9 C 356/2022

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Vladislavou Štulcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená: JUDr. jméno příjmení příjmení , advokát, se sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 40 943 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 000 Kč od 12.1.2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, ohledně zaplacení částky ve výši 943 Kč s úrokem 11,31 % ročně z částky 40 000 Kč od 8.12.2015 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 40 000 Kč od 24.3.2016 do 11.1.2023, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 25 430,87 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 21.9.2022, domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 40 943 Kč s příslušenstvím a rovněž tak povinnost nahradit vzniklé náklady řízení s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru dne 1. 12. 2015. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému dne 8. 12. 2015 na účet uvedený ve smlouvě částku ve výši 40 000 Kč. Úvěr měl žalovaný uhradit v 30 pravidelných měsíčních splátkách po 3 253 Kč. Žalovaný však řádně neplnil podmínky úvěru. Žalovaný žalobkyni neuhradil ani jedinou splátku úvěru. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou svého závazku využila žalobkyně svého práva a celý úvěr ke dni 23. 3. 2016 v souladu se smlouvou zesplatnila. Ve věci byl dne 9.11.2022 vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému žalovaný podal v zachované lhůtě odpor, ve kterém uvedl, že nárok žalobkyně neuznává, a to z důvodu promlčení, kdy současně vznesl námitku promlčení nároku. Identického nároku jako v žalobě se žalobkyně po žalovaném domáhala v rámci rozhodčího řízení vedeného u rozhodce Mgr. [jméno] [příjmení], kde byl vydán rozhodčí nález [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] ze dne 21. 6. 2016, který se stal pravomocný dne 7. 7. 2016 a vykonatelný den 11. 7. 2016. Na základě tohoto exekučního titulu byla usnesením OS v [obec] nařízena exekuce na majetek žalovaného. Následně však byla exekuce zastavena z důvodu věcné nesprávnosti exekučního titulu. Dne 21. 9. 2022 podala žalobkyně k OS v [obec] žalobu a uplatnila právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem. Žalovaný poukázal na judikaturu NS ČR 33 Cdo 857/2019 … Podá-li žalobce poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedojde. O tom, zda byla žaloba (poté, co byla zastavena exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu) podána bez zbytečného odkladu, rozhoduje soud vždy na základě konkrétních skutkových okolností případu. Ustanovení § 16 zákona č. 216/1994 Sb. se zde neuplatní, neboť nejde o případ, kdy by o tom, že není dána jeho pravomoc, rozhodl rozhodce. Taková skutečnost se podává až z rozhodnutí exekučního soudu… Žalovaný má za to, že žaloba podaná dne 21. 9. 2022 nebyla za daných okolností podaná bez zbytečného odkladu (rozhodnutí o zastavení exekuce nabylo právní moci dne 22. 8. 2022) a právo žalobkyně na zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím je tak promlčeno. Žalobkyně k odporu žalovaného uvedla, že exekuční řízení bylo zastaveno z důvodu rozporu uzavřené smlouvy s dobrými mravy, a tudíž její neplatnosti. Vydaný rozhodčí nález byl shledán nezpůsobilým exekučním titulem. Žalobkyně tak nemá řádný exekuční titul pro vymožení svého dluhu, který však dle hmotného práva nadále existuje. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 31 Co 958/2012, 29 ICo 10/2013, 23 Cdo 4460/2014 …nejde o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc. Předmětný nález i když nebyl zrušen v řízení o zrušení rozhodčího nálezu totiž nemá žádné právní účinky a nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté ani překážku litispendence. Žalobkyně uvedla, že nedošlo k promlčení pohledávky uplatňované v rámci tohoto soudního řízení. Dle žalobkyně tak došlo ke stavění promlčecí lhůty po dobu rozhodčího a následně exekučního řízení. Podala-li žalobkyně poté, co byla exekuce pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní své právo přiznané jí formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, nedochází k promlčení nároku, který dle hmotného práva dále existuje (rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 5258/2016, 33 Cdo 3717/2017). Lhůta bez zbytečného odkladu je NS považována 30 dnů. Usnesení OS v [obec], jímž byla exekuce zastavena nabylo právní moci dne 22. 8. 2022 a žalobkyně podala žalobu dne 21. 9. 2022 Lhůta k podání nového návrhu tak byla dodržena. K jednání nařízenému ne den 13.9.2023 se žalovaný omluvil, soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně na výzvu soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného reagovala vyjádřením ze dne 16.5.2023, kdy uvedla, že žalobkyně vyvinula i aktivní činnost k získání informací o finančních poměrech žalovaného, zj. pak ověřila získané informace nahlédnutím do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného (NRKI, SOLUS a jiné). Zároveň žalobkyně zohlednila státem publikované údaje o životním a existenčním minimu. Porovnáním příjmové a výdajové stránky žalovaného stanovila žalobkyně výši disponibilních příjmů klienta, kterou poměřila s výdajovou stránku žalovaného, jejíž výši si ověřila z interních i externích zdrojů. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Žalovaný předložil potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu, z něhož bylo zjištěno, že je zaměstnán od 1.5.2015 na dobu určitou, jako dělník u zaměstnavatele [anonymizováno] [IČO], s měsíčním příjmem 15 750 Kč, je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného tak žalobkyně porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem tak byla stanovena částka disponibilních zdrojů žalovaného. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaného žalobkyně žádosti vyhověla a poskytla žalovanému revolvingový úvěr ve výši 40 000 Kč. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Z rozhodčího nálezu č.j. [číslo jednací] ze dne 21.6.2016 bylo zjištěno, rozhodce Mgr. [jméno] [příjmení] rozhodl ve věci žalobkyně [právnická osoba] proti žalovanému [celé jméno žalovaného], tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 122 930 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05% z této částky ode dne 25.4.2016 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25% denně za každý den prodlení s úhradou částky 97 590 Kč ode dne 25.3.2016 do zaplacení a současně nahradit náklady rozhodčího řízení. Tato povinnost žalovaného vyplývala ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 1.12.2015, na základě níž byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr [číslo]. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 7.7.2016. Usnesením Okresního soudu v Chomutově č.j. [číslo jednací] ze dne 30.3.2022 byla zastavena exekuce prováděná na základě pověření Okresního soudu v Chomutově ze dne 11.11.2016 č.j. [číslo jednací] s odůvodněním, že smlouva o revolvingovém úvěru byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy a tudíž byla neplatná. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 22.8.2022. Ze smlouvy [číslo] o revolvingovém úvěru ze dne 1.12.2015 soud zjistil, že jí mez sebou uzavřela žalobkyně s žalovaným. Žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout revolvingový úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve 30 pravidelných měsíčních splátkách po 3 253 Kč. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 9.12.2015 soud zjistil, že po posouzení schopnosti splácet, došlo ke schválení úvěru v celkové výši 40 000 Kč. Z výpisu z účtu vedeného u [právnická osoba] ze dne 8.12.2015 bylo zjištěno, že na účet žalovaného č. ú. [bankovní účet] byla dne 8.12.2015 zaslána částka 40 000 Kč. Z oznámení o zesplatnění pohledávky ze dne 4.4.2016 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění úvěru v částce 10 322 Kč v důsledku opakovaného porušování smluvních ujednání. Žalovaný byl vyzván k uhrazení zesplatněné částky. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný deklaroval příjem 15 400 Kč pracovní poměr mý žalovaný na dobu určitou, čistý měsíční příjem domácnosti byl 15 400 Kč, je svobodný, náklady na bydlení činí 4 000 Kč a celkové měsíční výdaje činí 9 000 Kč. Ze splátkového kalendáře o revolvingovém úvěru ze dne 9.12.2015 byl zjištěn předpis 30. splátek s datem splatnosti, výší úroku a jistiny s tím, že poslední 30. splátka měla být uhrazena 22.6.2018. Z výzvy ze dne 4.4.2016 bylo zjištěno, že touto žalobkyně vyzývala žalovaného k uhrazení dlužné částky do 15 dnů od odeslání oznámení. Z poštovního podacího archu vyplynulo, že zásilka byla dána k poštovní přepravě dne 6.4.2016. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 1.12.2015 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému dne 8.12.2015 částku 40 000 Kč na účet č. ú. [bankovní účet] a žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve 30 pravidelných měsíčních splátkách po 3 253 Kč. Dlužná částka však nebyla ze strany žalovaného řádně a včas splácena, žalovaný neuhradil ani jednu splátku úvěru. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou svého závazku využila žalobkyně svého práva a celý úvěr ke dni 23.3.2016 v souladu se smlouvou zesplatnila. Zástupce žalobkyně žalovaného vyzval dopisem ze dne 4.4.2016 k uhrazení dlužné částky s upozorněním na případné soudní vymáhání pohledávky. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1968 o.z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 ObčZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. <b>Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.</b> Soud se nejprve zabýval tím, zda došlo ke stavění běhu promlčecí doby k žalobkyní uplatněné pohledávce či nikoliv. Dle názoru soudu, ke stavení běhu promlčecí doby došlo, a to s odkazem na judikaturu, tj. rozhodnutí NS ČR ze dne 1. 6. 