11 C 1/2022

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 24.3.2022 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec - část obce , zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované část obce a číslo , PSČ obec o 6 370 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 1 930 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 18.10.2017 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení 4 440 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 521,18 Kč, a s úrokem ve výši 23,72% ročně z částky 4 905,65 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobce žádal zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 18.11.2020 (u místně nepříslušného Obvodního soudu pro Prahu 1) se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 6 370 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 521,18 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 847,95 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 905,65 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, s úroky ve výši 23,72% ročně z částky 4 905,65 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, to vše na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel s věřitelem ([příjmení] [anonymizováno]), a na základě níž věřitel poskytl žalovanému v roce 2016 částku 6.000 - Kč, na níž žalovaný zaplatil 4.070 - Kč. Věřitel postoupil pohledávku žalobci, jemuž žalovaný přes výzvu již ničeho nezaplatil.

2. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, poté, co byl vydaný elektronický platební rozkaz zrušen, neboť jej nepodařilo doručit žalovanému. Soud účastníkům tento postup podle § 101 odst. 4 o. s. ř., i na základě postoje žalobce, navrhl a současně sdělil právní názor, z něhož následně v tomto rozhodnutí vycházel.

3. Žalobce stručně shrnuto uvedl (č.l. 1-3 a č.l. 27), že věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích a ve scoringovém modelu a neměl důvod pochybovat o údajích poskytnutých žalovaným. Žalovaný uvedl výši svého příjmu ze zaměstnání a nebylo třeba pořizovat kopie předložených listin; žalobce zde odkázal na právní názor uvedený v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.7.2020, č.j. [číslo jednací], podle něhož není důvod pochybovat o oboustranném tvrzení věřitele a dlužníka, že tyto doklady byly předloženy. I kdyby však věřitel této své povinnosti nedostál, nemůže to mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Ani jeden z úvěrů nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy a tyto smlouvy, ani jejich části nejsou v rozporu s dobrými mravy. Žalobce poukazoval na konkrétní judikaturu podporující tento jeho názor. Soud ze spisu zjistil tyto skutečnosti.

4. Věřitel ([právnická osoba]) poskytl žalovanému dne 3.8.2016 částku 6.000 - Kč (č.l. 45), na níž žalovaný do 29. 11. 2019 zaplatil celkem 4.070 - Kč (č.l. 2). Věřitel a žalovaný uzavřeli 3.8.2016 smlouvu o půjčce – spotřebitelském úvěru (č.l. 45), na základě níž věřitel poskytl žalovanému 6.000 - Kč s tím, že mu žalovaný v 58 týdenních splátkách po 180 - Kč, zaplatí celkem 10.440 - Kč, tj. navýšení o 4.440 - Kč, tedy o 74%, což představuje navýšení 66% ročně (vynásobením podílem 52 týdnů v roce ku 58 týdnům splácení), při RPSN 76% (č.l. 12 druhá strana, dále„ p.v.“). Při ověřování úvěruschopnosti žalovaného (č.l. 31) věřitel uvažoval čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 10.000 - Kč s platebním termínem k 10. dni v měsíci a výdaje 5.810 - Kč (na bydlení, z toho nájem [číslo] - Kč, telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení). Použitelný příjem tak měl být [číslo] - Kč, z nějž bylo třeba platit měsíční splátku přesahující 780 - Kč. Tyto výdaje měly být doloženy pracovní smlouvou a výplatními páskami, které předloženy nebyly. Žalobce nedoložil, jak konkrétně byla úvěruschopnost vyhodnocena.

5. Dlužné částky žalovaný nevrátil a věřitel pohledávku postoupil žalobci, což žalovanému oznámil a marně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu. Těmto tvrzením a důkazním prostředkům žalovaný neoponoval. Právní posouzení 6. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

7. Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. (§ 9 odst. 1 a § 20 odst. 2 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 25. 2. 2013 do 30.11.2016).

8. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

9. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. V daném případě žalobce předložil bilanci příjmů a výdajů, která měla umožňovat splácení úvěru, avšak nebyly předloženy byť prosté kopie zdrojů, z nichž byly tyto údaje čerpány a jaké tedy byly skutečné příjmy a výdaje.

10. Nelze posoudit, jak věřitel splnil předsmluvní povinnost a zda žalovaný skutečně byl úvěruschopný. Úvěr měl být přitom splácen více než rok, tedy delší dobu, a to týdenními splátkami, ačkoli příjmy byly splatné měsíčně. Nelze posoudit, zda navržená splátka odpovídala bonitě žalovaného.

11. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; poslední znění § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je přiléhavější než nynější text § 86 odst. 1 zákona [číslo] 2016), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 257/2016 Sb. (§ 86 a § 87), kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

12. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti a ve vztahu k hrubému nepoměru plnění či výši úroků je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu.

13. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

14. Uplatněná pohledávka však vykazuje i hrubý nepoměr plnění (viz výše bod (4)), což společně s výše popsaným vadným postupem při posuzování úvěruschopnosti svědčí o tom, že věřitel smlouvu uzavřel využiv nezkušenosti a lehkomyslnosti dlužníka.

15. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti. Jde o úkon, který nelze považovat za platný.

16. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy je cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů [obec] národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

17. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

18. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. To platí tím spíše u právního jednání zakládající nepřípustnou kumulaci sankcí.

19. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: [webová adresa]):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat.

20. Žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobce 6.000 - Kč, z nichž vrátil 4.070 - Kč a stále tak dluží 1.930 - Kč. Žalobce má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.930 - Kč, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení, neboť věřitel na něj pohledávku postoupil podle § 1879 občanského zákoníku Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a částkami žalobou požadovanými (viz bod (1)) žalobu zamítl (výrok II.).

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, kdy však byl žalobce celkově úspěšný jen v nepatrné části a soud proto rozhodl, že žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

22. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.