8 C 291/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce A ., IČO: IČO žalobce A , se sídlem Adresa žalobce A , právně zastoupený Jméno žalobce B Anonymizováno ., advokátem se sídlem adresa proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované , trvale bytem Adresa žalované , o zaplacení 72 284,89 Kč s příslušenstvím,

I. Soud neschvaluje smír navržený účastníky řízení při jednání soudu dne 20.12.2024.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci 53 431,31 Kč a na náhradě nákladů řízení 5 003 Kč, a to v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 500 Kč počínaje měsícem po právní moci tohoto rozsudku a konče šestým měsícem po právní moci tohoto rozsudku a dále v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč počínaje sedmým měsícem po právní moci tohoto rozsudku, přičemž všechny splátky jsou splatné do každého 25. dne v měsíci předem k rukám žalobce, to vše pod ztrátou výhody splátek.

III. Žaloba se ohledně zaplacení 18 853,58 Kč, úroku ve výši 10 457,11 Kč, úroku z prodlení za dobu od 4.7.2024 do 23.9.2024 ve výši 2 061,36 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 69 844,60 Kč za dobu od 24.9.2024 až do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 72 284,89 Kč za dobu od 24.9.2024 až do zaplacení, zamítá.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit mu 72 284,89 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu od 4.7.2024 do 23.9.2024 ve výši 2 061,36 Kč, dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 72 284,89 Kč od 24.9.2024 až do zaplacení, dále spolu s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 69 844,60 Kč od 24.9.2024 do zaplacení a spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 457,11 Kč. V odůvodnění uvedl, že uzavřel s žalovanou dne 10.8.2022 úvěrovou smlouvu č. , hodnota, (dále jen „ÚS“). Podpisem ÚS se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky (dále jen „ÚP“). Před uzavřením smlouvy žalobce řádně prověřil schopnost žalované úvěr splácet, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Žalovaná prostřednictvím úvěru čerpala 130 062,26 Kč, které se zavázala splatit v měsíčních splátkách spolu se sjednaným úrokem. Žalovaná celkem na poskytnutý úvěr uhradila 76 630,95 Kč, splátky nehradila řádně a včas, proto žalobce úvěr zesplatnil ke dni 19.6.2024. Pohledávka ve výši žalované částky pak sestává z neuhrazené jistiny ve výši 69 844,60 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, poplatků ve výši 156 Kč a poplatků za pojištění ve výši 684,29 Kč.

2. Při jednání soudu dne 20.12.2024 strany sporu navrhly soudu schválení smíru, který by spočíval v závazku žalované uhradit celý žalovaný nárok a náklady řízení, a to ve splátkách, které by prvních šest měsíců činily 1 000 Kč měsíčně a od sedmého měsíce dále pak 4 000 Kč měsíčně. Při jednání soudu byl po provedeném dokazování žalobce poučen soudem dle § 118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), nechť s výstrahou neúspěchu ve věci a neschválení smíru ve lhůtě jednoho měsíce od jednání soudu doplní tvrzení a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením předmětné ÚS, když z provedených důkazů především nevyplývá, že by žalobce disponoval jakýmkoliv objektivním důkazem o poměrech žalované či se alespoň okrajově zajímal o výdaje žalované. Žalovaná ve věci uvedla, že se dlouho snažila úvěr splácet, nicméně poté přišla v červnu 2022 o práci, byla na úřadu práce a stále se snažila splácet, nicméně splátky se staly neúnosnými, navyšovaly se až na zhruba 3 500 Kč měsíčně. , podezřelý výraz3. Žalobce ve shora uvedené lhůtě ničeho nedoplnil. Při jednání soudu dne 4.3.2025 právní zástupce žalobce sdělil, že požaduje lhůtu k doplnění na základě výzvy z minulého jednání, přičemž připustil, že náklady na jednání dne 4.3.2025 nejsou u žalobce účelné, neboť bylo opomenuto žalobu k výzvě soudu doplnit. Žalobci tedy bylo následně soudem opětovně zopakováno poučení z předchozího jednání. , podezřelý výraz, . Pokud vše půjde dobře, měla by mít , podezřelý výraz, vyřešeny do půl roku, po tuto dobu by mohla splácet 500 Kč měsíčně, následně pak spíše 2 000 Kč měsíčně, bude dávat více, pokud by sehnala větší příjem. Dále žalovaná uvedla, že předmětná ÚS byla sjednána o víkendu, nikdo její poměry neověřoval, kartu k čerpání pak dostala poštou, úvěr byl původně sjednán k nákupu , Anonymizováno, .

