8 C 316/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce se sídlem adresa , právně zastoupené advokátkou Mgr. jméno příjmení , se sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného , v řízení o zaplacení 36 204,24 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 24 690 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 24.6.2022 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 11 514,24 Kč, úroku ve výši 531,12 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 28 225,63 Kč od 18.7.2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 948 Kč od 24.6.2022 až do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 281 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 36 204,24 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovaným jako klientem dne 11.5.2018 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalovanému 30 000 Kč, když předtím po důkladném zkoumání prověřil jeho schopnost úvěr splácet. Učinil tak na základě podkladů získaných od žalované a šetřením v registrech SOLUS a NRKI, dle dokladů o příjmech žalovaného a z jeho sdělení. Na základě tohoto šetření a provedení matematického modelu bylo shledáno, že úvěr je možno žalovanému poskytnout. Žalovaný se zavázal částku vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 28,95 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 1 062 Kč. Jelikož žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas (uhradil na splátkách celkem 5 310 Kč), došlo v souladu s uzavřenou smlouvou ke dni 22.6.2022 k zesplatnění dluhu jako celku. K tomuto dni činila dlužná tzv. nová jistina představující součet jistiny a přirostlých úroků 30 240,92 Kč. Dále žalobce rovněž požaduje sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, a to ze zmíněné částky do data vyhotovení žaloby ve výši 4 566,24 Kč. Mezi stranami byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení se splátkou delším než 15 dnů, takto žalobce nárokuje 400 Kč (smluvní pokuta byla sjednána ve výši 200 Kč za každé prodlení) a dále 998 Kč jako smluvní pokutu sjednanou za prodlení se splátkou delším než 30 dnů v jednotlivé výši 499 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

3. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Při jednání soud také poučil žalobce nechť s odkazem na § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. doplní tvrzení a důkazy k prokázání těchto tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když dosavadní tvrzení a důkazy shledává nedostatečnými, k čemuž soud i stručně uvedl, z jakého důvodu. Žalobce k výzvě soudu již ničeho nedoplnil, z dalšího jednání soudu se omluvil.

4. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 29.10.2021 (ve smyslu jejího dodatku ze stejného dne) vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobce, a to ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit, jak je shora uvedeno. Z předsmluvního formuláře a prohlášení klienta ze stejného dne vyplynulo, že tímto žalovaný obdržel zde uvedené informace o poskytovaném úvěru, a že veškeré údaje uvedené z jeho strany ve smlouvě jsou pravdivé.

5. Z dokladu z elektronického bankovnictví žalobce bylo zjištěno, že na bankovní účet uvedený žalovaným v úvěrové smlouvě bylo v den jejího uzavření odesláno 30 000 Kč.

6. Z listiny označené jako hodnocení klienta vyplynulo, že tato byla v den uzavření smlouvy podepsána oběma stranami sporu. Byly zde zaznamenány údaje o poměrech žalovaného s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 20 000 Kč ze zaměstnání, životní minimum činí 3 860 Kč, výdaje na bydlení 2 630 Kč (nájemné, inkaso), výdaje na spoření 0 Kč, splátky žalobci 0 Kč, ostatní náklady pak 0 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, žije v obecním bytě. K této žalobce dále doložil kopii občanského průkazu žalovaného.

7. Z výpisu z registru SOLUS vyplynulo, že žalovaný tímto registrem neprochází. Z tabulky hodnocení klienta NKRI vyplynulo, že žalovaný byl v daném případě zařazen do nejvyšší kategorie mezi osoby s nízkým rizikem.

8. Z oznámení ze dne 1.11.2021 vyplynulo, že žalobce tímto oznámil žalovanému, že schvaluje poskytnutí úvěru za podmínek uvedených ve smlouvě shora. Dle přiložené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalovaného dne 3.11.2021.

9. Z výzev k zaplacení ze dnů 22.63.2022, 20.6.2022, 19.5.2022 vyplynulo, že tyto adresoval žalobce žalovanému v souvislosti s upomínám s platebními povinnostmi z předmětné úvěrové smlouvy.

10. Z listiny označené jako karta klienta ze dne 9.8.2021 vyplynulo, že tuto vyhotovil žalobce ohledně předmětného úvěru, uvedl zde kontaktní informace na žalovaného, adresu jeho zaměstnavatele a základní parametry úvěru s tím, že aktuální výše dluhu činí 31 638,92 Kč.

11. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za období od 12.12.2020 do 12.1.2021 vyplynulo, že počáteční zůstatek činil 253 538,63 Kč, konečný zůstatek pak 224 872,04 Kč. Z potvrzení o platbě ze dnů 6.10.2021, 10.6.2021, 9.7.2021 a 7.9.2021 vyplynulo, že žalovaný obdržel mzdu ve výši 21 549 Kč, resp. ve výši 24 639 Kč, resp. 24 639 Kč, resp. 21 549 Kč.

12. Z předžalobní výzvy vyplynulo, že tuto adresovala právní zástupkyně žalobce žalovanému a vyzvala jej k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního archu byla tato výzva žalovanému před podáním žaloby odeslána.

13. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu – registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného ČNB vyplynulo, že žalobce je v tomto registru evidován.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 30 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil před podáním žaloby žalobci 5 310 Kč. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v listině označené jako hodnocení klienta, provedl šetření v registru SOLUS a provedl hodnocení v registru NKRI. Žalobce doručil, resp. odeslal žalovanému shora uvedené listiny - oznámení o schválení úvěru a předžalobní výzvu.

15. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o SP, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. <b>17. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.</b> 18. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel 30 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

19. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP. Tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil některá zkoumání (šetření v registrech a doložení příjmu žalovaného) nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015), nedošlo. Je pravdou, že zákon o SP v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o SP) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku).

