11 C 178/2021

Plný text

Okresní soud v Chrudimi rozhodl dne 11.11.2021 samosoudcem Hynkem Baňouchem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o 51 559,75 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 16.950 - Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16.950 - Kč od 25.2.2021 do zaplacení, to vše do tří dnů poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž žádal žalobce na žalovaném zaplacení 34.649,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26.460 Kč od 25.2.2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 25.2.2021 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 51.559,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43.410 - Kč od 25.2.2021 do zaplacení. Žalovanému žalobce dne 9.9.2019 poskytl zápůjčku ve výši 30.000 - Kč, na níž měl žalovaný za 35 měsíců zaplatit 78.279 - Kč, avšak zaplatil jen 8.451 - Kč. Žalovaný byl marně upomenut o zaplacení žalované částky.

2. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, poté, co byl vydaný elektronický platební rozkaz zrušen, neboť jej nepodařilo doručit žalovanému. Soud účastníkům tento postup podle § 101 odst. 4 o. s. ř., i na základě postoje žalobce, navrhl a současně sdělil právní názor, z něhož následně v tomto rozhodnutí vycházel.

3. Žalobce uvedl (číslo listu soudního spisu, dále„ č.l.“ 26) že věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích a neměl důvod pochybovat o údajích poskytnutých žalovaným. Žalovaný měl čistý měsíční příjem ve výši 23.500 - Kč a byl hodnocen scóringovým systémem. Příjmy žalovaného zahrnovaly i pay-to-day půjčky. Disponibilní příjem činil 14.153,21 Kč a po odečtení splátky šlo o 11.911,34 Kč, což byla dostatečná částka, násobně přesahující částku životního minima. Žalobce nemá přístup do bankovních evidencí a není proveditelné posuzovat úvěruschopnost každého žadatele individuálně. Dále žalobce uvedl, že úrok měl přiměřenou výši, k čemuž dále argumentoval. Uvedl rovněž, že soud by měl případně aplikovat § 1812 občanského zákoníku (přiměřený úrok). Úrok byl sjednán jako jediná, zcela transparentně uvedená platba, namísto další, třeba i skrytých plateb. Úrok koresponduje s výší úroků v obdobných případech. Odkazem na judikaturu žalobce podporoval názor, že i v případě nalezeného rozporu úroku s dobrými mravy je třeba úrok moderovat. Žalovaný podepsal všechny smluvní dokumenty, včetně sazebníku úroku, poplatků a smluvních pokut. Rovněž smluvní pokuta vyhovuje judikatorním požadavkům a plní svůj účel paušalizované náhrady škody a motivaci k plnění závazků. Žalobě by tedy měl soud v plném rozsahu vyhovět. Soud ze spisu zjistil tyto skutečnosti.

4. Věřitel ([právnická osoba]) poskytl žalovanému dne 9.9.2019 částku 30.000 - Kč (č.l. 17). Věřitel a žalovaný uzavřeli dne 4.9.2019 smlouvu o zápůjčce (č.l. 12), na základě níž věřitel poskytl žalovanému 30.000 - Kč s tím, že mu žalovaný ve 36 měsíčních splátkách po 2.175 - Kč zaplatí celkem 78.279 - Kč, kdy úrok byl 58% ročně, administrativní poplatek byl 14.400 - Kč (400 - Kč za každou splátku, při uváděné RPSN 112,9% ročně. Žalovaný žádal na dobu 1 roku půjčku 10.000 - Kč (č.l. 34). Pro ověřování úvěruschopnosti žalovaného (č.l. 34) věřitel uvažoval čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 24.000 - Kč (mzda za květen až červenec 2019, č.l. 36-37), z výpisu účtu žalovaného za květen až srpen 2019 plynulo, že žalovaný splácí další několik dalších internetově poskytovaných půjček a to i exekučně (č.l. 38-42); byly zde i další výdaje žalovaného. Použitelný příjem, z nějž bylo třeba platit měsíční splátku v úvěrové dokumentaci, uveden není. Žalobce nedoložil, jak konkrétně byla úvěruschopnost vyhodnocena.

5. Dlužné částky žalovaný nevrátil, zápůjčka byla zesplatněna dne 8.12.2020, kdy byl žalovaný vyzván k zaplacení 48.309,98 Kč (č.l. 19). Žalovaný do 12.5.2020 zaplatil celkem 13.050 - Kč (č.l. 21) Žalobce marně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu. Těmto tvrzením a důkazním prostředkům žalovaný neoponoval. Právní posouzení 6. Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce (§ 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“). Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2392 odst. 1 občanského zákoníku). Věřitel postoupil pohledávku žalobci podle § 1879 občanského zákoníku.

7. Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 1.12.2016). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 cit. zákona). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 cit. zákona).

8. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 občanského zákoníku). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 občanského zákoníku).

9. Protiprávního jednání v podobě přečinu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní (§ 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.).

10. Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 občanského zákoníku).

11. U občanskoprávní skutkové podstaty lichvy není k dispozici ustálená judikatura, neboť zákon platí relativně krátkou dobu. Současně si je soud rovněž vědom, že uplatňování občanského a trestního práva má v zásadě autonomní povahu. Avšak s ohledem na princip harmonie soudních rozhodnutí a souladnosti individuálních aktů veřejné moci nelze judikaturu obou tradičních právních odvětví navzájem přehlížet. Jednání, které trestní právo (kteréžto je krajní právním prostředkem), zapovídá, tedy je kvalifikuje jako protiprávní, stěží může právo soukromé aprobovat (pozn. opačně to neplatí – soukromoprávní protiprávnost díky subsidiaritě trestní represe nezakládá bez dalšího trestní protiprávnost). Platí-li v trestním právu, že při posuzování zákonného znaku poměru plnění, je vedle výše úroku třeba přihlížet i k zajištění a k ostatním akcesorickým závazkům, tedy k souhrnu všech plnění (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 3 Tdo 1131/2014, 8 Tdo 560/2013 či 3 Tdo 834/2014 dostupná na: [webová adresa]), pak toto posouzení není v civilním řízení zcela bez významu (srov. podobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn.: 22 Cdo 1993/2001, 30 Cdo 4665/2009, 30 Cdo 670/2013 nebo 29 Cdo 688/2012).

12. Věřitel vyplatil žalovanému 30.000 - Kč, s tím že mu žalovaný za tři roky vrátí 78.729 - Kč, tj. o 48.729 - Kč více, což je 162,43% navíc, tj. 54% navíc ročně. Přitom dne 8.12.2020, tedy po uplynutí cca 15 měsíců žádal věřitel zaplacení 48.309,98 Kč, ačkoli žalovaný již zaplatil 13.050 - Kč.

13. Soud konstatuje, že žalobce uplatnil u soudu pohledávku lichevní povahy (viz výše bod (11)). To vše v situaci, kdy cena peněz na mezibankovním trhu dlouhodobě nepřesahuje jednotky procent. Faktické úrokové navýšení se jeví neúměrným, byť by byla zohledněna doba trvání vztahu a výše jistiny, či způsob kontraktace, což jsou faktory zvyšující faktickou cenu peněz, z důvodu rizikovosti a uplatnění fixních transakčních nákladů. I tyto faktory totiž musí být dány individualizovaně, nikoli paušálně.

14. Mezi prvky, které indikují poskytování peněz v lichevním schématu, patří i povýtce formální posuzování schopnosti dlužníka splácet úvěr. [příjmení] a hloubka posuzování úvěruschopnosti a s tím souvisejících nákladů je spojena s výší poskytovaného úvěru. Závěr o řádném posouzení úvěruschopnosti, resp. vynaložení odborné péče musí být činěn s respektováním zásady proporcionality. [obec] podklady pro posuzování úvěruschopnosti předložené žalobcem v tomto řízení ukazuje (viz bod (4)), že bilance žalovaného, který žádal třikrát nižší úvěr, než mu věřitel nabídl, byla nestabilní a byla zatížena splácením dalších půjček, z toho některých patrně exekučně a její kladná hodnota byla ohrožována nenadálými výdaji, které život přináší (například přechodný výpadek příjmu, či vzrůst výdajů při nemoci nebo nenadálé potřebě atd.). Rezervy nebyly dostačující. Není rovněž zřejmé, jak věřitel prověřoval, zda se žalovaný nechce nově zadlužit jen proto, aby splatil předchozí dluhy, což je, při absenci dalších skutečností, indikace vysoce rizikového dlužnického chování., na niž musí zareagovat každý věřitel vynakládající odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti.