4. V doplnění žaloby ze dne 6.3.2025 žalobce zevrubně specifikoval, jak dospěl k závěru o tom, že je žalovaná schopna splácet předmětný úvěr s tím, že vychází ze statistického modelu a z údajů zjištěných od klienta. Pokud pak zohlednil, že žalovaná má příjem 20 000 Kč, tak po odečtení statisticky daných nákladů na živobytí a bydlení, případně částek zjištěných, pokud byly vyšší, vyšlo, že žalované, resp. jeho domácnosti zbývá měsíčně 14 390 Kč, žalovaná je tedy předmětný úvěr se splátkami 1 360 Kč měsíčně schopna splácet. Dále žalobce uvedl, že žalovanou lustroval v příslušných registrech. Závěrem pak žalobce s odkazem na judikaturu uzavřel, že nelze vyloučit užívání statistických modelů při zkoumání úvěruschopnosti, stejně tak lze vycházet z údajů sdělených spotřebitelem a celkově je třeba upozornit na princip přiměřenosti. Žalovaná předmětný úvěr zhruba rok a půl splácela, byla tedy úvěruschopná.

5. Při jednání soudu dne 25.3.2025 žalobce i přes upozornění soudem, že výzvu dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. soud nemá ani po doplnění žaloby za splněnou již jiné důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Žalovaná setrvala na svém stanovisku o vlastní schopnosti dluh splácet, právní zástupce žalobce ponechal rozhodnutí o splátkách na úvaze soudu.Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

6. Žalobce předložil ÚS ze dne 10.8.2022 uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou, jejímž předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru žalované až do výše 34 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet po 4 % z dlužné částky měsíčně spolu se sjednaným úrokem ve výši 26,28 % ročně. Ve smlouvě jsou uvedeny kromě kontaktních i údaje o poměrech žalované, a to že je svobodná, žije v nájmu, a že je zaměstnána s měsíčním příjmem 20 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 20 000 Kč. K této žalobce zároveň doložil ÚP.

7. Z listiny označené jako Úvěrová zpráva vyplynulo, že jsou zde uvedeny osobní údaje žalované a dále údaje o jejích stávajících úvěrech s tím, že aktuálně doplácí úvěr ve stávající výši 4 949 Kč po 536 Kč měsíčně.

8. Z listiny označené jako „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta“ vyplynulo, že byla provedena lustrace žalované v interních registrech žalobce a dále v registru NRKI, CEE, ISIR a MVCR. Dále je zde uvedeno, že žalovaná má příjmy ve výši 20 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 20 000 Kč a výdaje domácnosti pak 10 000 Kč, žalovaná nemá děti. V listině označené jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ žalobce představuje svou metodiku hodnocení úvěruschopnosti klientů, když zejména uvádí, že používá statistický model, jehož užití zevrubně obhajuje, dále uvádí, že používá lustrace v příslušných registrech a dále zde upozornil, že žádný právní předpis nestanoví konkrétní postup při zkoumání úvěruschopnosti.

9. Z výpisu čerpání a splátek žalované vyplynulo, že v souvislosti s předmětnou smlouvou od žalobce čerpala celkem 130 062,26 Kč a uhradila zpět 76 630,95 Kč, a to ve splátkách v období od 19.9.2022 do 20.5.2024.

10. Dále žalobce doložil výzvu ke splacení úvěru adresovanou žalované ze dne 19.6.2024, kde ji vyzývá k doplacení dluhu do 14 dnů od sepsání výzvy. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalované odeslána dne 20.6.2024.

11. V předžalobní výzvě ze dne 9.7.2024 vyzval právní zástupce žalobce žalovanou k úhradě dluhu souvisejícího s předmětným úvěrem. Dle poštovního podacího archu byla tato písemnost žalované odeslána před podáním žaloby dne 10.7.2024.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaná uzavřela s žalobcem shora specifikovanou smlouvu. Žalobce poskytl žalované v této souvislosti celkem 130 062,26 Kč, žalovaná žalobci v této souvislosti uhradila celkem 76 630,95 Kč. Žalobce zaslal žalované výzvy shora uvedené. Žalobce provedl před uzavřením předmětné ÚS lustrace žalované shora uvedené, měl k dispozici údaje o příjmech a výdajích žalované, jak je shora uvedeno.

13. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o SP ve znění účinném do 29.5.2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovanou uzavřely dle § 2395 občanského zákoníku ÚS shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaná čerpala finanční prostředky, jak je shora již také uvedeno. Na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jednalo o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Jednotlivými ujednáními z ÚS se ovšem soud dále nezabýval, protože tuto neshledal platnou s odkazem na skutečnost, že žalobce nedoložil, že by se řádně zabýval schopností žalované předmětný úvěr splácet. Z doložených listin pouze vyplývá, že v podepsané ÚS bylo uvedeno, že žalovaná je svobodná a její příjem činí 20 000 Kč měsíčně, další příjem domácnosti je pak 20 000 Kč. Je zřejmé, že z holého údaje o příjmu žalované (otázka příjmů domácnosti je rozporuplná, když není zřejmé, kdo má tuto domácnost u svobodné a bezdětné žalované představovat, jaké jsou jeho či její poměry a z jakého důvodu či v jakém rozsahu by měly být zohledňovány v poměrech žalované), resp. z těchto kusých a nijak neosvědčených údajů rozhodně nelze uzavřít ani velmi hrubý závěr o poměrech žalované a tedy také o její schopnosti splácet úvěr. Výdaje žalované zde uvedeny nejsou, uvádí je pak pouze paušálně a bez jakéhokoliv dokladu žalobce v listině „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta“, přičemž tyto jsou deklarovány v poměrně nepravděpodobné výši 10 000 Kč měsíčně. Když jen náklady na nájemní bydlení jsou běžně ve vyšších řádech. Z takto doložených důkazů nelze uzavřít pozitivní závěr o úvěruschopnosti žalované, která navíc měla disponovat poměrně nízkým příjmem, který může být v deklarované výši na samé hranici možnosti úhrady základních životních potřeb při obvyklých cenách nájemního bydlení a při absenci jakýchkoliv údajů o dalších členech domácnosti. Žalobci např. ničeho nebránilo, aby si opatřil výpis z bankovního účtu žalované, kopii nájemní smlouvy či dokladu SIPO apod. Žalobce již přes opakovanou výzvu dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. ničeho nedoplnil.

15. Použití matematických a pravděpodobnostních modelů při zkoumání úvěruschopnosti jistě nelze paušálně zatracovat, nicméně ani je paušálně bez dalšího přijmout. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovali zcela, a to zvláště za situace, kdy se údaje sdělené spotřebitelem jeví jako nevěrohodné, stejně jako v tomto případě. Soud je pak přesvědčen, že ani skutečnost, že žalovaná po určitou delší dobu úvěr řádně splácela, není důvodem pro pozitivní závěr o úvěruschopnosti žalované, když není zřejmé, z jakých konkrétních zdrojů tak žalovaná činila a daná skutečnost nezbavuje žalobce povinnosti se úvěruschopností zabývat v době před uzavřením smlouvy.

16. Je pravdou, že zákon o SP v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o SP) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku).

17. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaná za daného stavu povinna vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jejím možnostem, v daném případě je tedy povinna vrátit částku 53 431,31 Kč (rozdíl mezi poskytnutou částkou 130 062,26 Kč a úhradami žalované ve výši 76 630,95 Kč), když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalované dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Shora uvedeným závěrům odpovídají výroky č. II a III tohoto rozsudku.

18. Dle § 99 odst. 1 věta první o.s.ř., připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Dle § 99 odst. 2 věta první o.s.ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy.

19. Soud s odkazem na § 99 odst. 2 o.s.ř. shledal, že v tomto případě by smír navrhovaného znění byl v rozporu s právními předpisy, proto rozhodl, jak je výše uvedeno ve výroku č. I tohoto rozsudku. Důvodem pro daný závěr byl procesní stav, kdy žalobce i před výzvy soudu nedoložil řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované a tedy neprokázal platnost předmětné ÚS, jak je shora podrobně uvedeno. Pro rozpor navrženého smíru s hmotným právem, konkrétně pak s § 86 a 87 zákona o SP pak tedy soud smír neschválil. Smír je v obecném měřítku jistě ideálním způsobem skončení každého sporu a soud by o něj měl vždy usilovat a ponechat jistou dávku volnosti stranám k dohodě, i když by autoritativní rozhodnutí soudu mohlo vykazovat oproti znění smíru jisté odchylky. V tomto případě je ale zřejmé, že smír navržený stranami je v hrubém nepoměru s případným autoritativním rozhodnutím soudu vedeného shora uvedenými závěry, a to výrazně v neprospěch žalované, což je dále akcentováno tím, že žalobce je obchodní společností zastoupenou advokátem a žalovaná je spotřebitel, který se uzavřením smíru chystal zavázat k zhruba dvojnásobné platební povinnosti, než jaká odpovídá autoritativnímu rozhodnutí soudu. Pokud by žalovaná v řízení zůstala pasivní, mělo by meritorní rozhodnutí soudu stávající podobu a žalovaná by tak byla svým způsobem znevýhodněna za svou aktivitu ve vztahu k dluhu, což odporuje obecným zásadám spravedlivého uspořádání. Pro úplnost soud dodává, že pokud by snad bylo možné prohlášení žalované o návrhu na smír kvalifikovat jako uznání nároku, tak na rozsudek pro uznání a možnosti jeho vydání je nutno vztáhnout shodná kritéria jako na schválení smíru s odkazem na § 153a odst. 2 o.s.ř., dle nějž rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze schválit smír dle § 99 odst. 1, odst. 2 o.s.ř.