2016, sp.zn. 23 ICdo 19/2015 … Promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná…. Ke stavění běhu promlčecí doby tedy dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, jakož i v případě kdy je rozhodčí nález, sice původně formálně vykonatelný, v důsledku následného posouzení exekučním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá právní účinky. I když rozhodčí nález nebyl v řízení o zrušení rozhodčího nálezu zrušen nemá žádné právní účinky a nevytváří překážku věci rozhodnuté ani překážku litispendence. Nejde o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc. (srov. Rozhodnutí NS ČR 23 Cdo 4460/2014). Žaloba byla podána bez zbytečného odkladu, neboť usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moci dne 22. 8. 2022 a žaloba byla podána dne 21. 9. 2022 Lhůta byla dle judikatury NS ČR žalobkyní dodržena (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017). Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému dne 8.12.2015 částku 40 000 Kč na účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení a věc vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Je nepochybné, že na právní vztah, od nějž žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. V daném případě si žalobkyně ověřila příjem žalovaného. Žalobkyně si opatřila pracovní smlouvu žalovaného, potvrzení zaměstnavatele žalovaného o jeho příjmu, výplatní pásky žalovaného za měsíce 9 a 10/2015. Žalovaný měl taktéž uzavřenou smlouvu na dobu určitou do 1.5.2016, kdy po tomto datu neměl jistotu stálého příjmu. Žalobkyně také blíže nezkoumala výdajovou stránku žalovaného, kdy vycházela pouze ze sdělení žalovaného, že je svobodný, jeho příjem činí 15 750 Kč, náklady na bydlení činí 4 000 Kč a celkové měsíční výdaje činí 9 000 Kč Tyto tvrzené skutečnosti pak nebyly nikterak ověřeny či doloženy. Dále nebyly zkoumány další výdaje žalovaného, které vynakládá na uspokojování ostatních životních potřeb. Využití statistických dat a modelů je možné brát jako jeden z pomocných faktorů při stanovení výdajové stránky klienta (žalovaného) avšak nikoliv jako ukazatel stěžejní. Pakliže žalobkyně vycházela při stanovení výdajů pouze z tvrzení žalovaného a dat z ČSÚ a tyto si neověřovala a nikterak nedoložila nezbývá než uzavřít, že tato nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že se žalobkyně se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného dostatečným způsobem nezabývala, když z provedeného šetření vyplynul závěr opačný, než jaký tvrdila žalobkyně, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou. Pokud pak bylo prokázáno, že žalovanému poskytla žalobkyně částku 40 000 Kč na základě smlouvy o revolvingovém úvěru, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 o.z.). Žalovaný v souvislosti se smlouvu neuhradil ničeho. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 o.z.). Za první řádnou výzvu k plnění je tak nutné považovat až žalobu (§ 1958 odst. 2 o.z.), s níž měl žalovaný objektivní možnost seznámit se až dne 10.1.2023, kdy si zásilku převzal do vlastních rukou. Žalovaný pak byl povinen uhradit dlužnou částku bez zbytečného odkladu, tedy dne 11.1.2023. Jelikož tak neučinil, dostal se dnem následujícím po splatnosti, tedy dnem 12.1. 2023 do prodlení. K prvnímu dni prodlení činila sazba úroku z prodlení 15 % ročně (nař. vlády č. 351/2013 Sb.). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v sazbě 8,05 % již od 24.3.2016, tedy od data dřívějšího, než požadovat mohla. Proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v požadované výši 8,05 % ročně z částky 40 000 Kč od 12.1.2023 do zaplacení (výrok I. rozsudku). Co do zbytku požadované částky a příslušenství pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (II. výrok rozsudku). Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení v převážné části úspěšná (neúspěch žalobkyně byl je nepatrný), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 25 430,87 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 638 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 40 943 Kč sestávající z částky 2 740 Kč za každý z 5 úkonů právní služby realizovaných ve věci (příprava a převzetí právního zastoupení, sepsání žaloby, replika ze dne 9.3.2023, doplnění tvrzení ze dne 16.5.2023 a účast u jednání soudu dne 13.9.2023), včetně 5 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a.t., náhrady za promeškaný čas za 12 půlhodin ve výši 1 200 Kč dle § 14 odst. 3 a.t., cestovného ve výši 3 263,53 Kč z [obec] do [obec] a zpět, při celkové vzdálenosti 430 km, osobním vozidlem Kia [anonymizováno], [registrační značka], při průměrné spotřebě paliva Natural 95 5,8l /100 km, vyhláškové ceně paliva 41,2 Kč/litr a náhradním koeficientu 5,2 Kč/km k jednání soudu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 4 129,34 Kč Tyto náklady řízení je žalovaný podle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit advokátu žalobkyně. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil soud třídenní lhůtu k plnění uložené povinnosti, neboť nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty.