8 C 275/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce adresa žalobkyně – příjmení příjmení zastoupeného advokátem: anonymizováno jméno příjmení jméno, se sídlem adresa žalobkyně, proti žalované: osobní údaje žalované trvale bytem adresa žalované, o zaplacení 8 251 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba o zaplacení 8 251 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit 8 251 Kč spolu s příslušenstvím. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o půjčce číslo ze dne 31.8.2015, kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, IČO. Na základě smlouvy bylo právním předchůdcem žalobce poskytnuto žalované 14 000 Kč, které se zavázala uhradit ve splátkách spolu se smluvním úrokem a poplatky, tzn. celkovou částku 24 360 Kč, po 426 Kč týdně. Jelikož žalovaná své platební povinnosti řádně neplnila, když uhradila celkem pouze 16 457 Kč, vzniklo právnímu předchůdci žalobce od data splatnosti následující splátky právo požadovat úhradu zbytku dluhu najednou. Dlužná částka pak sestává z nezaplacené jistiny ve výši 7 735,34 Kč a zbytek částky tvoří dlužné poplatky. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s žalobcem dne 6.12.2019. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno, byla rovněž upomenuta k úhradě s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně. Při uzavírání předmětné smlouvy právní předchůdce žalobce splnil svou zákonnou povinnost, kdy s odbornou péčí zkoumal schopnosti žalované předmětný úvěr splácet, přičemž spotřebitel má zákonnou povinnost poskytnout tyto informace úplné a pravdivé. Tyto informace právní předchůdce žalobce získal od žalované přímo při uzavírání smlouvy, kdy byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace pak ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované a uvedeny v listině„ Dokumenty k ověření“.

2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalované splácet předmětný úvěr, zevrubně zopakoval shora uvedené, když především dále vyzdvihl informace zaznamenané jeho právním předchůdcem v souvisejících listinách. Dále uvedl, že pokud by žalovaná konečně uvedla nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, přičemž dle občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře. Právnímu předchůdci žalobce byly pro posouzení schopnosti splácet úvěr poskytnuty listiny, které byly zaznamenány v zákaznické kartě. V daném případě tak bylo vyhověno jak požadavkům zákona, tak související judikatury, v tomto ohledu dále odkázal na rozhodnutí Krajského soud v Českých Budějovicích, č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listiny fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listiny byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdili svým podpisem.

3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.

4. Žalovaná se z jednání omluvila, soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.

5. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou dne 31.8.2015 vyplynulo, že jejím předmětem byla půjčka ve výši 14 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 58 týdenních splátkách po 426 Kč. Žalovaná zároveň svým podpisem stvrdila, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala.

6. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne 31.8.2015, kde žalovaná oproti svému podpisu prohlásila údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že je invalidní důchodce, její příjmy činí 16 035 Kč měsíčně, z toho mzda činí 7 135 Kč měsíčně, přídavky činí 500 Kč, péče 8 000 Kč a mobilita 400 Kč. Ohledně měsíčních výdajů prohlásila, že tyto činí 13 800 Kč, z toho 5 500 Kč výdaje na nájem a inkaso, 8 000 Kč výdaje domácnosti a 300 Kč výdaje na telefon. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaná je nájemníkem. Za žalobce tuto listinu podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovanou byly poskytnuty následující dokumenty: občanský průkaz, výplatní pásky, nájemní smlouva, SIPO a výměr státní podpory.

7. Z oznámení ze dne 6.12.2019 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba, oznámila žalované, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň ji informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalované odesláno dne 7.1.2020.

8. Z předžalobní upomínky adresované žalované právním zástupcem žalobce dne 22.2.2021 vyplynulo, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalované odeslána.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 6.12.2019 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovanou.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná obdržela celkem 14 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila 16 457 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalované úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v zákaznické kartě, jak je shora specifikována. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a následně jí také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.

11. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

12. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

14. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

17. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25.2.2013 do 1.12.2016 (dále jen„ zákon o úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

18. Dle § 2 písm. e) zákona o úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období.

19. Dle § 9 odst. 1 zákona o úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

20. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu o zápůjčce, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná obdržela 14 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila pouze 16 457 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

21. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 1 a § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku poskytnutou spotřebiteli přesahující 5 000 Kč. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 9 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

22. Zákaznická karta doložená žalobcem je bez další důkazní podpory nevěrohodná a rozporná. Žalovaná sice na jednu stranu uvádí, že je invalidní důchodkyní a není zaměstnána, zároveň však má dokládat výplatní pásky a ve výpisu příjmů je operováno se mzdou ve výši 7 135 Kč. Tuto položku tak bez dalšího vůbec nelze započíst do zjištěných poměrů. V takovém případě pak ale deklarované výdaje žalované ve výši 13 800 Kč přesahují její zbývající příjmy ve výši 8 900 Kč. Nelze tak rozhodně uzavřít, že žalovaná je osobou, která se může zavázat ke splátkách ve výši kolem 1 700 Kč měsíčně (4 x 426). I při respektování názoru vyjádřeného Krajským soudem v Českých Budějovicích však soud nemůže vzít v potaz bez dalších důkazů pouze podepsanou zákaznickou kartu, pokud je tato zjevně nevěrohodná a vnitřně rozporná. Právě také s ohledem na poměrně nízké příjmy žalované, které mohou být v obecné rovině problematické pro úhradu již základních životních potřeb, měl být právní předchůdce žalobce o to obezřetnější při poskytování úvěru.

23. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015).

24. Zákon o úvěru ve znění účinném v době uzavření obou smluv pak v § 9 odst. 1 stanovil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, pokud poskytovatel úvěru nedostatečně zkoumá schopnost úvěrovaného splácet úvěr. Ze shora uvedeného se pak podává, že k takové situaci došlo v daném případě, když žalobce danou okolnost neprokázal. Soud dále připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv.

25. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, když z provedeného šetření vyplynul závěr opačný, resp. řada údajů v zákaznické kartě byla nevěrohodná a nedoložená, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 9 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalované 14 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno bez právního důvodu a je povinna takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobce ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaná v souvislosti se smlouvou uhradila 16 457 Kč, nezbývá již tedy z daného titulu uhradit ničeho. Proto soud s odkazem na výše uvedené žalobu zamítl.

26. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaná byla v řízení většinově úspěšná a měla by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.).