15. Je pravděpodobné, že úvěrové zatížení bylo, přes opticky nízkou splátku, již od počátku neúměrné, neboť výdaje žalovaného byly podceněny a příjmy přeceněny. Žalobce těmto zjištěním oponoval tím, že uvedl, že úvěruschopnost byla posouzena řádně. Úvěrové zatížení, nepočítající mj. s potřebou tvorby rezerv na nečekané výdaje, je dlouhodobě neudržitelné beztoho, aniž by byl dán (a prověřen) předpoklad budoucího zvýšení bonity. Úvěr měl být přitom splácen delší dobu. S přihlédnutím k dalším výdajům, které se mohou vyskytnout nečekaně (např. zdravotní stav či nečekané škody), neodpovídala navržená splátka bonitě žalovaného.

16. Význam posouzení úvěruschopnosti opřeného o kritický přístup k údajům sděleným dlužníkem plyne ze směrnice EP a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (čl. 22 odst. 1 a čl. 23, jakož i čl. 8:„ Member States shall ensure that, before the conclusion of the credit agreement, the creditor assesses the consumer's creditworthiness on the basis of sufficient information, where appropriate obtained from the consumer and, where necessary, on the basis of a consultation of the relevant database“). Z tohoto textu plyne, že poslední znění § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. je přiléhavější než nynější text § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Při výkladu a aplikaci občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., resp. č. 145/ 2010 Sb. je třeba užít citovanou směrnici (čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR) Samostatným důvodem neplatnosti by tak bylo neprokázání vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalovaného dle zákona č. 257/2016 Sb. (§ 86 a § 87), resp. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., kdy tato ustanovení je třeba vykládat mj. v souladu s čl. 8 a čl. 23 citované směrnice EP a Rady. Spotřebitel není ani jediným ani prvotním a ani dostatečným zdrojem informací pro posouzení úvěruschopnosti (srovnej výše citované anglické znění čl. 8 příslušné směrnice, dle něhož je spotřebitel zdrojem těch informací, kde je to vhodné). V každém případě však platí, že získané údaje o příjmech a výdajích je třeba vyhodnotit s odbornou péčí. Jiný výklad ani není možný. Sankce neplatnosti jednak chrání každého individuálního spotřebitele, ale slouží rovněž obecnému zájmu na fungujícím úvěrovém trhu.

17. Ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti a ve vztahu k hrubému nepoměru plnění či výši úroků je k dispozici dlouhodobě publikovaná metodika ČNB, která je volně dostupná na jejích internetových stránkách. Soud vychází z předpokladu, že věřitel jako profesionál v oblasti poskytování úvěrů je s těmito požadavky seznámen; je zavedeným podnikatelem v oblasti půjček s dlouhodobou praxí a není potřeba jej zvláště v tomto směru poučovat. Úvěrový podnikatel, který hodlá dostát požadavkům kladeným na vynaložení odborné péče, má dostatek relevantních informací o náplni tohoto relativně neurčitého pojmu.

18. Odpovědné věřitelské posuzování schopnosti zájemce o úvěr dostát svým závazkům, tedy úvěruschopnosti (či též kredibility), bylo spojeno s úvěrovým financováním od jeho samotných počátků. Tato posuzovací schopnost vždy byla a je jednou z nejvýznamnějších dovedností (či aktivem) věřitele, neboť jejím uplatněním věřitel snižuje rizikovost úvěrové transakce, s cílem zachování výhledů na uvažovaný zisk, který je smyslem bankovního (úvěrového) podnikání. Pokud by byla úvěruschopnost posuzována jen formálně, byla by i budoucí vynutitelnost úvěrového závazku pouze formální. Nahlíženo z obecnějšího právního hlediska je posuzování kredibility splněním prevenční povinnosti svého druhu.

19. Soud konstatuje na základě výše uvedených závěrů, že žalobce u soudu vymáhal pohledávku z úvěru, založenou na hrubém nepoměru plnění, využívající nezkušenost a lehkomyslnost dlužníka. Jde o právní jednání, které nelze považovat za platné. Samostatným důvodem neplatnosti je neprokázání vynaložení odborné péče při posuzování úvěruschopnosti.

