8 C 386/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce se sídlem adresa, zastoupeného advokátem Mgr. jméno příjmení, se sídlem adresa, proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného, o zaplacení 46 908,38 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 4 168,42 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 14.6.2020 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 42 739,96 Kč a úroku z prodlení z částky 34 071,10 Kč za dobu od 14.6.2020 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 46 908,38 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 38 239,52 Kč od 14.6.0020 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo kterou s žalovaným uzavřel dne 11.12.2015 a jejíž nedílnou součástí byly také Všeobecné obchodní podmínky a sazebník poplatků. Žalobce se na základě této smlouvy zavázal žalovanému poskytnout peněžní prostředky až do výše disponibilního úvěrového limitu ve výši 10 000 Kč, žalovaný se poskytnuté finanční prostředky zavázal vrátit spolu s úroky a poplatky ve splátkách po 645 Kč měsíčně. V průběhu trvání smluvního vztahu došlo k navýšení úvěrového limitu na částku 40 000 Kč s tím, že splátka činila 1 480 Kč měsíčně splatných vždy do 15. dne v měsíci. Žalovaný své platební povinnosti řádně neplnil, žalobce tak využil svého práva sjednaného ve smlouvě a od této s účinností od 13.6.2020 odstoupil. Dle smlouvy se tak staly splatnými veškeré předchozí finanční závazky. Celková dlužná částka ve výši 46 908,38 Kč sestává z dlužné jistiny ve výši 38 239,52 Kč, dlužného pojistného ve výši 1 657,25 Kč, úroků ve výši 4 217,61 Kč, poplatků ve výši 294 Kč a nákladů na ukončení smlouvy a upomínky ve výši 2 500 Kč. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes upomínání ze strany žalobce.

2. V podání ze dne 22.12.2021 žalobce nejprve zevrubně specifikoval čerpání peněžních prostředků ze strany žalovaného a mechanismus podpisu smlouvy uzavřené online. Dále žalobce uvedl, že se žalovaný dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 15.1.2020 a splátkou splatnou dne 15.2.2020, tedy dvou po sobě jdoucích splátek. Ve smlouvě žalovaný stvrdil svým podpisem, že jeho měsíční příjem činí 42 000 Kč, dále, že jeho náklady na splátky půjček, leasingů a úvěrů činí měsíčně 11 000,00 Kč, náklady na nájemné a hypotéky činí 14 300 Kč. Žalobce výdaje prověřil a vyhodnotil na základě telefonického prověřování, vlastního statistického modelu a přihlédl též v souladu s judikaturou i ke státem publikovaným údajům o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva včetně průměrného nájemného (databáze Českého statistického úřadu). Na tomto základě žalobce stanovil existenční výdaje žalovaného na částku 7 750 Kč, dále přičetl náklady na splátky nového úvěru od žalobce ve výši 644 Kč a výdaje na splátky ve výši 11 000 Kč (ověřeno v CRIF) a výdaje ve výši 14 300 Kč na bydlení (Hypotéka ověřena v CRIF). Příjem dlužníka byl zjištěn z jeho prohlášení v úvěrové smlouvě a ověřen z výpisu z účtu, dále také telefonátem se zaměstnavatelem. Totožnost žalovaného byla ověřena ze zaslaného občanského průkazu a rodného listu, existence účtu ze zaslaného výpisu z účtu a exekuce a závazky po splatnosti v registrech Solus, Insolvenčním rejstříku a CRIF. Žalovaný nikdy nerozporoval, že by snad smlouvu nepodepsal, neměl ji k dispozici, neporozuměl jejímu obsahu, nebo, že by v souladu se zákonem neobdržel smlouvu na trvalém nosiči dat. Smlouvu ve formátu pdf měl k dispozici kdykoli ve svém internetovém bankovnictví, po jejím podpisu byl žalovaný vyzván k jejímu stažení.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne 11.12.2015 vyplynulo, že tuto uzavřeli účastníci řízení, jak je shora uvedeno. Ve smlouvě je dále uvedeno, že příjem žalovaného činí 42 000 Kč měsíčně, splátky úvěrů 11 000 Kč měsíčně a nájemné/hypotéka pak 14 300 Kč měsíčně. Žalobce k této dále doložil Všeobecné obchodní podmínky a sazebník, které byly sjednány jako její nedílná součást.

