprospěch ve vztahu k žalovanému je dále akcentován tím, že žalobce je obchodní společností zastoupenou advokátem, které nedoložila řádně splnění svých zákonných povinností a žalovaný je spotřebitel blízký věku mladistvému, který se uznáním chystal k přijetí povinnosti výrazně převyšující povinnost, o níž nyní autoritativně rozhoduje soud na základě provedeného dokazování. Pokud by žalovaný v řízení zůstal pasivní, mělo by meritorní rozhodnutí soudu stávající podobu a žalovaný by tak byl svým způsobem znevýhodněn za svou aktivitu ve vztahu k dluhu, což odporuje obecným zásadám spravedlivého uspořádání.

11. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný při neplatnosti ÚS povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 47 433 Kč poníženou o dosavadní splátky ve výši 4 963 Kč na výsledných 42 470 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný uváděl, že v jeho možnostech není za stávající situace dluh uhradit, a to ani ve splátkách, uložil mu soud dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

12. Žalobce byl ve věci většinově úspěšný a má tak vůči žalovanému právo na poměrnou část svých nákladů (§ 142 odst. 2 o.s.ř.), když zároveň doložil splnění podmínek daných § 142a o.s.ř. Náklady řízení na straně žalobce spočívají v uhrazeném soudním poplatku ve výši 2 428 Kč a nákladech na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni tedy dle § 14b odst. 2 bod 3. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „tarif“), náleží odměna ve výši 700 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon, a to do podání žaloby včetně. V daném případě byly vykonány tři takové úkony, a to příprava a převzetí zastoupení a písemné podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva. Dalším úkonem právní služby byla účast při jednání soudu, na níž je třeba již aplikovat obecná ustanovení tarifu (§ 14b odst. 3 tarifu). Dle § 7 bod 5 tarifu, náleží advokátu v daném případě odměna ve výši 3 060 Kč za jeden úkon právní služby a rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu ve znění účinném v době vykonání úkonu. Stručné doplnění žaloby soud neshledává účelně vykonaným úkonem, když žalobce zde v podstatě pouze zopakoval a opětovně formuloval tvrzení obsažená v žalobě. Dle § 14 odst. 3 tarifu náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z , adresa, a zpět, za níž náleží náhrada v rozsahu čtyř půlhodin, když tento rozsahu soud považuje za obecně známý, tedy za 600 Kč. Co se týče náhrady cestovného, cesta z , adresa, a zpět představuje 130 km, což je rovněž obecně známo. K tomu advokát předložil technický průkaz použitého vozidla, z nějž vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 5,3 l motorové nafty na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 573/2025 Sb. činí náhrada za 1 km 5,90 Kč, dle § 4 písm. c) činí průměrná cena motorové nafty 34,10 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 130 x 5,9 + 5,3 x 34,10 x 130/100, tedy celkem 1 002 Kč. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 1 578 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobkyně tedy činí celkem 11 518 Kč (2 428 + 3 x 700 + 3 x 100 + 3 060 + 450 + 4 x 150 + 1 002 + 1 578). Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 42 480 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 15 888,98 Kč (součet položek ve výroku č. II tohoto rozsudku k datu vyhlášení rozsudku). Z celkového předmětu řízení ve výši 58 368,98 Kč tak představuje úspěch žalobce 73 %, úspěch žalovaného 27 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 46 % svých nákladů, z částky 11 518 Kč tedy ve výši 5 299 Kč.