8 C 261/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce , se sídlem Adresa žalobce , právně zastoupené advokátkou Jméno advokátky , se sídlem Adresa advokátky , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , v řízení o zaplacení 66 596 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 40 000 Kč, a to v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 4 000 Kč splatných do každého 25. dne v měsíci předem k rukám žalobce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, to vše pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 26 596 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51 164 Kč za dobu od 28.10.2023 až do zaplacení, úroku z částky 40 000 Kč za dobu od 28.10.2023 do 20.11.2023 ve výši 2 174,88 Kč, úroku z částky 40 000 Kč za dobu dne 21.11.2023 ve výši 15,32 Kč a úroku ve výši 15 % ročně z částky 40 000 Kč za dobu od 22.11.2023 až do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 66 596 Kč spolu s úroky a úroky z prodlení specifikovanými ve výroku č. II tohoto rozsudku. V odůvodnění žaloby uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovaným jako klientem dne 10.7.2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr 40 000 Kč, když předtím po důkladném zkoumání prověřil jeho schopnost úvěr splácet. Učinil tak na základě podkladů a sdělení získaných od žalovaného a šetřením v registrech SOLUS a NRKI. Na základě tohoto šetření a provedení interního matematického modelu bylo shledáno, že úvěr je možno žalovanému poskytnout. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu se sjednaným úrokem v 48 měsíčních splátkách po 3 372 Kč. Jelikož žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas (neuhradil z daného titulu nic), došlo v souladu s uzavřenou smlouvou ke dni 26.10.2023 k zesplatnění dluhu jako celku. K tomuto dni činila dlužná tzv. nová jistina představující součet jistiny a přirostlých úroků 48 527,10 Kč. Dále žalobce rovněž požaduje sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, a to ze zmíněné částky do data vyhotovení žaloby ve výši 15 432,54 Kč. Mezi stranami byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení se splátkou delším než 15 dnů, takto žalobce nárokuje 400 Kč (smluvní pokuta byla sjednána ve výši 200 Kč za každé prodlení) a dále 998 Kč jako smluvní pokutu sjednanou za prodlení se splátkou delším než 30 dnů v jednotlivé výši 499 Kč. Poslední položkou je pak platba pojistného, k níž se žalovaný zavázal ve výši 413 Kč měsíčně, a která nebyla uhrazena za první tři měsíce, tedy v celkové výši 1 239 Kč.

2. Při jednání soudu dne 7.12.2024 žalobce setrval na žalobě. Žalovaný ve věci uvedl, že v roce 2023 bydlel v nájmu, hradil 13 000 Kč a bydlel v té době s přítelkyní, která žádné příjmy neměla. Dluh by byl schopen splácet po 4 000 Kč měsíčně, s čímž právní zástupce žalobce souhlasil. Žalobce byl při jednání poučen soudem dle §118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s tím, nechť s výstrahou neúspěchu ve věci doplní tvrzení a důkazy ohledně hlubšího zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť dosud předložené důkazy k pozitivnímu závěru o dostatečném zkoumání nesvědčí. K následujícímu jednání soudu se již obě strany nedostavili, soud tedy věc rozhodl a projednal v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř.

3. V podání ze dne 6.1.2025 žalobce k výzvě soudu obsáhle doplnil následující. Žalobce zevrubně zopakoval žalobní tvrzení ohledně provedených šetření v registrech, z dokladů o příjmech žalovaného pak vyplynulo, že jeho čistý měsíční příjem činil 19 000 Kč a celkové měsíční náklady pak 9 060 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaný musel být schopen dostát sjednaným splátkám. Dané skutečnosti žalobce zjistil z formuláře hodnocení klienta. K deklarovaným výdajům žalobce přičetl ještě rezervu ve výši 1 000 Kč a rovněž zohlednil životní minimum ve výši 4 860 Kč, které je zákonem definováno jako částka k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, tedy částkou postačující k obživě a nikoli k přežití (tedy na rozdíl od existenčního minima). Další výdaje byl povinen uvést žalovaný, pokud tyto zkreslil, porušila § 6 občanského zákoníku, dle nějž nesmí těžit ze svého nepoctivého činu, přičemž takové jednání by mohlo mít i trestněprávní rovinu. Žalovaný také v prohlášení klientů mj. podepsal, že všechny uváděné informace jsou pravdivé. Žalobce nemá objektivní možnost si informace o výdajích sdělených klientem ověřit. Je tedy zřejmé, že žalobce dostál své povinnosti vyplývající ze zákona, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované úvěr splácet. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat extenzivně. Žalobce při uzavření smlouvy vycházel přirozeně z toho, že dlužník měl v úmyslu svůj závazek splnit a že z toho důvodu pamatuje i na případy, kdy by se jeho ekonomická situace zhoršila a plnění závazků ze smlouvy by ta bylo ztíženo či ohroženo. Žalovaný je osobou svéprávnou, byl seznámen s podmínkami, za nichž se úvěr poskytuje, věděl (vědět mohl a měl), kolik činí měsíční splátka, kolik jich bude a kolik se zavazuje žalobci vrátit celkem. Nelze klást k tíži žalobce případné lehkomyslné chování žalovaného. Dále žalobce odkázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde tento uzavřel, že „soudy měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu“, což bylo v tomto případě nepochybně prokázáno. Pokud pak žalovaný uváděl, že jeho měsíční náklady na bydlení činí 4 200 Kč, je třeba z takové částky s odkazem na výše uvedené vycházet. Je pak otázkou, kam až by tedy zkoumání ze strany poskytovatele mělo v takovém případě zajít. Má mít k dispozici i prohlášení spolubydlících či nájemní smlouvy, pokud by pak věřil prohlášení spolubydlících, proč jej vůbec požadovat, když již samotný klient by měl uvést pravdivé informace. Věřitel má velmi omezené možnosti ověřit údaje o výdajích poskytnuté žadatelem a kromě zjevně nepřiměřených údajů mu nezbývá než věřit sděleným údajům. Věřitel nemá sám reálné prostředky, jak logicky zdůvodněné nižší výdaje, uvedené žadatelem, ověřit. Nemůže prověřovat výdaje klienta natolik, aby nemohlo dojít k jakémukoliv ovlivnění nebo zatajení ze strany klienta a byla zde tak jistota, že finanční údaje jím uvedené budou vždy přesně odpovídat. Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019 také shledal, že nelze po poskytovatelích úvěrů požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou s tím, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti.

4. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 11.7.2023 (ve znění dodatku ze stejného dne a přihlášky k pojištění taktéž ze stejného dne) vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobce, a to ve výši 40 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit, jak je shora uvedeno. Z předsmluvního formuláře, informace o pojištění a prohlášení klienta ze stejného dne vyplynulo, že tímto žalovaný obdržel zde uvedené informace o poskytovaném úvěru a o sjednaném pojištění, a že veškeré údaje uvedené z jeho strany ve smlouvě jsou pravdivé. Listiny neobsahují fyzická podpis žalovaného, žalobce k těmto doložil výpisy ze svého interního systému svědčící o zaslání verifikační platby a SMS.

5. Z dokladu z elektronického bankovnictví žalobce bylo zjištěno, že na bankovní účet uvedený žalovaným v úvěrové smlouvě bylo v den jejího uzavření odesláno 40 000 Kč, dne 10.7.2023 žalobce z tohoto účtu obdržel 1 Kč.

6. Z listiny označené jako hodnocení klienta vyplynulo, že zde byly zaznamenány údaje o poměrech žalovaného s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 19 000 Kč ze, životní minimum činí 4 860 Kč, výdaje na bydlení 4 200 Kč (nájemné, inkaso), výdaje na spoření 0 Kč, splátky žalobci 0 Kč, ostatní náklady pak 0 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný žije sám v obecním bydlení. K této žalobce dále doložil kopii občanského průkazu žalovaného.

7. Z výpisu z registru SOLUS vyplynulo, že žalovaný tímto registrem neprochází. Z tabulky hodnocení klienta NKRI vyplynulo, že žalovaný má požádáno o úvěr u dvou dalších subjektů.

8. Z oznámení ze dne 12.7.2023 vyplynulo, že žalobce tímto oznámil žalovanému, že schvaluje poskytnutí úvěru za podmínek uvedených ve smlouvě shora. Dle přiložené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalovaného dne 13.7.2023. Z výzev k zaplacení ze dnů 23.10.2023 a 22.9.2023 vyplynulo, že tyto adresoval žalobce žalovanému v souvislosti s upomínáním s platebními povinnostmi z předmětné úvěrové smlouvy. Z oznámení ze dne 26.10.2023 vyplynulo, že tímto oznámil žalobce žalovanému, že došlo k zesplatnění předmětného úvěru.

9. Z listiny označené jako karta klienta ze dne 3.9.2024 vyplynulo, že tuto vyhotovil žalobce ohledně předmětného úvěru, uvedl zde kontaktní informace na žalovaného, adresu jeho zaměstnavatele a základní parametry úvěru s tím, že aktuální výše dluhu činí 51 164,10 Kč.