5. Z listiny označené jako Zpráva o posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že tuto vyhotovil žalobce, který zde dále ohledně předmětné úvěrové smlouvy a zkoumání tzv. úvěruschopnosti žalovaného prohlásil, že provedl šetření v registru SOLUS, insolvenčním rejstříku, nikoli v pak v rejstříku CRIF (není zaškrtnutý). Dále uvedl, že žalovaný má příjem ze mzdy ve výši 42 000 Kč měsíčně. Náklady na bydlení nemá, splácí úvěry ve výši 11 000 Kč měsíčně a hypotéku/leasing ve výši 14 300 Kč měsíčně. Výdaje byly ověřeny telefonicky u zaměstnavatele a z výpisu z bankovního účtu.

6. Dále žalobce doložil kopii občanského průkazu a řidičského průkazu žalovaného.

7. Z nedatovaného výpisu z bankovního účtu žalovaného vyplynulo, že dostupné prostředky na tomto účtu činily 13 107,10 Kč.

8. Z dopisu ze dne 1.6.2020 vyplynulo, že tento adresoval žalobce žalovanému s tím, že s ohledem na porušení platebních povinností žalovaného žalobce odstupuje od předmětné úvěrové smlouvy, vyzývá žalovanému k okamžitému zaplacení dlužné částky ve výši částky žalované s výstrahou jejího soudního vymáhání. Dle připojeného podacího archu byla písemnost žalovanému odeslána dne 3.6.2020.

9. Dále žalobce doložil tabulku označenou jménem a příjmením žalovaného, z níž soud neučinil žádné skutkové zjištění, neboť obsahuje výčet blíže neurčených číselných a písemných údajů.

10. Z dopisu ze dne 1.9.2020 vyplynulo, že tento adresoval žalobce žalovanému s tím, že jej upomínal k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy. Dle připojeného podacího archu byla písemnost žalovanému odeslána dne 3.6.2020. Dále žalobce doložil další dvě upomínky adresované žalovanému ze dnů 1.2.2020 a 1.3.2020, obě bez dokladu jejich odeslání.

11. Z výpisu plateb a splátek žalovaného v souvislosti s předmětnou smlouvou, potvrzení o platbách a rozkladu splátek vyplynulo, že žalovaný od prosince 2015 do září 2019 čerpal celkem 66 689,42 Kč a v době od ledna 2016 do prosince 2019 splatil celkem 62 521 Kč.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný čerpal celkem 66 689,42 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil 62 521 Kč. Žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal ve smlouvě a v listině Zpráva o posouzení úvěruschopnosti, jak je shora specifikována. Dne 1.6.2020 žalobce odeslal žalovanému výzvu k okamžitému zaplacení dluhu a odstoupení od předmětné smlouvy.

13. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

19. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25.2.2013 do 1.12.2016 (dále jen„ zákon o úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

20. Dle § 2 písm. e) zákona o úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období.

21. Dle § 9 odst. 1 zákona o úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

22. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.

23. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 1 a § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku (úvěr) poskytnutou spotřebiteli přesahující 5 000 Kč. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 9 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

