8 C 9/2025

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce , se sídlem Adresa žalobce , právně zastoupeného advokátem Jméno advokáta , se sídlem Adresa advokáta , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvale bytem Adresa žalovaného , v řízení o zaplacení 144 291,22 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 111 326 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 32 965,22 Kč, úroku ve výši 16 829,54 Kč, úroku z prodlení ve výši 4 757,48 Kč, úroku ve výši 12,5 % ročně z částky 139 549,48 Kč za dobu od 23.7.2024 až do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 139 549,48 Kč od 23.7.2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 6 593 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 144 291,22 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 829,54 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 4 757,48 Kč, úrokem ve výši 12,5 % ročně z částky 139 549,48 Kč od 23.7.2024 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 139 549,48 Kč od 23.7.2024 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že účastníci řízení uzavřeli dne 21.2.2022 smlouvu o úvěru k účtu č. 784179441137/0100, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 149 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výš 12,5 % ročně v 84 měsíčních splátkách po 2 691 Kč. Žalovaný řádně uhradil pouze 14 sjednaných splátek a následně již i přes upomínání žalobce ničeho, tento využil svého práva sjednaného ve smlouvě a úvěr zesplatnil ke dni 1.5.2024. Ke dni 22.7.2024 dluh žalovaného činil 165 878,24 Kč, z toho 139 549,48 Kč na dlužné jistině, 4 741,74 Kč na poplatcích, 16 829,54 Kč na kapitalizovaném úroku a 4 757,48 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes zaslání předžalobní výzvy. Žalobce se před uzavřením předmětné smlouvy zabýval schopností žalovaného předmětný úvěr splácet. Žalobce prověřil dostupné registry jako je SOLUS, NRKI, BRKI či insolvenční rejstřík. Žalobce pak také konfrontoval skutečnosti doložené žalovaným se svými statistickými, demografickými a historickými údaji.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání soudu se nedostavil, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora). Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

3. Při jednání soudu dne 21.2.2025 žalobce písemně doplnil žalobní tvrzení. Žalobce uvedl, že si je své povinnosti zkoumat schopnosti klientů splácet úvěr vědom a tuto beze zbytku naplňuje. Žalobce nevychází jen z informací, které mu sdělí spotřebitel, ale zejména z informací, které si sám aktivně zjišťuje a ověřuje. Z úvěrových registrů v případě žalovaného nezjistil, že by měl dluhy mimo žalobce, z interní evidence žalobce a celé jeho obchodní skupiny žádné negativní informace o žalovaném nevyplynuly. Takové nevyplynuly ani z insolvenčního rejstříku, živnostenského rejstříku a registru exekucí. Co se týče příjmů žalovaného, žalobce vycházel z jeho čestného prohlášení, kde uvedl příjem ve výši 25 000 Kč měsíčně a dále z periodických výpisů z účtu, z nichž vyplynulo, že průměrný příjem žalovaného za posledních sedm měsíců je 19 313,42 Kč. Žalobce vycházel z výdajů žalovaného, k nimž došel pomocí statistických dat, když žalovaný udával výdaje nižší než průměrné. Takto žalobce vycházel z výdajů žalovaného ve výši 14 451 Kč, z toho 8 206 Kč na bydlení, 5 745 Kč představuje životní minimum a 500 Kč výdaje a náklady na pojištění. Pokud pak žalobce tyto výdaje odečetl od zjištěných příjmů, tak shledal, že i po poskytnutí úvěr žalovanému zbývá k volnému užití ještě 31,43 % příjmů, což je dostatečné. Žalovaný uhradil celkem 14 splátek, je tedy zřejmé, že byl schopen předmětný úvěr splácet. Ochrana spotřebitele nemůže být absolutní, nelze tolerovat jeho vlastní liknavost či nedbalost. Pokud by žalovaný něco zkreslil či uvedl nepravdu, mohlo by se z jeho strany také jednat o trestný čin úvěrového podvodu.

4. Po seznámení s názorem soudu, že shora uvedené doplnění a dosud doložené důkazy nejsou dostatečné a následným poučením dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. o nutnosti doplnit další tvrzení a důkazy v otázce úvěruschopnosti, již žalobce ničeho nedoplnil, odkázal na svá dosavadní vyjádření a důkazy, která shledal dostatečnými. Závěrem pak právní zástupce žalobce navrhl žalobce vyhovět.Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 21.2.2022 vyplynulo, že tato byla uzavřena mezi účastníky řízení, když jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 149 000 Kč žalovanému ze strany žalobce. Žalovaný se zde zavázal předmětný úvěr splácet v měsíčních splátkách po 2 691 Kč spolu se sjednaným úrokem. Jako nedílná součást smlouvy byly sjednány úvěrové podmínky, všeobecné obchodní podmínky a sazebník, které žalobce rovněž doložil, dále pak rovněž informace o úvěru, které oproti svému podpisu dne 21.2.2022 žalovaný obdržel.

6. Dále žalobce doložil nepodepsaný dodatek ke shora uvedené smlouvě, kde byl deklarován žalobou uplatněný dluh, které se měl žalovaný zavázat splatit po 2 720 Kč měsíčně.

7. Dále žalobce doložil několik písemností adresovaných z jeho strany žalovanému. Jednalo se u upomínku k zaplacení dlužných splátek ze dne 29.12.2023 bez dokladu odeslání. Dále o výzvu k okamžitému splacení dluhu ze dne 13.3.2024 s výstrahou zesplatnění dluhu k 1.5.2024, když tato písemnost byla dle připojené dodejky ve sféře dispozice žalovaného dne 15.3.2024. Z předžalobní upomínky ze dne 20.5.2024 vyplynulo, že touto právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě předmětného dluhu s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního archu byla písemnost odeslána dne 23.5.2024.

8. Z listiny označené jako Žádost o úvěr vyplynulo, že tuto dne 21.2.2022 podepsali účastníci řízení, přičemž žalovaný zde prohlásil, že je svobodný, má středoškolské vzdělání, nemá druha či družku, bydlí u rodičů, má jedno nezletilé dítě, výdaje spojené s bydlením činí 7 000 Kč, ostatní výdaje činí 500 Kč. Příjem žalovaného činí 25 000 Kč měsíčně.

9. Z prohlášení podepsaného dne 21.2.2022 žalovaným vyplynulo, že prohlásil zde specifikované údaje o svém zdravotním stavu na formuláři žalobce.

10. Z historického výpisu z úvěrového účtu k předmětnému úvěru vyplynulo, že žalovanému bylo vyplaceno 149 000 Kč, jak je shora uvedeno, žalovaný následně uhradil 14 splátek po 2 691 Kč, tedy celkem 37 674 Kč.

11. Z listiny označené jako Návrh na rozhodnutí o poskytnutí – osobní úvěr vyplynulo, že tuto vyhotovil žalobce, který zde shrnul shora uvedené poznatky o osobě žalovaného včetně výpisu všech interních a externích registrů, které provedl s kladným výsledkem ve prospěch osoby žalovaného, resp. poskytnutí úvěru. K tomu žalobce rovněž doložil kopii občanského průkazu žalovaného. Z výpisu z interního systému žalobce vyplynulo, že provedl lustraci žalovaného v registru SOLUS a NRKI / BRKI s tím, že žalovaný nemá úvěry, dvě žádosti byly v minulosti odmítnuty a jedna odvolána.

12. Z fragmentu výpisu z účtu žalovaného za období od 9.9.2021 do 21.2.2022 vyplynuly příjmové platby na jeho účet v jednom případě od společnosti INDUSTRIE LOGISTIK a v ostatních případech od společnosti , právnická osoba, ., když v září 2021 2 776 Kč a 12 790 Kč, v říjnu 2021 obdržel 22 979 Kč, v listopadu 2011 pak 20 765 Kč, v prosinci 2021 pak 21 587 Kč, v lednu 2022 pak 22 045 Kč a v únoru 2022 pak obdržel 29 152 Kč.

13. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 21.2.2022 do 7.3.2022 vyplynulo, že tomuto bylo dne 21.2.2022 poskytnuto 149 000 Kč.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 149 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil před podáním žaloby žalobci celkem 37 674 Kč ve 14 měsíčních splátkách. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet, a to tak, že si opatřil žádost o úvěr, příjmové položky z bankovního účtu žalovaného a provedl lustraci v interních a externích registrech. Dne 23.5.2024 žalobce odeslal žalovanému předžalobní upomínku.

15. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o SP ve znění účinném do 29.5.2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný čerpal 149 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle § 87 zákona o SP.

18. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku poskytnutou spotřebiteli. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.

19. Jedinou zcela objektivní listinou svědčící o poměrech žalovaného je fragment jeho bankovního účtu. Tento svědčí o příjmových platbách ve výši kolem 20 000 Kč měsíčně, tedy v nijak závratně vysokých, přičemž žalovaný se měl zavázat ke splátkám ve výši představují zhruba 15 % jeho nevelkých příjmů. To vše pak za situace, kdy žalovaný zjevně nadhodnocoval své reálné příjmy a v žádosti také zcela zjevně podhodnocoval své výdaje. Je zcela nepravděpodobné, že by žalovaný kromě výdajů na bydlení měl další výdaje pouze ve výši 500 Kč měsíčně. Jistě nelze paušálně odmítnout užití různých statistických a scoringových modelů, ale nelze přitakat žalobci v tom, že u klienta s poměrně nízkými příjmy, který se zaváže k poměrně vysokým splátkám, a to za situace, kdy sám uvádí nevěrohodné příjmy a výdaje, celkové zkoumání výdajů nahradí užitím částky životního minima, z níž reálně málokdo skutečně vyžije, což je obecně známo. Je jistě představitelné, že pokud by prokázané příjmy žalovaného byly dvoj a vícenásobné, dalo by se vycházet z určitého obecného předpokladu o obvyklých výdajích a tedy i výši zbývající částky volné pro splácení. Za situace shora popsané ovšem žalobce nemohl zdaleka vyloučit, že žalovaný se může pohybovat na samé hranici možné úhrady základních potřeb, pokud soud vezme v potaz obvyklé výdaje na bydlení, na výživu dítěte, stravu apod., a to vše za situace, kdy žalovaný byl ne zcela věrohodným a zcel jistě rizikovým klientem. Žalobci např. ničeho nebránilo, aby si opatřil kompletní výpis z bankovního účtu žalovaného (k čemuž byl soudem konečně i konkrétně vyzván), který poskytuje poměrně velmi spolehlivý obrázek o poměrech každé osoby.

20. Skutečnost, že žalovaný byl po určitou dobu schopen úvěr splácet nebo zkrátka byl ve výsledku úvěruschopný, předně nijak nezbavuje žalobce povinnosti úvěruschopnost zkoumat. Není zřejmé, z jakých finančních prostředků se tak dělo, nelze automaticky uzavřít, že se tak dělo z důvodu jeho dostačujících majetkových poměrů. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku či obecnou rozumovou vyspělost osob, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, dále nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015), nedošlo. Soudu tak nezbylo než s odkazem na shora uvedené uzavřít, že se žalobce dostatečným způsobem zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného nezabýval.

21. Je pravdou, že zákon o SP v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku).

22. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný za daného stavu povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit 149 000 Kč ponížených o dosavadní splátky ve výši 37 674 Kč na výsledných 111 326 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný v řízení zůstala pasivní, soud nezjišťoval jeho možnosti a uložil mu dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když si existence dluhu musel být vědom již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru, zaslání upomínek).

23. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobce, jenž zároveň doložil, že splnil podmínky stanovené § 142a o.s.ř. (zaslání předžalobní výzvy). Náklady řízení na straně žalobce pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 5 772 Kč a náklady na právní zastoupení. Dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „tarif“), náleží advokátu v daném případě odměna ve výši 6 900 Kč za jeden úkon právní služby, když v daném případě advokát vykonal čtyři tyto úkony (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, písemné podání ve věci samé – žaloba a účast při jednání soudu). S ohledem na skutečnost, že v doložené předžalobní výzvě absentuje právní posouzení věci a také širší posouzení skutkové, je třeba takovou výzvu považovat za tzv. jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) tarifu a přiznat za ni odměnu poloviční, v daném případě tedy 3 450 Kč. Za každý úkon právní služby advokátu náleží rovněž paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 tarifu, v případě jednání soudu učiněného po 1.1.2025 pak paušální náhrada ve výši 450 Kč, dle tarifu účinného od 1.1.2025. Dle § 137 odst. 3 o.s.ř. advokátu také náleží náhrada DPH v sazbě 21 % ze součtu výše uvedených částek, tedy ve výši 5 355 Kč, když soud ověřil, že advokát je plátcem DPH. Náhrada nákladů řízení na straně žalobce tedy činí celkem 36 627 Kč (5 772 + 3 x 6 900 + 3 450 + 3 x 300 + 450 + 5 355). Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 111 326 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 32 965,22 Kč s příslušenstvím, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 77 218,28 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 188 544,28 Kč tak představuje úspěch žalobce 59 %, úspěch žalovaného 41 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 18 % svých nákladů, z částky 36 627 Kč tedy ve výši 6 593 Kč.