11 C 124/2025

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 20.8.2025 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o 49 001,67 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 2.9.2024 do zaplacení, to vše do patnácti dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení:a) 29 167,06 Kč, s úvěrovým úrokem ve výši 850,87 Kč a dále s úvěrovým úrokem ve výši 8% ročně z částky 11 655,84 Kč od 2.9.2024 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalované zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku, jakož i částkyb) 18 034,61 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 040,18 Kč, s úvěrovým úrokem ve výši 540,72 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 6 556,86 Kč od 2.9.2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8% ročně z částky 6 402,01 Kč od 2.9.2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 25. 2. 2025 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení: a) 30 967,06 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 646,54 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 850,87 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 12 008,23 Kč od 2.9.2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8% ročně z částky 11 655,84 Kč od 2.9.2024 do zaplacení, b) 18 034,61 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 040,18 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 540,72 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 6 556,86 Kč od 2.9.2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8% ročně z částky 6 402,01 Kč od 2.9.2024 do zaplacení, to vše na základě dvou smluv o úvěru, které měla dle žalobkyně žalovaná platně uzavřít věřitelem (, právnická osoba, .) dne: a) 18. 11. 2022, a na základě níž věřitel poskytl žalované 20 000 Kč, na níž žalovaná zaplatila 3 000 Kč druhý den po uzavření smlouvy, celkem však 16 200 Kč a b) 25.8.2022 podle níž věřitel poskytl žalované 15 000 Kč, na níž žalovaná zaplatila 17 000 Kč, z toho 2 000 Kč hned druhý den po uzavření smlouvy.

2. Věřitel postoupil pohledávku žalobkyni, jíž žalovaná přes výzvu již ničeho nezaplatila.

3. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále „o. s. ř.“, poté, co byl vydaný elektronický platební rozkaz zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit žalované. Soud účastníkům tento postup podle § 101 odst. 4 o. s. ř., navrhl a současně sdělil právní názor (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 26), z něhož následně v tomto rozhodnutí vycházel.

4. Žalobkyně stručně shrnuto uvedla (č.l. 2 až 6. a č.l. 30 až 32), že věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované na základě zhodnocení informací získaných od žalované, které ověřil podle vyžádaných dokladů (pracovní smlouva, potvrzení od zaměstnavatele), a nahlédnutím do veřejných registrů, přičemž věřitel neměl důvod pochybovat o údajích poskytnutých žalovanou. Žalovaná uvedla výši svého příjmu z rodičovského příspěvku, přídavku na děti a porodného v částce a) 8 730 Kč (příjmy domácnosti 19 790 Kč), resp. b) 8 730 Kč (domácnost 36 909 Kč) a výši svých měsíčních výdajů v částce a) 8 160 Kč b) 7 520 Kč, které byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu a z rozhodnutí o výši předmětných dávek. Věřitel zohledňoval příjmy další osoby, aniž by tento údaj jakkoli doložilSoud ze spisu zjistil tyto skutečnosti.

5. Věřitel (, právnická osoba, .) poskytl žalované:a) 18. 11. 2022 částku 20 000 Kč (č.l. 2 p.v.), na níž žalovaná zaplatila hned 19.11.2022 (č.l. 31) 3 000 Kč a celkem šlo o 16 200 Kč (č.l. 31). Věřitel a žalovaná totiž uzavřeli 18.11.2022 smlouvu o úvěru (č.l. 16), na základě níž věřitel poskytl žalované 20 000 Kč s tím, že mu žalovaná ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč zaplatí celkem 37 184 Kč, tj. navýšení o 17 184 Kč, tedy o 85,9 %, což představuje navýšení 73,65 % ročně (vynásobením podílem 12 měsíců v roce ku 14 měsícům splácení), při uváděné RPSN 272,44% (č.l. 18 p.v.). Při ověřování úvěruschopnosti žalované (č.l. 38) věřitel uvažoval čistý měsíční příjem ve výši 8 730 Kč, přičemž vycházel z rozhodnutí o přiznání těchto dávek. Náklady měly činit 8 160,-- Kč měsíčně. Použitelný příjem zahrnující další blíže neoznačenou osobu měl být 18 152 Kč z nějž bylo třeba platit měsíční splátku 2 656 Kč. Žalobkyně nedoložila, jak konkrétně byla úvěruschopnost věřitelem vyhodnocena. Věřitel zohlednil nekonkretizované příjmy další osoby.b) 25. 8. 2022 částku 15 000 Kč (č.l. 2 p.v.), na níž žalovaná zaplatila hned 26.82022 (č.l.32) částku 2 000 Kč. Věřitel a žalovaná totiž uzavřeli 25.8.2022 smlouvu o úvěru (č.l. 14), na základě níž věřitel poskytl žalované 15 000 Kč s tím, že mu žalovaná ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč zaplatí celkem 27 888 Kč, tj. navýšení o 12 888 Kč, tedy o 85,9 %, což představuje navýšení 73,65 % ročně (vynásobením podílem 12 měsíců v roce ku 14 měsícům splácení), při uváděné RPSN 272,44% (č.l. 20 p.v.). Při ověřování úvěruschopnosti žalované (č.l. 34 věřitel uvažoval čistý měsíční příjem ve výši 8 730 Kč, přičemž vycházel z rozhodnutí o přiznání dávek. Náklady měly činit 7 520,-- Kč měsíčně. Použitelný příjem tak měl být 1 210 Kč (resp, 14 459 Kč pro domácnost), z nějž bylo třeba platit měsíční splátku 2 656 Kč. Žalobkyně nedoložila, jak konkrétně byla úvěruschopnost věřitelem vyhodnocena. Věřitel zohlednil další nekonkretizované příjmy.Věřitel též nedoložil, zda a jak zkoumal způsob, jímž žalovaná splácí dosavadní závazky. Dluh žalovaná nesplnila a věřitel pohledávku postoupil žalobkyni, což žalované oznámil.Právní posouzení6. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

7. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

8. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

9. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.).

10. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).

11. K občanskoprávní skutkové podstatě lichvy nemůže být k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem zcela přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost s ohledem na subsidiaritu trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 3 , Anonymizováno, , Anonymizováno, /2014 dostupná na: www.nsoud.cz), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: , Anonymizováno, , Anonymizováno12. Věřitel vyplatil žalované a) 20 000 Kč b) 15 000, s tím, že mu žalovaná do 14 měsíců vrátí tuto částku navýšenou o 86 %, tj. navýšení o 74 % ročně (viz výše bod [5]). Protože žalovaná údajně vrátila věřiteli 3 000 Kč resp. 2 000 Kč vždy druhý den po uzavření smlouvy, je otázkou, zda ve skutečnosti nebylo poskytnuto méně, než činí nominální (úročená) jistina, tak jak bylo zjištěno v jiných věcech týkajících se úvěrů tohoto věřitele což by právě uvedenou kalkulaci zvýraznilo k ještě většímu hrubému nepoměru plnění.

13. Soud konstatuje, že žalobkyně uplatnila u soudu pohledávku ze smlouvy lichevní povahy (viz výše bod [11]). To vše bez přiměřené vazby na cenu peněz na mezibankovním trhu. Navýšení požadovaných plnění se jeví neúměrným, byť by byla zohledněna doba trvání vztahu a výše jistiny, či způsob kontraktace, což jsou obecně faktory zvyšující faktickou cenu peněz, z důvodu rizikovosti a uplatnění fixních transakčních nákladů. I tyto faktory totiž musí být dány individualizovaně, nikoli paušálně.

14. Mezi prvky, které indikují poskytování peněz v lichevním schématu, patří i povýtce formální posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobkyně nepředložila žádnou z listin (viz výše bod [5]), z níž by bylo možné čerpat ověřené údaje o výdajové situaci dlužníka. Opticky nízká splátka byla patrně neúnosná. Věřitel nedoložil, zda a na základě jakých kritérií posuzoval, jak dlužník splácí stávající úvěry.

15. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalované dle zákona č. 145/2010 Sb., kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

16. Pro posuzování úvěruschopnosti a k hrubému nepoměru plnění či výši úroků je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

17. Proto soud konstatuje, že žalobkyně u soudu vymáhala pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a 14]). Věřitel kalkuloval s nedoloženými náklady. Žalobkyně nepředložila žádnou z listin, o něž se nákladová bilance opírá, ačkoli lze rychle, snadno a levně pořídit elektronickou kopii jakékoli listiny, která pak je standardní součástí úvěrové dokumentace. Není rovněž zřejmé, jak věřitel prověřoval, zda se žalovaná nechce nově zadlužit jen proto, aby splatila předchozí dluh, který byl vymáhán exekučně, což je, při absenci dalších skutečností, indikace vysoce rizikového dlužnického chování, na nějž musí zareagovat každý věřitel vynakládající odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti. Žalobkyně nepředložila vyhodnocení úvěruschopnosti žalované opřené o konkrétní informační zdroje. Úvěrová smlouva je neplatným jednáním.K neplatnosti právního jednání18. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobkyně soudně vymáhá pohledávku lichevní povahy, která zjevně využívá nezkušenost a též lehkomyslnost dlužníka, a vymáhá pohledávku z úvěru, u něhož nedoložila vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Jde o úkon, který nelze považovat za platný.

19. Sankci neplatnosti právního jednání nelze užít mechanicky, bez zvážení sledovaného účelu (srov. i § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci (srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

20. Věřitel z lichevního schématu nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Ani smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to, co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

21. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti.

22. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.Závěr23. Žalovaná obdržela od věřitele a) 20 000 Kč, z nichž vrátila 16 200 Kč, resp. b) 15 000 Kč z nichž vrátila 17 000 Kč, tedy obdržela 35 000 Kč a vrátila 33 200 Kč, tedy dluží 1 800 Kč. Žalobkyně má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši tohoto dluhu včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a částkami žalobou požadovanými, včetně dalších položek komplexního úvěrového vztahu a též § 3 nař. vl. 351/2013 Sb.), žalobu zamítl (výrok II.).

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále „o. s. ř.“, kdy žalované, která měla v řízení větší úspěch, náklady řízení nevznikly, a soud proto rozhodl, že žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

25. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.