24. Důkazy doložené žalobcem k otázce zkoumání úvěruschopnosti jsou nedostatečné. Jediným doloženým důkazem, který není jen jednostranným prohlášením té či oné strany sporu a objektivně dokládá výsek z majetkové sféry žalovaného, je shora specifikovaný výpis z bankovního účtu. Z pohledu zkoumání úvěruschopnosti je však tato listina v podstatě bez vypovídající hodnoty, neboť k neurčitému datu zachycuje aktuální zůstatek na účtu. Zprávu o posouzení úvěruschopnosti žalobce vyhotovil sám, nejedná se tedy o objektivní důkaz, přičemž v otázce spotřebitelských úvěrů není možné, aby jejich poskytovatelé případně obcházeli svou zákonnou povinnost doprovázenou sankcí absolutní neplatnost smlouvy jednostrannými prohlášeními. Listiny doložené žalobcem v kombinaci s učiněnými tvrzeními jsou navíc rozporné a částečně nevěrohodné. Žalobce např. hovoří o lustracích v registru CRIF, který však zmíněná zpráva neuvádí. Ve zprávě je rovněž uvedeno, že žalovaný nemá žádné náklady na bydlení, což je samo o sobě velmi nepravděpodobné, i když soud uváží, že žalobce splátkami hypotéky v podstatě deklaroval vlastnictví nemovitosti, neboť i vlastník nemovitosti určené k bydlení má s touto provozní náklady a to mnohdy nemalé. Není rovněž zřejmé, proč a jakým způsobem žalobce ověřoval výdaje žalovaného u jeho zaměstnavatele (uvedeno takto ve zmíněné zprávě). I když soud pomine nedostatečnou důkazní sílu jednostranného prohlášení žalobce a shora uvedený rozpor (ověření výdajů a nikoli příjmů u zaměstnavatele), nejeví se jako pravděpodobné, že by jakýkoliv zaměstnavatel telefonicky sděloval třetím osobám tak citlivé údaje jako je výše mzdy jeho konkrétních zaměstnanců. Žalobce pak deklaroval, že výše mzdy byla také ověřena výpisem z bankovního účtu, nicméně taková skutečnost z provedených důkazů nijak nevyplývá. Příjem žalovaného tedy nebyl doložen nijak kromě jeho jednostranného prohlášení ve smlouvě, stejně tak výdaje, přičemž tyto nejsou bez dalšího věrohodné (nulové výdaje na bydlení) a dále nekompletní.

25. Poskytoval spotřebitelských úvěrů nemůže spoléhat na jednostranná prohlášení svých klientů, má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, nedošlo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015). Soud si je vědom, že možnosti poskytovatelů úvěrů ve zjišťování poměrů klientů nejsou bezbřehé, na druhou stranu nelze připustit, aby na zjišťování příjmů a výdajů rezignovali zcela, když minimálně příjem je v zaměstnanecké sféře vždy snadno doložitelný. Co se týče výdajů, tyto je jistě obtížné obsáhnout zcela a zcela komplexně, nicméně v dané situaci žalobci např. ničeho nebránilo, aby si od žalovaného opatřil podrobné výpisy z účtu za období několika měsíců nazpět před uzavřením smlouvy, když tyto by mu poskytly poměrně ucelený a věrohodný obraz o majetkové bilanci žalovaného. Svou neúčastí při jednání se žalobce vzdal možnosti být poučen dle § 118a odst. 3 o.s.ř. ohledně nutnosti v zájmu úspěchu ve věci navrhnout k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného další důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2528/2010 ze dne 23.5.2012).

26. Zákon o úvěru ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy pak v § 9 odst. 1 stanovil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, pokud poskytovatel úvěru nedostatečně zkoumá schopnost úvěrovaného splácet úvěr. Ze shora uvedeného se pak podává, že k takové situaci došlo v daném případě, když žalobce danou okolnost neprokázal. Soud dále připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv.

27. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, resp. tuto skutečnost žalobce neprokázal, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 9 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému 66 689,42 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z provedených důkazů ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaný v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradil 62 521 Kč, z titulu bezdůvodného obohacená tedy zbývá uhradit pouze rozdíl v obou částkách ve výši 4 168,42 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalobce dle doložených důkazů žalovaného vyzval k úhradě dluhu, a to okamžité, nejdříve v oznámení o odstoupení od smlouvy odeslaném dne 3.6.2020. Toto je třeba považovat dle § 573 občanského zákoníku za doručené třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 8.6.2020. K datu 14.6.2020, od kdy žalobce požaduje úroky z prodlení, pak byl tedy žalovaný nepochybně s úhradou v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku) a žalobce má tak od tohoto data rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.

28. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nesplní-li povinný dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozsudku.