8 C 261/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně zastoupeného advokátem: anonymizováno jméno příjmení jméno, se sídlem adresa žalobkyně, proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného, o zaplacení 37 513,25 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 24 916,93 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 16.12.2021 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 12 596,32 Kč, úroku z prodlení ve výši 2 436,98, úroku ve výši 3 128,92 Kč, úroku ve výši 20,4 % ročně z částky 35 838,25 Kč za dobu od 19.12.2020 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 36 738,25 od 25.11.2021 do 15.12.2021 a úroku z prodlení z částky 11 821,32 Kč za dobu od 16.12.2021 až do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 37 513,25 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 436,98 Kč, úrokem ve výši 20,4 % ročně z částky 35 838,25 Kč od 19.12.2020 do zaplacení, úrokem ve výši 3 128,92 Kč a úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 36 738,25 Kč od 25.11.2021 do zaplacení. Dále uvedl, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, IČO, dne 5.8.2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě bylo žalovanému z úvěrového účtu č. bankovní účet poskytnuto celkem 45 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu se sjednaným úrokem a poplatky formou pravidelných měsíčních splátek. Žalovaný se dostal opakovaně do prodlení se splácením úvěru, proto právní předchůdce žalobce využil svého práva sjednaného ve smlouvě a úvěr prohlásil za splatný ke dni 18.12.2020, zároveň také uplatnil právo na sjednanou smluvní pokutu ve výši 20 % z celkové částky všech splátek splatných po zesplatnění. Předmětná pohledávka byla výše uvedenou společností postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16.11.2021. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dlužná jistina představuje částku 35 838,25 Kč, částku 900 Kč činí poplatky a smluvní pokuty.

2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, uvedl, že žalovaný doložil deklaroval svůj příjem ve výši 21 271 Kč měsíčně, resp. 23 000 Kč měsíčně. Právní předchůdce žalobce také sháněl informace o žalovaném ve veškerých interních a externích databázích. Porovnal příjmy a výdaje žalovaného s historickými daty získanými od ČSÚ. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí název soudu, č.j. číslo jednací ze dne datum rozhodnutí, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listiny fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listiny byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdily svým podpisem. Dle rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9.3.2021 pokud nejsou uvedeny výdaje spotřebitele, lze užít ekonomického modelu.

3. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

5. Ze smlouvy uzavřené mezi společností právnická osoba a žalovaným dne 5.8.2019 vyplynulo, že jejím předmětem byl úvěr ve výši 45 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet po 1 714,70 Kč měsíčně. Ke smlouvě žalobce rovněž doložil obchodní podmínky a sazebník sjednané jako její nedílnou součást a formulář s informacemi o úvěru.

6. Z výpisu z předmětného úvěrového účtu vyplynulo, že žalovanému bylo poskytnuto 45 000 Kč, žalovaný v dané souvislosti právními předchůdci žalobce uhradil 20 083,07 Kč.

7. Z listiny označené jako Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že zde zaměstnanec právního předchůdce žalobce popsal proces zkoumání úvěruschopnosti obdobným způsobem, jako je uvedeno ve vyjádření žalobce. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, žije v nájmu, na nákladech na bydlení se podílí z 92,48 %. Právnímu předchůdci žalobce splácí 100 Kč měsíčně.

8. Ze žádosti o úvěr podepsané žalovaným dne 2.8.2019 vyplynulo, že zde prohlásil údaje o svých poměrech s tím, že má jediný příjem, a to ze mzdy ve výši 21 271 Kč, je svobodný a žije v nájmu, celkový příjem domácnosti činí 23 000 Kč, žalovaný nemá jiné měsíční splátky a má jednu vyživovací povinnost.

9. Z dopisu ze dne 20.12.2020 vyplynulo, že právnická osoba oznámila žalovanému, že prohlašuje předmětný úvěr za splatný ke dni 18.12.2020.

10. Z oznámení ze dne 30.11.2021 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba, oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána dne 9.12.2021.

11. Z předžalobní upomínky adresované žalované právním zástupcem žalobce dne 14.4.2022 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána před podáním žaloby.

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 16.11.2021 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 45 000 Kč. Žalovaný v dané souvislosti uhradil celkem 20 083,07 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, když zjistil výši interních splátek žalovaného v době poskytnutí úvěru a nechal žalovaného vyplnit žádost o úvěr shora rovněž specifikovanou. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, což bylo žalovanému oznámeno, žalovanému byla také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.

14. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

19. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25.2.2013 do 24.2.2013 (dále jen„ zákon o úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

20. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 45 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

22. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 1 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak k výzvě soudu argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Právní předchůdce žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

23. Právní předchůdce žalobce ověřil příjem žalovaného pouze prostřednictvím prohlášení žalovaného, přičemž se nejednalo o příjem sice nikoli výrazně nízká, ale z obecného hlediska spíše podprůměrný, jak je obecně známo. Výdaje žalovaného právní předchůdce žalobce neověřil nijak, pouze zjistil údaje o jeho dalších interních úvěrech. Použití matematických či pravděpodobnostních modelů při zkoumání úvěruschopnosti jistě nelze paušálně vyloučit a jejich použití by přicházelo např. v úvahu, pokud by byl zjištěn příjem žalovaného výrazně vyšší. Za dané situace se však žalovaný zavázal k poměrně výrazným splátkám ve výši bezmála 2 000 Kč, kdy sice jeho příjem by k takovým splátkám měl postačovat, ale není vůbec zřejmé, jaké jsou výdaje žalovaného na bydlení, které v případě nájemního bydlení mohou běžně tvořit i více než polovinu deklarovaných příjmů, nejsou známy výdaje jiné včetně objasnění povahy a výše deklarované vyživovací povinnosti. Tzv. příjem domácnosti nebyl objasněn rovněž nijak, nebyl ani blíže specifikován a není konečně ani nikterak zásadně vyšší než deklarovaný příjem ze mzdy. Soud je pak přesvědčen, že ani skutečnost, že žalovaný po určitou delší dobu úvěr řádně splácel, není důvodem pro pozitivní závěr o úvěruschopnosti žalovaného, když není zřejmé, z jakých konkrétních zdrojů tak žalovaný činil a daná skutečnost nezbavuje poskytovatele úvěru povinnosti se úvěruschopností zabývat v době před uzavřením smlouvy. Právnímu předchůdci žalobce např. ničeho nebránilo, aby si opatřil výpisy z bankovního účtu žalovaného, které jsou poměrně spolehlivým a poměrně komplexním dokladem o finanční bilanci či obecně majetkových poměrech dané osoby, přičemž poskytnutí úvěru a jeho splácení se dělo bezhotovostně, žalovaný byl klientem právního předchůdce žalobce jakožto banky. Právě zejména s ohledem na absenci jakéhokoliv zjištění výdajů žalovaného, byť prostřednictvím jeho vlastního prohlášení, soud nemohl shledat, že se právní předchůdce žalobce tzv. úvěruschopností řádně zabýval.

24. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, dále nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015), nedošlo.

25. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku).

26. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, resp. tuto skutečnost neprokázal, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalovanému 45 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z provedeného dokazování ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaný v souvislosti se smlouvu uhradil 20 083,07 Kč, zbývá tedy uhradit 24 916,93 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalobce dle doložených důkazů žalovaného vyzval k úhradě dluhu nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky odeslaném dne 9.12.2021. Toto je třeba považovat dle § 573 občanského zákoníku za doručené třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 14.11.2021, jelikož pak žalovaný bez zbytečného odkladu v následující den neplnil, je od dalšího následujícího dne s úhradou ze smlouvy v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobce od shora uvedeného data rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.

27. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Jelikož však byl poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků řízení v podstatě shodný, když činil 51,5 % na straně žalobce (27 226,35 Kč) a 48,5 % na straně žalovaného (25 593,59 Kč), rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nesplní-li povinný dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozsudku.