8 C 49/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce A ., IČO: IČO žalobce A , se sídlem Adresa žalobce A , právně zastoupený Jméno žalobce B , advokátem se sídlem adresa , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , o zaplacení 119 832,86 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 81 793,04 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 38 039,82 Kč, úroku za dobu od 27.7.2021 do 17.10.2024 ve výši 12 840,82 Kč, úroku z prodlení za dobu od 27.7.2021 do 17.10.2024 ve výši 7 355,96 Kč, úroku ve výši 10,9 % ročně z částky 119 832,86 Kč za dobu od 18.10.2024 až do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 119 832,86 Kč od 18.10.2024 až do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 1 638 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému zaplatit 119 832,86 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 840,82 Kč za dobu od 27.7.2021 do 17.10.2024, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 7 355,96 Kč za shodnou dobu, úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 119 832,86 Kč od 18.10.2024 do zaplacení a úroku ve výši 10,9 % ročně z částky 119 832,86 Kč od 18.10.2024 do zaplacení. V odůvodnění žaloby uvedl, že dne 27.7.2021 uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě se zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 150 000 Kč, což dne učinil. Nedílnou součástí Smlouvy byly obchodní podmínky. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se sjednaným úrokem ve výši 10,9 % ročně. Žalovaný své platební povinnosti řádně neplnil, když neuhradil dvě po sobě jdoucí měsíční splátky, žalobce tedy využil svého práva sjednaného ve smlouvě a úvěr zesplatnil. Dlužná jistina činí 117 718,86 Kč, částku 2 114 Kč tvoří dlužné poplatky za tři upomínky po 500 Kč a dlužné pojistné. Žalobce před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalovaného, zejména vycházel z údajů poskytnutých žalovaným. Žalobce též provedl lustrace žalovaného v dostupných registrech. Při individuálním hodnocení žalovaného žalobce vzal v potaz jeho příjmy a výdaje odhadnuté na základě statistických dat ČSÚ, čímž zjistil disponibilní příjem žalovaného. Dále žalobce upozornil, že žalovaný po dlouhou dobu úvěry splácel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27.9.2023.

2. V podání ze dne 24.2.2025 žalobce doplnil, že splatnost úvěru byla sjednána na dobu 84 měsíců. Zjištěný příjem žalovaného činil 17 600 Kč, zjištěné výdaje činily 10 184 Kč, tyto byly vypočteny na základě informací ze žádosti o úvěr a údajů o životním minimu. Takto byla zjištěna platební kapacita žalovaného ve výši 7 416 Kč měsíčně, tedy dostatečná pro splátky předmětného úvěru ve výši 2 551 Kč. Z interních a externích registrů nebyla zjištěna rizikovost žalovaného.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Žalobce se z jednání soudu omluvil, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 26.7.2021 mezi žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným vyplynulo, že jejím předmětem byl závazek žalobce poskytnout žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit 84 měsíčních splátkách po 2 551 Kč. Jako nedílná součást smlouvy byly sjednány obchodní podmínky, pojistné podmínky a sazebník, které žalobce všechny doložil. Stejně tak formulář s informacemi o předmětném úvěru.

6. Z výpisu z úvěrového účtu předloženého žalobcem ve dvou verzích vyplynulo, že žalovaný čerpal částku 150 000 Kč, celkem na dluh v době od 14.8.2021 do 20.8.2023 uhradil 68 206,96 Kč.

7. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za období od 27.7.2021 do 31.7.2021 vyplynulo, že tomuto bylo dne 28.7.2021 poskytnuto 150 000 Kč z úvěru. Z výpisu z daného účtu za období července 2021 vyplynulo, že počáteční zůstatek činil 0 Kč, konečný pak 46 244,81 Kč, celkové příjmy pak 169 487,95 Kč a celkové výdaje 123 243,14 Kč. Žalovaný obdržel 17 747 Kč od obce , adresa, a dalších 1 740,95 Kč z blíže neurčeného úvěru. Z fragmentu výpisu z účtu žalovaného ohledně tří plateb vyplynulo, že v květnu 2021 obdržel 17 687,90 Kč, v červnu 2021 obdržel 17 677 Kč a v červenci 2021 pak 17 747 Kč.

8. Z nedatové lustrace žalovaného z registru CBCB, že má u banky jeden splátkový a jeden nesplátkový kontrakt, jedna žádost o úvěr mu byla zamítnuta. Měsíční splátky žalovaného činí částku 1 212 Kč, dále disponuje kontokorentem do limitu 2 000 Kč.

9. Z nepodepsané žádosti o úvěr vyplynulo, že v této jsou obsaženy podrobní informace o budoucím úvěru a dále údaje o žalovaném. Co se týče jeho poměrů, je zde uvedeno, že jeho čistý měsíční příjem činí 17 600 Kč, jeho výdaje kromě úvěrů činí 1 000 Kč měsíčně, výdaje na úvěry pak 1 212 Kč. Žalovaný je svobodný, žije u rodičů, jeho domácnost má jednoho člena. Žalobce dále doložil podepsanou žádost o úvěr ze dne 14.7.2021, kde žalovaný svým podpisem stvrdil shora uvedené příjmy a výdaje.

10. Z upomínky ze dne 30.10.2023 vyplynulo, že tuto adresoval žalobce žalovanému ohledně dlužných splátek předmětného úvěru s výstrahou jeho zesplatnění. Dle připojené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalovaného dne 20.11.2023. K tomu žalobce doložil další tři upomínky adresované žalovanému bez dokladu jejich odeslání. Z oznámení ze dne 22.1.2024 vyplynulo, že tímto oznámil žalobce žalovanému, že ke dni 20.1.2024 prohlásil předmětný úvěr za splatný s ohledem na neplnění povinností ze strany žalovaného. Dle připojené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalovaného dne 23.1.2024.

11. Z předžalobní upomínky vyplynulo, že tuto adresoval právní zástupce žalobce žalovanému ohledně úhrady předmětného dluhu s výstrahou jeho soudního vymáhání.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s žalobcem smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, v souvislosti s touto smlouvou čerpal bezhotovostně 150 000 Kč, které se zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 10,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 2 551 Kč a poplatky. Žalovaný v dané souvislosti uhradil celkem 68 793,04 Kč, pravidelné splátky nicméně řádně a včas nehradila, žalobce po zaslání upomínky shora specifikované žalovanému zaslal oznámení o zesplatnění úvěru, jak je shora rovněž uvedeno. Žalobce před uzavřením smlouvy lustroval žalovaného v registru CBCB, měl k dispozici výpisy z jejího účtu ohledně příjmů zmíněných v odstavci 7. tohoto rozsudku a dále výpis z účtu žalovaného za měsíc července 2021.

13. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 29.5.2022 (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 150 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

15. Jediným objektivním důkazem o konkrétních poměrech žalovaného, který si žalobce opatřil, byl výpis z bankovního účtu žalovaného. Ovšem pouze výpis předcházející 26 dní poskytnutí předmětného úvěru, nejedná se tedy o důkaz, který by mohl objektivně a na delší ploše poskytnout důvěryhodný obrázek o poměrech žalovaného. Samotný výpis pak spíše vypovídal o rizikovosti žalovaného, neboť tento zahajoval daný měsíc s nulovým zůstatkem a kromě značného úvěru od žalobce čerpal úvěr další. Žalobce pak měl pak ověřené příjmy žalovaného za dobu tří měsíců, které se sice jeví s ohledem na jejich opakování jako stabilní, nicméně také poměrně velmi nízké. Výdaje žalovaného kromě stávajících splátek úvěrů 1 212 Kč měsíčně žalobce neověřoval nijak, přitom je zřejmé, že takto nízké příjmy mohou např. v případě obvyklých nákladů na nájemní bydlení již znamenat i hranici možností obstarání základních potřeb. Žádost o úvěr pak byla zcela nevěrohodná, když žalovaný měl mít výdaje (kromě úvěrů) jen ve výši 1 000 Kč, přičemž měl bydlet u rodičů, ale zároveň být jediným členem domácnosti. Po zaplacení stávajících úvěrů měl žalovanému zbývat zhruba 16 400 Kč měsíčně, splátky 2 551 Kč je třeba považovat u takových příjmů za velmi významné. S ohledem na výše uvedené soud nemohl shledat, že žalobce postupoval obezřetně, když žalovaný byl zjevně rizikovým klientem a údaje uvedené v žádosti o úvěr zjevně nevěrohodné či rozporné. Výpis z bankovního účtu v dané podobě poskytnutí úvěru zjevně nesvědčil, když dle tohoto fragmentu žalovaný netvořil žádné finanční rezervy. Žalobci např. ničeho nebránilo, aby si opatřil výpis z účtu žalovaného za několik měsíců, který by mu i v řádu jednotek minut studia mohl poskytnout velmi věrohodný obrázek o finančních poměrech žalovaného.

16. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, nedošlo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015). Co se týče rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27.9.2023, na nějž žalobce odkazuje, tak tento není dle názoru soudu přiléhavý na nyní projednávanou věc, neboť v případu posuzovaném Nejvyšším soudem došlo k úplnému splacení celého úvěrového závazku včetně veškerého příslušenství. Na základě doložených podkladů v této věci musela panovat důvodná obava, že dlužník nebude schopen úvěr splácet, k čemuž následně, byť po delší době, také došlo.

17. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, resp. tuto skutečnost neprokázal, shledal soud uzavřené smlouvy s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnými. Svou neúčastí při jednání se žalobce vzdal možnosti být poučen o nutnosti v daném ohledu doplnit tvrzení a důkazy dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř.

18. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o úvěru je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 150 000 Kč poníženou o dosavadní splátky ve výši 68 206,96 Kč na výsledných 81 793,04 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících z neplatných smluv soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o úvěru je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o úvěru spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný v řízení zůstal pasivní, soud nezjišťoval jeho možnosti a uložil mu dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když si existence dluhu musel být žalovaný vědom již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru, datum zaslání předžalobních upomínek).

19. Pro úplnost soud dodává, že účastníci řízení jsou si v obecném měřítku rovni, konečně jako všichni lidé dle zásad českého i mezinárodního práva. Jde však o rovnost v samých základních právech či principech, resp. přístupu k nim, nicméně ze své podstaty si mnohé subjekty reálně rovné nejsou. K odstranění tohoto stavu pak slouží různé právní instrumenty a jedním z nich je i oblast spotřebitelského práva. Samotný princip zákona o úvěru či souvisejících předpisů počítá se specifickou situací, kdy je jeden ze subjektů právního vztahu zvýhodněn svou profesionalitou, finančním či jiným materiálním zázemím apod. Obdobně jako v jiných případech je pak na soudu, aby nikoli povahou slabšímu subjektu stranil, ale aby v rámci úřední povinnosti v případě nepřípustných ujednání, platnosti určitých právních jednání apod. tato moderoval či se zabýval jejich platností, aniž by to jedna ze stran namítala. Pokud soud dospěje k závěru, že v daném případě poskytovatel úvěru nesplnil své povinnosti pramenící ze zákona, tak výsledný závěr je pomyslnou sankcí za nesplnění povinností nikoli zvýhodňováním jedné ze stran sporu.

20. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobce, jenž zároveň doložil, že splnil podmínky stanovené § 142a o.s.ř. (zaslání předžalobní výzvy). Náklady řízení na straně žalobce pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 4 794 Kč a náklady na právní zastoupení. Dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „tarif“), ve znění účinném do 31.12.2024 (s ohledem na datum učinění úkonů), náleží advokátu v daném případě odměna ve výši 5 900 Kč za jeden úkon právní služby, když v daném případě advokát vykonal tři tyto úkony (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, písemné podání ve věci samé – žaloba). Za každý úkon právní služby advokátu náleží rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 3 906 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobce tedy činí celkem 27 300 Kč (4 794 + 3 x 5 900 + 3 x 300 + 3 906). Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 81 793,04 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 38 039,82 Kč s příslušenstvím, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 71 608,94 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 153 401,98 Kč tak představuje úspěch žalobce 53 %, úspěch žalovaného 47 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 6 % svých nákladů, z částky 27 300 Kč tedy ve výši 1 638 Kč.