8 C 97/2021

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce adresa žalobkyně – příjmení příjmení zastoupeného advokátem: JUDr. Ing. jméno příjmení jméno , se sídlem adresa žalobkyně , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného , o zaplacení 42 844 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 14 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 8.7.2016 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 28 844 Kč, úroku z prodlení ve výši 18 644,43 Kč, úroku z prodlení z částky 28 844 Kč za dobu od 18.6.2016 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 14 000 Kč za dobu od 18.6.2016 do 7.7.2016, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 42 844 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 18 644,43 Kč a dále úroku z prodlení z částky 42 844 Kč za dobu od 18.6.2016 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě tří smluv o půjčce, a to [číslo] ze dne 18.3.2010, [číslo] ze dne 8.12.2009 a [číslo] ze dne 26.10.2009, které žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], jako věřitelem. Na základě smluv bylo právním předchůdcem žalobce poskytnuto žalovanému 16 000 Kč, resp. 10 000 Kč, resp. 10 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu s poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 13 376 Kč, resp. 8 360 Kč a 8 360 Kč. Ke splatnosti dluhu jako celku došlo dle smluvních ujednání ke dni 12.5.2011, resp. ke dni 2.2.2011, resp. ke dni 20.12.2010. Ke dni podání žaloby zbývá uhradit na jistině a poplatku částku ve výši žalované jistiny, k nimž je požadován rovněž úrok z prodlení v zákonné výši. Žalovaný v souvislosti se smlouvami uhradil pouze 3 600 Kč, resp. 8 400 Kč, resp. 11 252. Pohledávky z předmětných smluv byly výše uvedenou společností postoupeny žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17.6.2016. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně 2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smluv řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětné půjčky uvedl, že dle právní úpravy účinné v době uzavření smluv nebyla taková povinnost poskytovateli spotřebitelských úvěrů zákonem uložena, došlo k tomu až od 1.1.2011 zákonem č. 145/2010 Sb.

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

4. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil, žalobce se z jednání soudu omluvil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.

5. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žaloba a žalovaným dne 8.12.2009 vyplynulo, že jejím předmětem byla půjčka ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 8 360 Kč v 59 týdenních splátkách po 310 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.

6. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žaloba a žalovaným dne 18.3.2010 vyplynulo, že jejím předmětem byla půjčka ve výši 16 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 13 376 Kč v 59 týdenních splátkách po 496 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.

7. Z oznámení ze dne 17.6.2016 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětných smluv byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého poštovního podacího archu bylo toto oznámení žalovanému odesláno dne 1.7.2016.

8. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 16.2.2018 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 17.6.2016 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvy o zápůjčce ve dnech 8.12.2009 a 18.3.2010, jak jsou shora specifikovány v odstavcích 5. a 6. tohoto rozsudku, na jejichž základě žalovaný obdržel 26 000 Kč. Žalovaný na základě těchto smluv uhradil pouze 12 000 Kč (3 600 + 8 400). Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smluv nezabýval schopností žalovaného půjčku splácet. Pohledávky z předmětných smluv byly následně postoupeny žalobci, o čemž byl žalovaný vyrozuměn v podání odeslaném dne 1.7.2016 a následně mu také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.

11. Dle § 657 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) se smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

12. Dle ust. § 517 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

13. Dle § 451 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

14. Podle § 563 občanského zákoníku není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

15. Dle § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

16. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel dvě smlouvy o zápůjčce, jak jsou shora specifikovány, na jejichž základě žalovaný obdržel 26 000 Kč. Žalovaný na základě těchto smluv uhradil pouze 12 000 Kč. Jelikož však soud shledal tyto smlouvy neplatnými, dále se nezabýval jejich ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Co se týče třetí smlouvy ze dne 26.10.2009 na jejímž základě měl žalovaný obdržet 10 000 Kč a uhradit 11 252 Kč, tak tuto smlouvu žalobce nedoložil, především pak ale nijak nedoložil, že by došlo k předání finančních prostředků, jejichž půjčení mělo být jejím předmětem. Svou neúčastí při jednání soudu se pak žalobce vzdal možnosti být poučen o nutnosti doplnit důkazy k prokázání předání peněz (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2528/2010 ze dne 23.5.2012). Jelikož by však s ohledem na dále uvedené soud i tuto smlouvu shledal neplatnou a žalovaný měl na základě této smlouvy uhradit více, než měl skutečně obdržet, není tento stav navíc k tíži žalobce.

17. Předně soud konstatuje, že s ohledem na § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a s ohledem na datum uzavření předmětné smlouvy, resp. na datum vzniku bezdůvodného obohacení, posoudil věc dle občanského zákoníku.

18. Lze jistě přisvědčit žalobci, že povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr byla do českého právního řádu výslovně zakotvena až v souvislosti s účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, tedy od 1.1.2011. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že již v době uzavření smlouvy, konkrétně pak od 1.1.2002 byl účinný zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., přičemž dle § 1 a § 2 tohoto zákona se v daném případě nepochybně o spotřebitelský úvěr jednalo, když byl uzavřen mezi obchodníkem a fyzickou osobou nejednající v rámci podnikatelské činnosti a předmětem smlouvy byla částka vyšší než 5 000 Kč. Již přijetím tohoto právního předpisu zákonodárce jasně deklaroval společenský zájem (včetně nutnosti implementace práva Evropských společenství dle § 1 tohoto zákona) na zvláštní úpravě tohoto typu závazkových vztahů ve znamení zvýšené ochrany spotřebitele v daném obchodním segmentu. Rovněž je třeba vyzdvihnout, že povinnost zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele sice nebyla ke dni uzavření smluv součástí vnitrostátního právního řádu, nicméně již byla platnou směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 [číslo] ze dne 23.4.2008, která členské státy do budoucna zavázala k implementaci dalších zákonných opatření v oblasti spotřebitelských úvěrů, což následně tuzemský zákonodárce vyjádřil přijetím zákona č. 145/2010 Sb.

19. Soud pak při svém právním názoru spočívajícím v neplatnosti předmětné smlouvy vycházel ze skutečnosti, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. S odkazem na závěry Ústavního soudu je tak lhostejno, jaká je konkrétní právní úprava spotřebitelského úvěru, když nezkoumání úvěruschopnosti naráží na korektiv dobrých mravů. Pro právního předchůdce žalobce jakožto profesionála v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů, který v tuzemsku podniká ve značném rozsahu a po značnou dobu, což je soudu známo z jeho činnosti, již v době uzavření předmětné smlouvy bylo možno spravedlivě požadovat splnění dané povinnosti, když tato byla vyjádřena v právu Evropských společenství.

20. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalovanému 26 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 451 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobce ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaný v souvislosti s oběma smlouvami uhradil 12 000 Kč, je tedy povinen uhradit rozdíl v obou částkách, který činí 14 000 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat první den po výzvě věřitele (§ 563 občanského zákoníku). Žalobce dle doložených důkazů žalovaného vyzval k úhradě dluhu nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky odeslaném dne 1.7.2016. Toto je třeba považovat dle § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (který soud aplikoval s ohledem na datum postoupení a odeslání výzvy) za doručenou třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 7.7.2016, od následujícího dne je pak žalovaný v prodlení a žalobci náleží rovněž úroky z prodlení (§ 517 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.

21. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.

22. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.