10. Z předžalobní výzvy vyplynulo, že tuto adresoval žalobce žalovanému a vyzvala jej k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního archu byla tato výzva žalovanému před podáním žaloby odeslána.

11. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu – registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného ČNB vyplynulo, že žalobce je v tomto registru evidován.

12. Dále žalobce předložil svou interní metodiku ohledně podpisu smluv na dálku.

13. Z výplatní pásky žalovaného vyplynulo, že v květnu 2023 jeho čistá mzda činila 18 747 Kč, dobírka na účet s blíže neurčenými „dávkami“ pak 20 399 Kč, v červnu pak čistá mzda činila 18 406 Kč, dobírka s dávkami 20 223 Kč. Z potvrzení o platbě vyplynulo, že na bankovní účet žalovaného chodily finanční prostředky od zaměstnavatele žalovaného uvedeného ve výplatní pásce. V červnu 2023 to bylo 20 399 Kč, v červenci 20 223 Kč.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 40 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy nic uhradil. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v listině označené jako hodnocení klienta, provedl šetření v registru SOLUS a provedl hodnocení v registru NKRI. Žalobce doručil, resp. odeslal žalovanému shora uvedené listiny - oznámení o schválení úvěru a předžalobní výzvu.

15. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29.5.2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel 40 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel zákona o SP.

17. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP. Tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil některá zkoumání (šetření v registrech a doložení příjmu žalovaného) nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat.

18. Dle doložených dokladů o příjmech žalovaný v době uzavření smlouvy disponoval nikterak vysokým příjmem kolem 18 500 Kč měsíčně, přičemž se zavázal ke splátkám ve výši zhruba pětiny takového příjmu, což je již samo o sobě poměrně výrazně rizikové. Žalobce se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zaměřil pouze na příjmovou část poměrů a zcela rezignoval na shodně důležitou část výdajovou. I u příjmů je pak nutno shledat, že žalobce si opatřil potvrzení o příjmech pouze za dva měsíce a není tak zřejmé, zda se jednalo o příjmy pravidelné. Žalovaný uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 4 200 Kč a jiné výdaje nemá, když obě tato zjištění nejsou bez dalšího věrohodná, když sám žalobce další výdaje žalovaného nezjistil a žalovaný u jednání soudu uváděl výdaje na bydlení ve významně vyšší částce. Použití matematických a pravděpodobnostních modelů při zkoumání úvěruschopnosti jistě nelze paušálně zatracovat, nicméně ani je paušálně bez dalšího přijmout. Model předestřený žalobcem navíc počítá pouze se započtením životního minima jako výdaje a není zřejmé, zda zohledňuje cokoliv dalšího. Je předně obecně známo, že prakticky nikdo nežije jen s výdaji odpovídajícími životnímu minimu a stěží lze přijmout závěr, že pokud někdo disponuje měsíčně částkou životního minima a částkou sjednaných splátek, tak se automaticky jedná o osobu úvěruschopnou. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovaly zcela, a to zvláště za situace, kdy se údaje sdělené spotřebitelem jeví jako nevěrohodné, stejně jako v tomto případě. Žalobci např. ničeho nebránilo učinit ono minimum a vyžádat si od žalovaného výpisy z bankovního účtu za období několika měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy, když tyto by poskytly poměrně věrohodný obrázek o bilanci příjmů a výdajů žalovaného. Spolehnout se pouze na matematický model spočívající v uvedení životního minima, z nějž ovšem většina obyvatel reálně nevyžije a nežije, soud neshledává dostatečným. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno, za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná karta hodnocení klienta stávající podobu, žalovaný údaje v ní obsažené popíral. Žalobce se již k dalšímu jednání soudu nedostavil a nemohl tak být opětovně poučen dle § 118a o.s.ř. o nutnosti ještě dále prohloubit tvrzení a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti. Soudu pak tedy nezbylo než uzavřít, že se žalobce dostatečným způsobem úvěruschopností žalovaného nezabýval a smlouvu tak s odkazem na výše uvedené shledat neplatnou.

19. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný při neplatnosti smlouvy povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 40 000 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Dluh soud uložil žalovanému uhradit ve splátkách, jak je shora uvedeno s odkazem na § 160 odst. 1 o.s.ř. a souhlasné prohlášení žalobce. Pro ochranu žalobce jako oprávněného pak soud vyslovil podmínku ztráty výhody splátek, jež znamená, že pokud se žalovaný opozdí se splácením svého dluhu byť s jedinou splátkou, stane se tím splatnou celá zbývající nesplacená částka najednou.

20. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.