11 C 125/2022

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 15.3. 2023 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa , obec a číslo – část obce zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , obec proti; žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa , obec o 646 595,53 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 602.794,48 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3.11.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení 43.801,05 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 70 701,42 Kč, s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 643 873,05 Kč od 28.12.2021 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobce žádal na žalovaném zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 78 179,81 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

1. Žalobou ze dne 1. 2. 2022 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 646 595,53 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 70 701,42 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 31 869,49 Kč, s úrokem ve výši 6,9% ročně z částky 643 873,05 Kč od 28.12.2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 646 595,53 Kč od 28.12.2021 do zaplacení, z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytl žalovanému 688.000 - Kč, které nesplácel řádně, úvěr byl zesplatněn a žalovaný dluží vedle této jistiny i úvěrový úrok. Žalobce marně vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky.

2. Soud účastníkům sdělil právní názory, z nichž bude v rozhodnutí vycházet s tím, že je mj. třeba, aby žalobce prokázal vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalovaného (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 19, 81 a 94).

3. Žalobce argumentoval (č.l. 50, 85 a 100), že úvěruschopnost žalovaného posoudil řádně a náležitě posoudil všechny informace. Žalobce provedl kontrolu informací přes systém CBCB (tj. přes bankovní a nebankovní úvěrové registry), kde zjistil, že žalovaný se nenachází v prodlení se splácením žádných závazků vůči bankovním institucím a doposud byl schopný své závazky splácet, a dále kontrolu přes systém [příjmení], ve kterém žalovaný neměl ke dni podání Žádosti o úvěr evidované žádné aktuální závazky po splatnosti. Žalobce dále posoudil úvěruschopnost žalovaného též s ohledem na jeho životní náklady, když po jejich zohlednění činila platební kapacita žalovaného 12.308,06 Kč, (23.947 Kč (příjem žalovaného na základě transakcí z bú) – 11.638,94 Kč (výdaje a životní náklady) = 12.308,06 Kč (platební kapacita)). Předschválený limit byl generován na základě dlouhodobého (8 měsíců) vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu žalovaného, v rámci kterého byl stanoven. Splátka 9.345 Kč měsíčně (včetně poplatku za pojištění splátka ve výši 10.168 Kč) tak byla adekvátní k tomu, aby žalovaný mohl předmětný závazek adekvátně splácet. Zadluženost žalovaného žalobce zjišťoval z transakcí žalovaného. Žalobce poukázal na judikaturu podporující jeho právní argumentaci. Žalovanému byla ponechána téměř jedna pětina platební kapacity na pokrytí neočekávaných výdajů. Není tedy pravdou, že by žalovanému nezbývaly prakticky žádné rezervy pro případ vzniku nenadálých výdajů, jak uvedl na jednání soud. Pro případ nenadálých životních událostí, které by mohly ovlivnit schopnost žalovaného úvěr splácet, byl navíc žalovaný žalobcem pojištěn a to v nejvyšším možném rozsahu - variantě„ Pro všechno“. Součástí pojištění bylo mimo jiné pojištění úhrady splátek až po dobu 12 měsíců pro případ ztráty zaměstnání nebo pracovní neschopnosti. Úvěr byl žalovanému poskytnut jako bezúčelový, přičemž soud při svém tvrzení nejspíše nesprávně vycházel z údaje uvedeného v Žádosti o poskytnutí úvěru, kde je jako účel úvěru uvedeno„ Bez udání účelu/konsolidace“. Tento údaj znamená, že bezúčelový i konsolidační úvěr mají určitou část procesu schvalování včetně použitých formulářů společnou, a proto byl úvěr v žádosti označen jako bezúčelový NEBO konsolidační.

4. Žalovaný se k věci vyjádřil až po vyhlášení rozsudku (č.l. 109) a uvedl, že dvakrát neúspěšně žádal o úvěr na pobočce žalobce a poté to zkusil přes internet a byl úspěšný; byl v té době zadlužen a pomocí úvěru se chtěl ze své situace vymanit, avšak vše zhatila následně nařízená exekuce. Toto své prohlášení žalovaný poskytl po ukončeném vyhlášení rozsudku, a proto jej soudce mohl jen informovat o výsledku řízení a o tom, že uvedené či další skutečnosti může namítat v odvolání. Z informací podaných žalovaným soud nevycházel. Provedeným dokazováním soud zjistil tyto skutečnosti.

5. Žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli smlouvu o úvěru (č.l. 28-31) dne 25.9.2019 na částku 688.000 - Kč, která měla být zaplacena v měsíčních splátkách po 9.345 - Kč při úroku 6,9% ročně a uváděné RPSN 7,12% ročně. Šlo o úvěr po dobu 8 let, který měl být zaplacen v 96 splátkách. Úvěr byl poskytován dle svého textu bezúčelově. Žalovaný dne 25.9.2019 požádal o úvěr ve výši 688 000 - Kč (č.l. 41 druhá strana, dále„ p.v.“)„ Bez udání účelu/konsolidace“. Tento úvěr byl téhož dne čerpán (č.l. 13). Žalovaný nesplácel úvěr řádně (výpis z úvěrového účtu na č.l. 60-72) Žalobce úvěr zesplatnil ke dni 26.5.2021 (č.l. 14). Dle přehledu žalobce žalovaný na tento úvěr zaplatil nejméně 85.205,52 Kč (č.l. 51).

6. Žalobce vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložil posouzením úvěruschopnosti ze dne 25.9.2018 (č.l. 55), banka uvažovala s měsíčním příjmem žalovaného ve výši 23 000 Kč a s náklady v měsíční výši 5 500 Kč bez splátek úvěrů (č.l. 56 p.v.). Platební kapacita žalovaného dle žalobce činila měsíčně 12.308,96 Kč při nákladech 11.638,94 Kč a příjmech dle transakcí ve výši 23.947 - Kč (č.l. 51 p.v.); po odečtení nové měsíční splátky 10.168 - Kč tak žalovanému podle vyhodnocení žalobce zůstal dostatečný zůstatek (2.140 - Kč). Právní posouzení 7. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

8. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru ve znění platném v době uzavření smlouvy). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

9. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

10. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobce úvěr poskytl na dálku a plně spolehl na informace zjištěné z bankovního účtu žalovaného.

11. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad není možný. Sankce neplatnosti chrání individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

12. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Obecněji je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

13. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše bod (6)). Žalobce vycházel z toho, že žalovaný bude schopen po dobu 8 let měsíčně splácet částku, která dosahuje téměř poloviny jeho poměrně nízkých příjmů a vůbec se nezajímal, na co takovou částku bez jakéhokoli zajištění žalovanému poskytuje a zda si žalovaný nechce půjčit jen proto, aby splácel stávající závazky, což je vysoce rizikové dlužnické chování. Vedle žalobcem uvažovaných poměrně velmi nízkých měsíčních životních nákladů na jídlo, bydlení, komunikační a dopravní potřeby, zdravotní výdaje, ošacení atd. (méně než 400 Kč na den), bylo třeba připočíst dostatečnou rezervu na výdaje neočekávatelné (žalovaný měl podle žalobce rezervu ve výši cca 70 Kč na den, kteroužto žalobce považoval za dostatečnou).

14. Úvěrová smlouva je neplatným právním jednáním pro nesplnění předsmluvní povinnosti.

15. Sankci neplatnosti právního jednání nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů [obec] národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů vynakládaných státem na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze též opomenout, že při překročení kritické hranice četnosti takových případů, je následně zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk [číslo] volební období 2010 [číslo]), které soud uvádí pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu z 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

16. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je díky přirážce obsažené v prováděcím vládním nařízení vždy vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok.

17. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Především však vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

18. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: [webová adresa]):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

19. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný obdržel od žalobce částku 688.000 - Kč, z níž vrátil jen 85.205,52 Kč a zbytek ve výši 602.794,48 Kč dluží. Žalobce má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 602.794,48 Kč včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou a příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 78 179,81 Kč (výrok III.), kdy tato částka představuje 86,46 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 93,23 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 6,77 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 25 864 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 646 595,53 Kč sestávající z částky 10 900 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 5 450 Kč za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 2 a 3 a. t. (předžalobní výzva se základním skutkovým a právním rozborem není úkonem, za nějž náleží odměna dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, tak jako za přípravu s převzetím věci, což je úkon, který této výzvě předchází, resp. za žalobu, která následuje po marné předžalobní výzvě), dále včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 2 804,62 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 1. 2023 náhrada 1 402,31 Kč za 112 ujetých km v částce 1 002,31 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 9,1 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 15. 3. 2023 náhrada 1 402,31 Kč za 112 ujetých km v částce 1 002,31 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 9,1 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 53 354,62 Kč ve výši 11 204,47 Kč.

21. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný ničeho nenavrhoval a soud ani neměl další podněty k určování lhůty k plnění podle sil žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.