11 C 117/2025

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 16.10.2025 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta Anonymizováno sídlem Adresa advokáta proti žalovanému Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o 64 975,69 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 64 975,69 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 237,1 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 64 975,69 Kč od 2.10.2024 do zaplacení, s úvěrovým úrokem 6,9% ročně z částky 61 281,79 Kč od 2.10.2024 do zaplacení, s úvěrovým úrokem 6,9% ročně z částky 692,9 Kč od 2.10.2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 28.2.2025 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 64 975,69 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 237,1 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 64 975,69 Kč od 2.10.2024 do zaplacení, s úrokem 6,9% ročně z částky 61 281,79 Kč od 2.10.2024 do zaplacení, s úrokem 6,9% ročně z částky 692,9 Kč od 2.10.2024 do zaplacení. To vše, z titulu dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě níž věřitel (, právnická osoba, .) poskytl žalovanému 170 973 Kč dne 9.4.2019, které nevrátil mimo částky 171.352,98 Kč, a dluží vedle jistiny i úvěrový úrok. Žalobkyně, na níž byl nárok postoupen, marně vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky.

2. Soud věc projednal a rozhodl poté, co účastníky seznámil s právním názorem ve dnech 28.4.2025 a 24.7.2025 (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 23 a 35), z něhož následně vycházel, když předtím dal účastníkům dostatečnou lhůtu k možné reakci.

3. Žalobkyně argumentovala (č.l. 30 a 36), že věřitel úvěruschopnost žalovaného posoudil řádně a náležitě posoudil všechny dostupné informace. Užití matematických modelů je legitimní a praxe banky podléhá pravidlům České národní banky a její kontrole. Trvala na ústním projednání žaloby.Dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.4. , právnická osoba, . jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne: 9.4.2019 Smlouvu o úvěru na sloučení předchozích půjček (č.l. 10), na základě níž věřitel poskytl téhož dne (č.l. 2 p.v.) žalovanému 170.973,-- Kč na zaplacení předchozích úvěrů. Prostředky byly poskytnuty za úrok 6,9% ročně, při RPSN 7,56% s tím že žalovaný tuto částku vrátí v 84 měsíčních splátkách po 2 591 Kč, což žalovaný nečinil řádně a zaplatil jen 171 352,98 Kč (vyjádření č.l. 31 p.v.).

5. Žalobkyně vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložila tvrzením, že věřitel úvěruschopnost posoudil řádně, na základě veřejně dostupných informací, statistických dat, výpisu z běžného účtu a údajů sdělených žalovaným, kdy v případě úvěru označeného výše doložil (č.l.33) výpis z běžného účtu žalovaného, elaborát věřitele, kde ex post popsal, jak úvěruschopnost posoudil, kdy žalovaný měl čistý měsíční příjem 30 940 Kč měsíčně (počítáno ze základu daně) a již splácel 12 403 Kč měsíčně a měl další úvěry; nové splátkové zatížení bylo 4 153 Kč. Částku veškerých životních nákladů žalovaného věřitel údajně zohlednil částkou 8 806 Kč měsíčně (tj 294 Kč na den po dobu 7 let.

6. Věřitel úvěr zesplatnil (č.l. 15) a postoupil nárok žalobkyni, což žalovanému oznámil (č.l. 16). Účastnický výslech žalovaného nepřinesl poznatky o rozhodných skutečnostech. Žalovaný uvedl, že předložil vše, co požadovala úvěrová pracovnice, která mu sloučení úvěrů navrhla.Právní posouzení7. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

8. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

9. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

10. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nesmí být formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru, tzn., že závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobkyně nepředložila ani žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o skutečné výdajové situaci dlužníka. Žalobkyně především nepředložila bilanci konkrétně zjištěných příjmů a výdajů žalovaného a nedoložila, jak žalovaný splácel dosavadní dluhy, ačkoli zákon věřiteli výslovně ukládá postupovat „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů“. Banka poskytla žalovanému úvěr, přičemž žalobkyně nebyla schopna doložit, zda banka vynaložila odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti žalovaného; vůbec neposuzovala skutečné výdaje žalovaného a nenechala si doložit výdaje domácnosti. Splátka pravděpodobně přes opticky malou výši neposkytovala dostatečné rezervy při výpadku příjmu či při nenadálých výdajích. Přitom žalovaný měl úvěr splácet několik let. Z věřitelem uvažované částky 8 806 Kč měsíčně (tj. 294 Kč denně) na veškeré náklady, včetně nákladů na buducnost (rezervy na výpadek příjmů a nečekané náklady). Banka nebyla s to doložit, zda a jak prověřovala, zda se žalovaný nechce dále zadlužit jen aby dostál stávajícím závazkům, což je vysoce rizikové dlužnické chování, při jehož indikaci je namístě žádné úvěry neposkytnout. Banka nedoložila, jak zkoumala způsob splácení dosavadních závazků.

11. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, který je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). Dále platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, nutno vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

12. Pro posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla klíčovou dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

13. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a REF _Ref156481745 \r \h \* MERGEFORMAT 10]). Žalobkyně nepředložila vyhodnocení úvěruschopnosti prokazující vynaložení odborné péče.

14. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. , hodnota, , volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

15. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to, co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

16. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty, které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

17. Nutno dodat, že povaha výše konstatovaných důvodů neplatnosti neumožňuje soudu aprobovat takto uplatněnou pohledávku schválením smíru či vydáním rozsudku pro uznání.

18. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C, Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, CA , jméno FO, a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-, Anonymizováno, /18 , právnická osoba, 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (, Anonymizováno, ). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

19. S ohledem na neměnný přístup žalobkyně a její právní předchůdkyně České spořitelny a.s., kteří setrvale vymáhají pohledávky opírající se o neplatné smlouvy soud připomíná, že soudy nesmí v těchto věcech pominout otázku souladu úvěrové smlouvy se Směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Podle dlouhodobé a ustálené judikatury SDEU k uvedené směrnici mají obecné soudy širokou povinnost zkoumat z úřední povinnosti platnost smluvních ujednání, které spadají pod uvedenou směrnici (srov. např. rozsudky ze dne 27. 6. 2000, , jméno FO, , , datum, velkého senátu , datum, na celou smlouvu se přitom posuzuje odlišně od obecné úpravy neplatnosti (čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS a s ním související judikatura, např. rozsudek SDEU ze dne 3. 10. 2019, , Anonymizováno, , body 38 násl. a body 58 násl. viz též bod 24 nálezu Ústavního soudu. IV. , datum, .

20. Judikatura a zavedené postupy, kterými žalobkyně ve vztahu k povinnosti prokázat splnění předsmluvní povinnosti argumentuje, je s ohledem na výše předestřený eurokonformní výklad irelevantní, což je názor, který je žalobkyni opakovaně sdělován v desítkách věcí projednávaných zdejším soudem v pravomocných rozhodnutích ve věci samé.

21. Výše popsaný způsob poskytování úvěrů (viz výše bod [10]) zvýrazňuje prvek veřejného zájmu při posuzování neplatnosti, neboť je obecně známou skutečností, že náklady neodpovědného úvěrového financování v případě národohospodářských výkyvů sice zřídka, ale za to v masivní míře hradí veřejné rozpočty.

22. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný obdržel od věřitele (který pohledávku podle § 1879 občanského zákoníku postoupil žalobkyni) částku: 170.973,-- Kč, na níž zaplatil nejméně 171.352,98 Kč. Žalobkyně tedy nemá právo ani na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku čí úvěrového úroku nebo úroku z prodlení. Proto soud žalobu zamítl (výrok I.).

23. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, (dále „o. s. ř.“), kdy žalovaný byl v řízení plně úspěšný, ale protože mu podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok II.).

24. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.