20. Dle doloženého dokladu o příjmu žalovaný v době uzavření smlouvy disponoval poměrně obstojným příjmem ve výši kolem 23 000 Kč měsíčně. Tento příjem při obvyklém běhu událostí sám o sobě jistě stačí na úhradu splátek 1 062 Kč měsíčně. Žalobce se však při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zaměřil pouze na příjmovou část poměrů a zcela rezignoval na shodně důležitou část výdajovou. Žalovaný pouze uvedl, že bydlí v obecním bytě, když jím uvedené celkové výdaje na bydlení jsou značně nevěrohodné, i když soud vezme v potaz menší finanční náročnost obecních bytů oproti komerčnímu nájmu. Tyto úvahy se navíc týkají pouze nájemného, nikoli pak výdajů na energie, teplo, vodu apod., které jsou pro všechny typy bydlení v podstatě shodné. Rovněž je zcela nepravděpodobné, že by žalovaný neměl žádné jiné výdaje, než na bydlení (strava, hygiena, koníčky a zábava, pojištění, internet, telefon, TV atp.). Žalobce doložil pouze fragment výpisu z účtu žalovaného. Tento sice svědčí o velmi slušné finanční rezervě na straně žalovaného, nicméně výpis z účtu bezmála o rok předchází uzavření smlouvy a není zasazen do obsáhlejšího časového kontextu. Pokud by pak žalovaný konečně měl disponovat finančními prostředky kolem 200 000 Kč, není zřejmé, proč by si za poměrně nevýhodných podmínek musel půjčovat 30 000 Kč.

21. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovaly zcela, a to zvláště za situace, kdy se údaje sdělené spotřebitelem jeví jako nevěrohodné, stejně jako v tomto případě. Žalobci např. ničeho nebránilo učinit ono minimum a vyžádat si od žalovaného výpisy z jeho bankovního účtu za období několika měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy, když tyto by poskytly poměrně věrohodný obrázek o bilanci příjmů a výdajů žalovaného. Spolehnout se pouze na matematický model spočívající v uvedení životního minima (a nepravděpodobně nízkých výdajů na bydlení), z nějž ovšem většina obyvatel reálně nevyžije a nežije, soud neshledává dostatečným, když žalobce k jeho výzvě již ničeho nedoplnil. Soudu tedy nezbylo než uzavřít, že se žalobce dostatečným způsobem úvěruschopností žalovaného nezabýval a smlouvu tak s odkazem na výše uvedené shledat neplatnou.

22. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobce uhradil žalovanému 30 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný v dané souvislosti žalovanému vrátil 5 310 Kč, je tedy povinna vrátit rozdíl v obou částkách ve výši 24 690 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Jako první výzvu k zaplacení lze dle názoru soudu kvalifikovat již oznámení o schválení úvěru doručené žalovanému dne 3.11.2021. Pokud pak žalobce požadoval úroky z prodlení až od data uvedeného shora, je zřejmé, že k tomuto datu již žalovaný neplnil řádně a včas a je tedy s úhradou v prodlení a žalobci náleží úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), tedy dle nařízení vlády č. č. 351/2013 Sb. Shora uvedeným závěrům pak odpovídají výroky č. I a II tohoto rozsudku, kdy soud žalobě vyhověl pouze ohledně zaplacení 24 690 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobního nároku žalobu zamítl.

23. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobce, jenž zároveň doložil, že splnil podmínky stanovené § 142a o.s.ř. Náklady řízení na straně žalobce pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 1 811 Kč a náklady na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1.7.2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobci tedy dle § 14b odst. 1 bod 3. advokátního tarifu náleží odměna ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon. Advokátka v daném případě vykonala tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení a dvě písemná podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva) a náleží jí tak odměna a náhrady v celkové výši 1 800 Kč (3 x 500 + 3 x 100). Dalším úkonem právní služby byla účast u jednání soudu, na níž je třeba již aplikovat obecná ustanovení tarifu (§ 14b odst. 3 tarifu). Dle § 7 bod 5 tarifu, náleží odměna ve výši 2 580 Kč za jeden úkon právní služby a rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z [obec] do [obec] a zpět, za níž advokát nárokoval adekvátní náhradu v rozsahu dvou půlhodin, což je obecně známo, tedy za 200 Kč. Co se týče náhrady cestovného, byla požadována rovněž obecně známá adekvátní náhrada v rozsahu 50 km. Advokát k cestovnému předložil technický průkaz použitého vozidla, z nějž vyplynulo, že vozidlo má průměrnou spotřebu 4,2 motorové nagty na 100 km. Dle § 1 písm. b) vyhl. č. 467/2022 Sb. činí náhrada za 1 km 5,20 Kč, dle § 4 písm. c) činí průměrná cena motorové nafty 44,10 Kč. Za vykonanou cestu tedy advokátu náleží 50 x 5,2 + 4,2 x 44,10 x 50/100, tedy celkem 353 Kč. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 1 099 Kč, když soud ověřil, že advokátka žalobce je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobce tedy činí celkem 8 143 Kč (1 811 + 3 x 500 + 3 x 100 + 2 580 + 300 + 200 + 353 + 1 099). Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 24 690 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na jeho straně celkem 27 034,70 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 11 514,24 Kč s příslušenstvím zmíněném ve výroku č. II tohoto rozsudku, jistina s příslušenstvím na jeho straně činí celkem 15 167,66 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 42 202,36 Kč tak představuje úspěch žalobce 64 %, úspěch žalovaného 36 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 28 % svých nákladů, z částky 8 143 Kč tedy ve výši 2 281 Kč.