20. Sankci neplatnosti právního úkonu nelze užít bez zvážení sledovaného účelu (viz též § 574 občanského zákoníku). Účelem razantního zásahu do svobody vůle věřitele a dlužníka v podobě sankce neplatnosti je zvýšení odpovědnosti věřitele. Úvěr byl poskytnut v situaci, kdy je cena peněz dlouhodobě nízká (srov. např. statistiky spotřebních úvěrů [obec] národní banky„ Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR“, dostupnou na: www.cnb.cz), což některé věřitele může vést k nabízení peněz subjektům, jejichž kredibilita by za standardních podmínek vedla věřitele k závěru, že úvěr nebude dobytný. Dalším účelem sankce neplatnosti je zabránění přenášení povinnosti péče věřitele o faktickou vynutitelnost úvěrového závazku, k povinnosti státu zajišťovat vynucování dlužnických závazků, jež mají bez odpovědného posouzení úvěruschopnosti od počátku jen formální povahu. Bezvýhradná zákonná vynutitelnost formálního závazku by snižovala riziko úvěrového podnikatele na úkor nákladů, které stát vynakládá na mašinerii soudního vynucování (srov. v ekonomické teorii pojem„ morální hazard“ na straně věřitele). Nelze rovněž zcela opomenout, že při překročení určité kritické hranice četnosti takových případů, je ve svém důsledku zahlcována vynucovací kapacita státu na úkor ostatních věcí. Naznačené účely plynou i z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 43/2013 Sb., na www.psp.cz, parlamentní tisk č. 781, volební období 2010 -2013), které soud uvádí jen pro ilustraci, srov. však např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

21. Pokud případně věřitel vymáhající pohledávku vzniklou na základě lichevního schématu označuje takto vytvořenou pohledávku jako důsledek nemorálního a dobrým mravům odporujícího jednání dlužníka, kterému proto nelze přiznat soudní ochranu, pak jde o argumentaci, která zcela pomíjí zjevnou skutečnost, že tvrzená a vymáhaná pohledávka nevznikla v souladu s právem. Věřitel z lichevního schématu nemůže požadovat soudní ochranu takového nároku poukazem na požadavek spravedlivého uspořádání vztahů se spotřebitelem. Dlužník je samozřejmě povinen zaplatit věřiteli to, co od něj skutečně přijal, včetně zákonné sankce za prodlení, která je v současné době násobně vyšší, než je cena peněz či běžně dostupný zhodnocovací úrok.

22. Smlouva, o níž žalobce opírá svůj nárok, je neplatná, podle § 580 a 588 občanského zákoníku ve svém celku, neboť úvěrový vztah je komplexním nedělitelným právním vztahem, tvořeným souborem provázaných a vzájemně podmíněných práv a povinností. Jednoznačná sankce neplatnosti je zde stanovena veřejnoprávní normou. Při soudním vymáhání nelze dosáhnout aprobace neplatného právního jednání komplexní povahy tím, že se v jednotlivém případě uplatní jen část nároků, anebo tím, že soud dle vlastní úvahy vybere ty které části takového jednání, které ještě bude v dané chvíli a na základě konkrétních skutkových zjištění považovat za (ještě) vyhovující zásadě přiměřenosti. Povaha výše konstatovaných důvodů neplatnosti neumožňuje soudu aprobovat takto uplatněnou pohledávku schválením smíru či vydáním rozsudku pro uznání. Vyhodnocení úvěruschopnosti je předsmluvní povinností věřitele, při jejímž nesplnění není smlouva jako celek uzavřena platně.

23. Výše uvedené závěry týkající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, u níž věřitel není s to doložit vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti, jakož i povinnosti přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti jsou plně v souladu i s rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie („ ESD“) týkajících se spotřebitelských úvěrů (srov. za všechny např. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další anebo rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . GK, všechna rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na: [webová adresa]):„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ….musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ (C [číslo]). Tyto závěry je třeba respektovat (čl. 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR).

24. Žalovaný obdržel od věřitele 30.000 - Kč, které mimo částku 13.050 - Kč nevrátil a stále tak dluží 16.950 - Kč. Žalobce má podle § 2991 občanského zákoníku právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 16.950 - Kč, včetně úroku z prodlení daného § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády ČR č. 351/2013 Sb., za dobu od uplynutí přiměřené doby pro vrácení dluhu do zaplacení. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi částkami přisouzenými tímto výrokem a částkami žalobou požadovanými (viz bod (1)) žalobu zamítl (výrok II.).

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále„ o. s. ř.“, kdy celkově byl v řízení úspěšnější žalovaný, jehož dílčí úspěch převyšoval dílčí neúspěch, avšak žalovanému podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly a soudu proto rozhodl, že žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

26. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.