11 C 127/2024

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 14.11.2024 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o 27 401,39 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 18 820,08 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 5. 1. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení 8 581,31 Kč s kapitalizovaným úvěrovým úrokem ve výši 1 655,87 Kč, s úvěrovým úrokem ve výši 14,6 % ročně z částky 26 501,39 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, jakož i v části, v níž žalobkyně žádala na žalovaném zaplacení úroků z prodlení nad rozsah úroků z prodlení přisouzených výrokem I. tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 13. 1. 2024 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 27 401,39 Kč spolu s kapitalizovaným úvěrovým úrokem ve výši 1 655,87 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 942,03 Kč, úvěrovým úrokem ve výši 14,6% ročně z částky 26 501,39 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 501,39 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, to vše na základě smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel dne 26. 7. 2021 s věřitelem (, právnická osoba, .), a na základě níž věřitel poskytl žalovanému částku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však poskytnutý úvěr nesplácel řádně a včas, věřitel tedy úvěr prohlásil za okamžitě splatný v celé výši. Věřitel následně postoupil pohledávku společnosti , Anonymizováno, která ji dále postoupila žalobkyni.

2. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění (dále „o. s. ř.“), poté, co účastníky seznámil s právním názorem (číslo listu soudního spisu, dále „č.l.“ 45), z nějž toto rozhodnutí vychází.

3. Žalobkyně stručně shrnuto uvedla (č.l. 3 a č.l. 53 až 54), že věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě údajů poskytnutých žalovaným a veškerých dostupných informací z interních a externích databází (bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra ČR), přičemž věřitel porovnával příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Příjem žalovaného ve výši 27 643 Kč, ověřený výpisem z účtu, postačoval na úhradu sjednané splátky.Soud ze spisu zjistil tyto skutečnosti.

4. Společnost , právnická osoba, . jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli dne 26. 7. 2021 Smlouvu o úvěru Expres půjčka (č.l. 15), na základě níž věřitel tentýž den poskytl žalovanému 30 000 Kč (č.l. 65), s úrokem 14,60 % ročně, při RPSN 15,59% s tím, že žalovaný tuto částku vrátí v 72 měsíčních splátkách po 627,85 Kč, což žalovaný nečinil řádně a zaplatil jen 11 179,92 Kč (vyjádření na č.l. 54 až 55).

5. Žalobkyně vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti doložila tvrzením, že věřitel úvěruschopnost posoudil řádně a zcela v souladu se zákonnými podmínkami (č.l. 53 až 54), na základě veřejně dostupných informací, statistických dat a údajů sdělených žalovaným. Věřitel vycházel z průměrných čistých měsíčních příjmů žalovaného ve výši 27 643 Kč a celkových čistých příjmů domácnosti ve výši 50 000 Kč (č.l. 77). Pokud jde o výdaje žalovaného, vycházel věřitel z částky životního a existenčního minima dle nařízení vlády a normativních nákladů na bydlení dle zákona o státní sociální podpoře a dospěl k částce životních nákladů 7 894,04 Kč (č.l. 53, č.l. 74 až 75). Jak věřitel zohledňoval existující závazky žalovaného (měsíční splátky ve výši 13 890,94 Kč), není z těchto informací zřejmé.

6. Po prohlášení úvěru za splatný (č.l. 31) věřitel pohledávku postoupil společnosti I-Xon a.s., což žalovanému oznámil. Společnost , Anonymizováno, a.s. pohledávku dále postoupila žalobkyni a žalovaného o tom vyrozuměla.Právní posouzení7. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 občanského zákoníku).

8. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 cit. zákona).

9. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

10. Posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr nemůže být jen formální. Soud si je vědom, že šíře a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Jinými slovy závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. Žalobkyně však nepředložila žádnou z listin, z níž by bylo možné čerpat údaje o skutečné výdajové situaci dlužníka, bilanci příjmů a výdajů žalovaného, doložení čistých měsíčních příjmů domácnosti a především zhodnocení způsobu, jímž žalovaný plní stávající úvěrové závazky.

11. Relevance posouzení úvěruschopnosti na základě kritického přístupu k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8: „Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“; 6), kterou je třeba užít (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. Evidentním důvodem neplatnosti tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle citovaného zákona, kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích, opřené o konkrétní doložené informační zdroje, je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

12. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejich internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěru je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost byla jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižoval rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

13. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobkyně u soudu vymáhá pohledávku z úvěru, který věřitel poskytl, aniž by doložil vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti (viz výše body [5 a 10]). Žalobkyně nepředložila konkrétní vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, který měl úvěr splácet 6 let, během nichž může být bilance dlužníka negativně ovlivňována nečekanými výpadky příjmů, jakož i nečekanými náklady. Není zřejmé, zda a jak bylo prověřováno, zda se žalovaný nechce nově zadlužit jen proto, aby splatil stávající dluhy, aniž by bylo jejich splácení reálně pravděpodobné, což je vysoce rizikové dlužnické chování. Věřitel jako právní předchůdce žalobkyně nenaplnil požadavek zákona, aby postupoval „na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů“ (§ 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb.). Věřitel konkrétní výdaje nezjišťoval ani neprověřoval a pracoval pouze se statistickými údaji. Smlouva je tak neplatným jednáním pro nesplnění předsmluvní povinnosti. Rezignuje-li věřitel na své povinnosti při uzavírání smlouvy, nemůže očekávat soudní ochranu takto tvrzeného a prokazovaného závazku.

14. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (nyní § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy byla cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů České národní banky „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což pravděpodobně některé věřitele mohlo vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, které mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem „morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010-2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

15. Takový věřitel nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která byla násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok. Sluší se dodat, že smluvní pokuty a sankce při prodlení u dlužníka s nízkou bonitou díky své výši nevedou k naplnění úvěrového vztahu (řádné splacení úvěru), ale naopak jeho naplnění brání, neboť to, co dokáže dlužník zaplatit, pohltí tato plnění, jež mají mít podpůrnou povahu.

16. Smlouva, o níž žalobkyně opírá svůj nárok, je neplatná podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

17. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C, Anonymizováno, v. , jméno FO, a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, , právnická osoba, . v. GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: https://curia.europa.eu): „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky“ , Anonymizováno, Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

18. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný obdržel od věřitele 30 000 Kč, kterou nevrátil mimo částky 11 179,92 Kč, a dluží tak 18 820,08 Kč. Žalobkyně má právo podle § 2991 občanského zákoníku na vydání bezdůvodného obohacení v této výši, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu (dle výzvy věřitele k navrácení dlužné částky po zesplatnění úvěru) do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a žalobou požadovanou jistinou, příslušenstvím, smluvními pokutami a poplatky upínajícími se na neplatnou smlouvu, žalobu zamítl (výrok II.).

19. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu. Žalobkyně byla v řízení sice ze 68,7 % úspěšná a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. by jí měla náležet poměrná náhrada nákladů řízení, nicméně soud zjistil, že žalobkyně podává u zdejšího soudu na žalovaného samostatné žaloby z titulu úvěrových smluv uzavíraných s věřitelem (sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ), aniž je zřejmá jakákoli překážka sloučení nároků do jedné projednávané věci. Takový postup je zjevným zneužitím práva na právní pomoc, neboť bez spravedlivého důvodu generuje další náklady, které je v řízeních neúspěšný žalovaný nucen hradit, a dle názoru soudu mu nemůže náležet právní ochrana. Soud proto žalobkyni náhradu nákladů řízení ani zčásti nepřiznal (výrok III.).

20. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.