8 C 262/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce se sídlem adresa žalobkyně zastoupeného advokátem: JUDr. Ing. jméno příjmení jméno , se sídlem adresa žalobkyně , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného , o zaplacení 38 729,40 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 14 600 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 20.1.2023 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 24 129,40 Kč, úroku z prodlení ve výši 3 505,60 Kč, úroku ve výši 5 133,05 Kč, úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 13 984,68 Kč za dobu od 15.12.2022 do zaplacení, úroku ve výši 29 % ročně z částky 4 852,19 Kč za dobu od 15.12.2022 až do zaplacení, úroku z prodlení z částky 18 836,87 Kč za dobu od 15.12.2022 do 19.1.2023 a úroku z prodlení z částky 4 236,87 Kč za dobu od 20.1.2023 až do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 38 729,40 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 133,05 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 505,60 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 18 836,87 Kč od 15.12.2022 až do zaplacení, úrokem z částky 13 984,68 Kč ve výši 25,26 % ročně od 15.12.2022 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 4 852,19 Kč za dobu od 15.12.2022 až do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smluv o úvěru [číslo] ze dne 14.11.2019 a [číslo] ze dne 29.4.2019, které žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO]. Na základě smluv bylo právním předchůdcem žalobce poskytnuto žalovanému 15 000 Kč, resp. 8 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu se smluvním úrokem a poplatky ve výši 17 473 Kč po 1 083 Kč měsíčně, resp. ve výši 6 804 Kč po 823 Kč měsíčně, když poslední splátka byla splatná dne 14.5.2022, resp. dne 29.10.2020. Žalovaný své platební povinnost řádně neplnil, uhradil v souvislosti s předmětnými smlouvami pouze 1 800 Kč, resp. 6 600 Kč. Dlužná částka pak sestává z nezaplacené jistiny a poplatku. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s žalobcem dne 14.12.2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno, byl rovněž upomenut k úhradě s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně. Při uzavírání předmětných smluv právní předchůdce žalobce splnil svou zákonnou povinnost, kdy s odbornou péčí zkoumal schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet, přičemž spotřebitel má zákonnou povinnost poskytnout tyto informace úplné a pravdivé. Pokud by tyto zkreslil, mohlo by se konečně jednat o trestný čin úvěrového podvodu. Získané informace právní předchůdce žalobce získal od žalovaného a ověřoval na základě dokumentů žalovaným předložených, když informace a vyžádané doklady zanesl do tzv. zákaznické karty. V době uzavření předmětné smlouvy zákon o spotřebitelském úvěru nestanovil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v případě nedostatku zkoumání schopnosti splácet úvěr.

2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalované splácet předmětný úvěr, zevrubně zopakoval shora uvedené, když především dále vyzdvihl informace zaznamenané jeho právním předchůdcem v souvisejících listinách. Dále uvedl, že dle občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře. Právnímu předchůdci žalobce byly pro posouzení schopnosti splácet úvěr poskytnuty listiny, které byly zaznamenány v zákaznické kartě. V daném případě tak bylo vyhověno jak požadavkům zákona, tak související judikatury, v tomto ohledu dále odkázal na rozhodnutí Krajského soud v Českých Budějovicích, č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listiny fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listiny byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdili svým podpisem.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.

5. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 29.4.2019 vyplynulo, že jejím předmětem byla zápůjčka ve výši 8 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 18 měsíčních splátkách po 823 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.

6. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 14.11.2019 vyplynulo, že jejím předmětem byl úvěr ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v měsíčních splátkách po 1 083 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.

7. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne 29.4.2019, kde žalovaný oproti svému podpisu prohlásil údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že má důchod ve výši 8 797 Kč,„ ostatní příjmy“ činí 4 266 Kč. Ohledně měsíčních výdajů prohlásil, že tyto činí 1 077 Kč na splátky půjček a 6 000 Kč jsou výdaje ostatní. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaný žije na ubytovně, má jednu vyživovací povinnost a je svobodný. Za žalobce tuto listinu podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovaným byly poskytnuty následující dokumenty: rozhodnutí o důchodu.

8. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne 14.11.2019, kde žalovaný oproti svému podpisu prohlásil údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že má důchod ve výši 7 987 Kč,„ ostatní příjmy“ činí 2 000 Kč. Ohledně měsíčních výdajů prohlásil, že tyto činí 1 900 Kč na splátky půjček a 3 000 Kč jsou výdaje ostatní. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaný žije na ubytovně, má jednu vyživovací povinnost a je svobodný. Za žalobce tuto listinu podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovaným byly poskytnuty následující dokumenty: výplatní pásky.

9. Ze dvou listin označených jako Tabulka umoření vyplynulo, že žalovaný v souvislosti s předmětnými smlouvami uhradil shora uvedenou částku.

10. Z oznámení ze dne 16.12.2022 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětných smluv byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno dne 13.1.2023.

11. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 1.6.2023 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána.

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 14.12.2022 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvy, jak jsou shora specifikovány, na jejichž základě žalovaný obdržel celkem 23 000 Kč. Žalovaný na základě těchto smluv uhradil pouze 8 400 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smluv zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v zákaznických kartách, jak jsou shora specifikovány. Pohledávka z předmětných smluv byla následně postoupena žalobci, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.

14. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

15. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvy o zápůjčce, resp. úvěru, jak jsou shora specifikovány, na jejichž základě žalovaný obdržel 23 000 Kč. Žalovaný na základě těchto smluv uhradil pouze 8 400 Kč. Jelikož však soud shledal tyto smlouvy neplatnými, dále se nezabýval jejich ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

17. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžité zápůjčky (úvěry) poskytnuté spotřebiteli. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

18. Fakticky žalobce doložení listin prokazujících doložení příjmu neprokázal. I kdyby soud vycházel z fikce jejich doložení, tak je třeba shledat, že nebyly nijak dále specifikovány„ ostatní příjmy“ žalovaného a tyto zjevně ani nijak doloženy, stejně tak výdaje. Je rovněž bez dalšího nevěrohodné, že by žalovaný měl výdaje pouze ve výši 2 000 Kč, resp. 6 000 Kč. Výdaje nebyly ověřeny nijak, přičemž žalovaný, které měl ověřené příjmy pouze ve výši kolem 8 000 Kč měsíčně, tedy na samé hranici (či spíše za touto hranicí) úhrady základních životních potřeb, stěží může být bez dalšího prověřování osobou úvěruschopnou ke splátkám ve výši zhruba 2 000 Kč měsíčně, a to za situace, kdy již dokonce jiné úvěry splácí. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovaly zcela, právnímu předchůdci žalobce např. ničeho nebránilo si opatřit doklady o výši nákladů na bydlení na ubytovně apod. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný byl z pohledu splácení úvěru mimořádně rizikovou osobou a na základě dat zjištěných právním předchůdcem žalobce nemohlo být odpovědně dospěno k pozitivnímu závěru o jeho úvěruschopnosti.

19. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015).

20. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku).

21. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, když z provedeného šetření vyplynul závěr opačný, resp. údaje v zákaznických kartách byly nevěrohodné a nedoložené, shledal soud uzavřené smlouvy s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnými. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalovanému 23 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobce ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaný v souvislosti se smlouvu uhradil 8 400 Kč, zbývá tedy uhradit 14 600 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalobce dle doložených důkazů žalovaného vyzval k úhradě dluhu nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky odeslaném dne 13.1.2023. Toto je třeba považovat dle § 573 občanského zákoníku za doručené třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 18.1.2023, jelikož pak žalovaný bez zbytečného odkladu v následující den neplnil, je od dalšího následujícího dne s úhradou ze smlouvy v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobce od shora uvedeného data rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výše přiznaných úroků odpovídá míře požadované v žalobě, ač je míra zákonných úroků k datu prodlení vyšší, když soud nemůže překročit žalobní návrh. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.

22. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.