20. Žalobce byl ve věci většinově úspěšný a má tak vůči žalované právo na poměrnou část svých nákladů (§ 142 odst. 2 o.s.ř.), když zároveň doložil splnění podmínek daných § 142a o.s.ř. Náklady řízení na straně žalobce spočívají v uhrazeném soudním poplatku ve výši 3 615 Kč a nákladech na právní zastoupení. Dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „tarif“) náleží advokátu v daném případě odměna ve výši 4 020 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž bylo účelně vykonáno šest takových úkonů (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby, doplnění žaloby a účast u jednání soudu dne 20.12.2024 a dne 25.3.2025). Účast u jednání dne 4.3.2025 soud neshledává jako účelnou, když toto jednání bylo opomenutím výzvy soudu ze strany žalobce konána zbytečně a bylo bez dalšího odročeno. Dle § 13 odst. 4 tarifu advokátu dále náleží paušální náhrada nákladů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby, v případě úkonů učiněných po 31.12.2024 pak 450 Kč dle tarifu ve znění účinném od 1.1.2025. Dle § 14 odst. 3 tarifu ve znění účinném v době vykonání cesty náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu, resp. 150 Kč po 31.12.2024. V daném případě se jednalo v roce 2024 o cestu z , adresa, a zpět, za níž advokát nárokoval adekvátní náhradu v rozsahu dvou půlhodin (což je obecně známo), tedy za 200 Kč. Co se týče náhrady cestovného v roce 2024, představuje trasa z , adresa, a zpět 50 km (rovněž obecně známo), k čemuž právní zástupce předložil technický průkaz použitého vozidla, z nějž vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 5,2 l motorové nafty na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 398/2023 Sb. činí náhrada za 1 km 5,60 Kč, dle § 4 písm. c) činí průměrná cena motorové nafty 38,70 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 50 x 5,6 + 5,2 x 38,70 x 50/100, tedy celkem 381 Kč. Co se týče cesty k jednání vykonané po 1.1.2025, jednalo se o cestu z obce , adresa, a zpět v délce 186 km, což je obecně známo, stejně jako skutečnost, že touto cestou je obvykle ztracen čas v délce dvou hodin. Náhrada promeškaného času k jednání dne 25.3.2025 tedy činí 600 Kč (4 x 150). Co se týče cestovného, tak právní zástupce žalobce předložil technický průkaz použitého vozidla, z nějž vyplynula průměrná spotřeba 5,2 motorové nafty na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 475/2024 Sb. činí náhrada za 1 km 5,80 Kč, dle § 4 písm. c) činí průměrná cena motorové nafty 34,70 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 186 x 5,8 + 5,2 x 34,70 x 186/100, tedy celkem 1 415 Kč. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 6 052 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobce tedy činí celkem 38 483 Kč (3 615 + 6 x 4 020 + 4 x 300 + 2 x 450 + 2 x 100 + 381 + 4 x 150 + 1 415 + 6 052). Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 53 431,31 Kč, žalovaná byla úspěšná ohledně zaplacení 18 853,58 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku č. III tohoto rozsudku, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 41 143,53 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 94 574,84 Kč tak představuje úspěch žalobce 56,5 %, úspěch žalované 43,5 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 13 % svých nákladů, z částky 38 483 Kč tedy ve výši 5 003 Kč.

21. Soud uložil žalované k jejímu návrhu dluh uhradit ve splátkách shora uvedených dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když tyto znamenají úhradu dluhu ve lhůtě zhruba dva a půl roku. Soud v daném ohledu přihlédl k tomu, že sám žalobce v návrhu na schválení smíru navrhoval splátky, které znamenaly úhradu dluhu (v návrhu na schválení smíru se jednalo o dluh výrazně vyšší) v obdobné lhůtě. Zde pak soud vzal rovněž v potaz povahu žalobce jakožto podnikající právnické osoby ve značném rozsahu v oblasti financí, což je obecně známo, pro nějž je daný dluh pouze marginální záležitostí. Pro ochranu žalobce jako oprávněného pak soud vyslovil podmínku ztráty výhody splátek, jež znamená, že pokud se žalovaná opozdí se splácením svého dluhu byť s jedinou splátkou, stane se tím splatnou celá zbývající nesplacená částka najednou.