8 C 379/2024

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce , se sídlem Adresa žalobce zastoupeného advokátem: Jméno advokáta tituly za jménem ., se sídlem Adresa advokáta , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , o zaplacení 16 224 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 8 700 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 12.9.2024 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 7 524 Kč, úroku z prodlení ve výši 7 987,86 Kč, úroku ve výši 19 551,71 Kč, úroku ve výši 21 % ročně z částky 8 836,60 Kč za dobu od 28.9.2023 až do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 8 836,60 Kč za dobu od 28.9.2023 do 11.9.2024 a úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 136,60 Kč od 12.9.2024 až do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 16 224 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 7 987,86 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 19 551,71 Kč, úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 8 836,60 Kč od 28.9.2023 až do zaplacení a úrokem z částky 8 836,60 Kč ve výši 21 % ročně od 28.9.2023 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o půjčce č. , hodnota, ze dne 15.3.2012, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, . Na základě smlouvy bylo právním předchůdcem žalobce poskytnuto žalovanému 9 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu se smluvním úrokem a poplatky ve výši 7 524 Kč po 276 Kč týdně, když poslední splátka byla splatná dne 9.5.2013. Žalovaný své platební povinnost řádně neplnil, uhradil v souvislosti s předmětnou smlouvou pouze 300 Kč. Dlužná částka pak sestává z nezaplacené jistiny a poplatku. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s žalobcem dne 21.9.2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno, byl rovněž upomenut k úhradě s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně. Při uzavírání předmětné smlouvy právní předchůdce žalobce splnil svou zákonnou povinnost, kdy s odbornou péčí zkoumal schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet, přičemž spotřebitel má zákonnou povinnost poskytnout tyto informace úplné a pravdivé. Pokud by tyto zkreslil, mohlo by se konečně jednat o trestný čin úvěrového podvodu. Získané informace právní předchůdce žalobce získal od žalovaného a ověřoval na základě dokumentů žalovaným předložených, když informace a vyžádané doklady zanesl do tzv. zákaznické karty. Právní úprava účinná v době uzavření předmětné smlouvy nestanovovala neplatnost pro případ nezkoumání úvěruschopnosti.

2. Žalobce v doplnění ze dne 19.1.2025 uvedl, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, když zevrubně odkázal na zjištění obsažená v zákaznické kartě. Dále odkázal na rozhodnutí Krajského soud v Českých Budějovicích, č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listiny fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listiny byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdily svým podpisem.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že má otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti i přes doplnění žaloby za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.

4. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 15.3.2012 vyplynulo, že jejím předmětem byla půjčka ve výši 9 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 60 týdenních splátkách po 276 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.

5. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne 15.3.2012, kde žalovaný oproti svému podpisu prohlásil údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že je zaměstnán s příjmem ze mzdy ve výši 5 500 Kč a má jiné příjmy ve výši 7 000 Kč měsíčně, příjmy domácnosti nejsou uvedeny. Ohledně měsíčních výdajů prohlásil, že tyto činí 5 500 Kč, z toho 2 000 Kč na nájem/inkaso. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaný žije v nájmu a má bankovní účet. Za žalobce tuto listinu podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovaným byly poskytnuty následující dokumenty: pracovní smlouva, občanský průkaz, výplatní pásky, nájemní smlouva, doklad SIPO a potvrzení o sirotčím důchodu ve výši 7 000 Kč. Důvodem půjčky je oprava / rekonstrukce.

6. Z oznámení ze dne 29.9.2023 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, , oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno dne 27.10.2023.

7. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 30.7.2024 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 21.9.2023 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

9. Z výpisu splátek vyplynulo, že žalovaný v dané souvislosti uhradil 300 Kč.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 9 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 300 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v zákaznické kartě, jak je shora specifikována. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.

11. Dle § 657 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle ust. § 517 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Dle § 451 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 563 občanského zákoníku není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

12. Dle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 25.2.2013 (dále jen „zákon o úvěru“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství1) a upravuje některá práva a povinnosti související s odloženou platbou, půjčkou, úvěrem nebo jinou obdobnou finanční službou poskytovanou nebo přislíbenou spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem (dále jen „spotřebitelský úvěr“). Dle § 2 písm. e) zákona o úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období. Dle § 9 odst. 1 zákona o úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

13. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 9 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 300 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel zákona o úvěru.

14. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 1 a 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli přesahující 5 000 Kč. Žalobce pak argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 9 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Právní předchůdce žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

15. Fakticky žalobce doložení listin prokazujících doložení příjmu neprokázal. Lze do jisté míry akceptovat fikci jejich doložení při oboustranně odsouhlasené deklaraci jejich doložení v zákaznické kartě, nicméně pouze za předpokladu, že zaznamenané údaje jsou bez dalšího věrohodné. Cena za bydlení a inkaso s tím spojená ve výši 2 000 Kč měsíčně se bez dalšího ověření nejeví jako obvyklá za nájemní bydlení v daném místě a čase, což je soudu známo z jeho činnosti. Při běžnosti současných technologií fotoaparátů, které již v době uzavření smlouvy byly běžnou součástí mobilních telefonů lze po právním předchůdce žalobce spravedlivě požadovat, aby při fyzické kontrole dokladů, zvláště když vyplývající údaje nejsou zcela obvyklé, pořídil alespoň fotografii daného dokumentu. Žalovaný navíc disponoval poměrně výrazně nízkým příjmem, v němž pak splátky ve výši přesahující 1 000 Kč měsíčně tvoří významnou část. Celkové výdaje žalovaného ve výši 5 500 Kč jsou pak zcela nevěrohodné a nabízí se pak v daném kontextu otázka, proč měl žalovaný, kterému tedy mělo zbývat 7 000 Kč měsíčně k volnému užití měl potřebu si půjčovat 9 000 Kč, a to za velmi nevýhodných podmínek. Zmíněné skutečnosti z žalovaného činí výrazně rizikového klienta, jehož poměry měly být tedy zkoumány velmi pečlivě a podrobně. Např. pak výpisem z bankovního účtu, kterým měl disponovat. S ohledem na výše uvedené nemohl soud zkoumání úvěruschopnosti shledat dostatečným.

16. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil, nedošlo. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015). Dle § 9 odst. 1 zákona o úvěru ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy je pak nutno na smlouvu při nedostatku zkoumání úvěruschopnosti nahlížet jako na neplatnou.

17. Je pravdou, že zákon o úvěru ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy nestanovil sankci neplatnosti smlouvy pro poskytovatele úvěru ve formě neplatnosti uzavřené smlouvy. Ústavní soud nicméně ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy pro rozpor s dobrými mravy dle § 3 občanského zákoníku).

18. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalovanému 9 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 451 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobce ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaný v souvislosti se smlouvu uhradil 300 Kč, zbývá tedy uhradit 8 700 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat první den po výzvě věřitele (§ 563 občanského zákoníku). Žalobce neprokázal, že žalovanému doručil výzvu k úhradě, za první výzvu je tak nutno považovat až žalobu, které byla ve sféře dispozice žalovaného nejdříve dne 10.9.2024. Jelikož pak žalovaný následující den k výzvě věřitele neplnil (§ 563 občanského zákoníku), je od následujícího dne v prodlení a žalobci náleží rovněž úroky z prodlení v zákonné výši (§ 517 občanského zákoníku). S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl. Úroky z prodlení pak soud žalobci přiznal v procentuální míře požadované v žalobě, když zákonné úroky v době prodlení sice byly vyšší, soud nicméně nesmí překročit žalobní návrh.

19. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.